Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: Václav Havel a loutky

Předvánoční skon někdejšího prezidenta nám do redakce přinesl řadu kondolencí a osobních vzpomínek z celého světa, které svědčí o tom, že byl velikánem nejenom středoevropského regionu. Hodnocení významu Václava Havla co politika však ponechme fundovaným historikům; v tomto textu se zaměřím na jeho dramatickou činnost, a to ve vztahu k loutkám.

V českém divadle se Havlových her chopili loutkáři doposud pouze třikrát. Jeho loutkových \“debutem\” se stala inscenace kladenského Divadla Lampion Zítra to spustíme v režii Karla Brožka, která měla premiéru 10. prosince 2000. Hra zachycující fiktivní události v rodině Rašínových v předvečer vzniku samostatného Československa byla v kladenském podání provedena kombinací hereckých výstupů a hraním s marionetkami v malém rodinném divadélku (osobní vzpomínku režiséra si můžete přečíst v tomto čísle hned v následujícím článku). Recenzi Martina J. Švejdy nazvanou Veselý exkurz do českých dějin v podání Divadla Lampion přinesl Loutkář 1/2001 na s. 16. Švejda podobu inscenace považoval za \“určenou především pro teenagery\” a za \“naučnou hru, zabalenou do zábavného hávu\”. K použití loutek při inscenování Havlovy hry se staví spíše skepticky. \“[…] loutkové hraní je spíše jen přídavnou součástí činoherní produkce, jejím zpestřením, ozvláštněním – prakticky bez hlubšího opodstatnění\” a kritický je i k samotné dramaturgicko-režijní koncepci. Přiznává, že inscenace \“nenudí, ale princip její zábavnosti směřuje proti hlavnímu sdělení textu, i proti způsobu, jak je text psán.\” Protože však stojí loutkáři prakticky vždy stranou zájmu deníkových recenzentů, není možné tato tvrzení konfrontovat s jinými ohlasy z tisku.

Druhou havlovskou inscenací se stala Chyba v provedení brněnského divadla Radost a v režii Vlastimila Pešky, která měla premiéru během festivalu Divadelní svět Brno 12. června 2010 a která byla příznačně uváděna na Špilberku. Pochvalnou recenzi Vladimíra Zajíce taktéž naleznete v Loutkáři (č. 5/2010, s. 201); v tomto případě recenzent kvituje použití loutek s povděkem, protože \“hyperbolizuje stupiditu motivů jednání postav. […] To, co by v činoherním představení bylo nesnesitelné a likvidovalo by samo téma, nabízí v kombinaci s loutkami divákům odstup od vnějších projevů k vnitřnímu pochopení, k vyznění záměru. Tím slouží autorovi více než rozsáhlé a občas přepatetizované megainscenace.\” Ani tentokrát nelze doložit jiné recenzní stanovisko (text Ivy Mikulové publikovaný na www.rozrazilonline.cz je pouze deskriptivní a nepřináší žádný výklad či rozbor inscenace), nicméně se loutky svou \“jinakostí\” zřejmě v brněnské inscenaci osvědčily a do absurdního světa bezezbytku zapadly.

Do třetice se s dramatickým textem Václava Havla utkaly Buchty a loutky. Jejich nastudování hry Horský hotel mělo premiéru 4. listopadu 2011 v prostorách stálé expozice Knihovny Václava Havla v Praze. Vít Brukner k tomu v rozhovoru pro ČTK doplnil, že původně \“předpokládali, že tato jednoaktová hra bude mít premiéru a derniéru zároveň.\” Další repríza na sebe však – bohužel – nedala dlouho čekat, protože byla uvedena hned 23. prosince v pražské Lucerně v rámci komponovaného večera k poctě zesnulého dramatika.

Buchty se s Horským hotelem popasovaly nepietně, jak je u nich zvykem; nicméně dodržely známý požadavek Václava Havla, aby se do jeho textů zasahovalo co nejméně. Na videu, které bylo během premiéry pořízeno a které je k dispozici na YouTube, Marek Bečka vysvětluje, že úpravy byly vskutku minimální: jeden herecký výstup beze slov na forbíně a fakt, že postava jménem Kotrba, v předloze zcela mlčenlivá, tu a tam pronese temné \“brekeke\”. Ano, ani v tomto případě totiž Buchty neupustily od své letité praxe obsazovat loutky bez ohledu na typ (a zároveň stav opotřebení – třeba hrabě Orlov postrádá ruce).

Scénu tvoří, podobně jako v případě kladenské inscenace rodinné divadlo, ovšem vylepšené o modelovou železnici – pod jevištěm několikrát projede v souladu se scénickými poznámkami vlak. Typicky \“buchťácky\” je pojata postava Mileny neustále nosící limonádu a načapané in flagranti ve skleníku – loutka, připomínající švankmajerovskou mořskou pannu, je umístěna do skleněného demižonu, kde na dně šplouchá voda. Nechybí ani vděčné loutkářské vtípky kontrastu malých figur a rukou vodičů: ve chvíli, kdy ve scénické poznámce stojí \“všichni přítomní pohlédnou současně na hodinky\”, objeví se tři \“živé\” ruce a dají všem postavám na jevišti nahlédnout na ciferník.

V případě Horského hotelu, myslím, antiiluzívní divadelní rukopis Buchet a loutek (které se doposud snad nikdy nevydaly do vod inscenování pravidelného dramatického textu) plně souzní s mechanickým opakováním vyprázdněných slov. Přebírání replik mezi postavami, představovanými otlučenými marionetkami z rodinného divadélka, vyostřuje původní groteskní vyznění hry do jakési hyperboly na druhou a domnívám se, že tento neortodoxní loutkářský přístup Buchet a loutek více než příjemně obohatil zdejší havlovskou činoherní inscenační tradici.

Dá se celkem důvodně předpokládat, že současný zvýšený zájem o tvorbu Václava Havla – kupř. vydání jeho kompletního díla se v prosinci prakticky rozebralo a divadla už oznamují inscenace jeho her ve svých dramaturgických plánech – přinese i další inscenace s loutkami. Jak jim budou Havlovy texty slušet, se nechme se překvapit.

Loutkář 1/2012, p. 20–21.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.