Vojíková, Silvie: Karkulka v říši barev

K nejznámějším zpracováním příběhu o Červené Karkulce patří verze bratří Grimmů, jíž se inspiroval i umělecký šéf Divadla Petra Bezruče Martin Františák. Ve vlastní úpravě ji nastudoval v Malém divadle, při čemž absenci loutek nahradil důrazem na výtvarnou složku a barevnost.

Kostým každé z postav se vyznačuje charakteristickou barvou, vypovídající o temperamentu i věku nositele: Karkulčina nepostradatelná červená symbolizuje radostnost a bezprostřední živelnost dětství, z maminčiny žluté sálá životní energie i hřejivost mateřského pohlazení a babiččina světle modrá odkazuje k moudré rozvaze i křehkosti stáří. Propojenost ženského klanu je kromě stejného střihu šatů dána i květem vlčího máku na zástěře, který se liší jen stupněm rozkvětu.

Dětem důvěrně známý příběh obohacuje Františák o další postavy – tři jódlující myslivce (Karkulčiny strýčky), kteří nezapřou svou germánskou příslušnost, a svitu tří šedomodrých vlků, podléhající vládě hlavního vlka. Příběh je přesunut z letního období do zimy, což umožňuje projekci poetických zimních výjevů. Poněkud nelogicky však působí, že Karkulka trhá kvítí pro babičku ve sněhem zaváté krajině. Drobných nelogičností je v inscenaci vícero, stejně jako občasných nedůsledností v hereckém projevu (zvláště u postavy babičky). Chybí i některé motivace (např. proč maminka posílá Karkulku do lesa, přestože se odtud ozývá zlověstné vytí a předtucha nebezpečí je přímo hmatatelná).

Příběh začíná v okamžiku, kdy Karkulka (Lucie Škodová) slaví své narozeniny a dostává červený kabátek s kapucí. Přijmutí tohoto dárku je spojeno s jistou rituálností, neboť tento okamžik představuje její první přiblížení dospělému světu. Gratulovat Karkulce přichází i strýčkové, kteří jí v dobré víře přináší bizarní dárky, vhodné pro zaryté nimrody. Bláznivě popletení strýčkové sice nejsou schopni vcítit se do dětské duše, ale v závěru jsou to právě oni, kdo zachraňují Karkulku a babičku. Ženský princip (cit) a mužský princip (odvaha a síla) se tak vzájemně doplňují, o potrestání vlka rozhodne nejstarší člen této komunity a recept na idylicky fungující rodinný mikrosvět je tak úspěšně dokončen.

Františák sází na silné vizuální vnímání dětí, obrazem sděluje to nejpodstatnější i detaily, a tím se vyhýbá popisnosti. Stačí obraz ve vzduchu se něžně pohupující postýlky, v níž je Karkulka uspávána svými rodinnými ochránci, aby se odkrylo to nejpodstatnější: rodinná soudržnost, starostlivost a láska. Za povšimnutí stojí i Františákova práce s metaforou a jazykem. V jedné z písniček se tvrdí: “Na zlo jen červený oheň platí.” Zmíněný oheň by měl pocházet z rodinného krbu, představuje totiž ono pověstné teplo domova. Obraz vlčího máku zase prozrazuje, že i od strašlivého vlka lze odvodit cosi půvabného.

Inscenace se vyznačuje širokým spektrem nálad: lyričností, balancováním mezi realitou a snem, tajemným nádechem hororu i groteskností (nadsázka se uplatňuje v projevu mysliveckého tria a dále při honičkách v lese a požírání obětí, čímž je zlo prezentováno v zesměšněné podobě). Karkulku v Malém divadle provází jasné barvy, sympaticky neokázalá výpravnost, prvky grotesky, ale i kouzlo a snovost pohádky.

Silvie Vojíková

Malé divadlo České Budějovice

Martin Františák (na motivy pohádky bratří Grimmů): Červená Karkulka

Režie: Martin Františák j. h.

Dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Výprava: Zuzana Přidalová j. h.

Hudba: David Smečka j. h.

Premiéra 2. 2. 2008, psáno z reprízy 6. 3. 2008.

Loutkář 2/2008, p. 71.

Vojíková, Silvie: Karkulka v říši barev

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters