Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: O tom, jak se jistý pan Sabellicus stal nesmrtelným loutkářským hrdinou

Původ a formování mýtu

Historicky doložený Faust (asi 1480–1540; původním jménem Georg Sabellicus, řečený Faustus, tedy šťastný) se narodil na Wittenbersku. O jeho životě jsou doloženy pouze kusé údaje – byl pravděpodobně selského původu, působil ve středním a jižním Německu a byl tak populární postavou, že už za života o něm kolovala řada historek. Ani ne půl století po své smrti se stal hrdinou knížek lidového čtení a už v roce 1570 o něm sesbíral a sepsal historky Christoph Rosshirt (Kouzelník Faust). Roku 1587 pak bylo Johannem Spiessem vydáno první lidové čtení o Faustovi – Historie doktora Johana Fausta (dále jen Faustbuch), které sepsal anonymní autor, nejspíše protestant. Faustbuch, shrnující dosavadní faustovské pověsti a legendy, byl přeložen do řady jazyků – jeho první překlad do angličtiny se stal inspirací pro alžbětinského dramatika Christophera Marlowa.

Český překlad Faustbuchu od písaře Martina Carchesia z roku 1611 je autorsky osobitý a zručný. Autor přeložil i latinu, zároveň ale odstraňoval protikatolické a protipapežské výpady. Populární legenda u nás brzy zapustila silné kořeny, čemuž napomohla i lokalizace některých výjevů z Faustova života do Prahy – tzv. Faustův dům stál nejprve na Uhelném a později na Dobytčím trhu; také některé triky připisované kouzelníku Žitovi se tradovaly i o Faustovi (faustovská legenda ovšem zdomácněla např. i v Polsku v osobě pana Twardowského, který se ale kaje a je omilostněn). Téma zaprodání se zlu, ať už jsou pro to pohnutky jakékoli, je čtenářsky a divácky velmi atraktivní.

Ostatně pověst o čaroději, co se upíše ďáblovi, není nijak nová – existuje řada legendárních i historických předobrazů – “faustovské motivy” jsou dohledatelné už u krále Šalamouna, obdobnými legendami jsou vyprávění o Šimonu mágovi, o Cypriánovi z Antiochie (tuto látku dramaticky zpracoval např. Pedro Calderón de la Barca ve hře Zázračný mág) nebo smírně končící legenda o Theofilovi, dále jsou to například Paracelsus a zmiňovaní Twardowski nebo Žito.

Faustovská látka se dočkala mnoha literárních zpracování (R. Widmann, J. N. Pfitzer, Ch. Meynende, G. E. Lessing, P. Weidmann, F. Müller, M. Klinger, J. W. Goethe a mnozí další) a v evropské literatuře se, byť s proměnami odvislými od společenské situace, místa i času, zachovala dodnes. Pro hry tradičního loutkového divadla jsou rozhodující právě Spiessem vydaný Faustbuch a Marlowova hra Doktor Faustus, která z něj vychází.1

Dramatik Christopher Marlowe (1564–1593) měl k faustovské látce svým velmi vlažným přístupem k víře velmi blízko. Premiéra jeho hry se konala v roce 1592; v následujícím roce byl Marlowe zavražděn. Text hry zachoval se toliko ve dvou verzích, jedné z roku 1604, druhé z roku 1616. Obě znění jsou nejspíš založena na původním Marlowově textu, který byl asi zcenzurován a proškrtán a teprve později znovu doplněn řadou komických scén, patrně z pera W. Birda a S. Rowleyho, jímž Henslowe zaplatil v roce 1602 čtyři libry za […] “přídavky k doktoru Faustovi”.2 Výstup Wagnera a Klauna a možná i Rudy a Robina tedy byly připsány dodatečně – přinejmenším postava Klauna působí ve hře značně neústrojně. Marlowův Faust je svým pojetím “renesanční titán” a (jako později i např. u Goetha) je pro něj charakteristické, že touha dosáhnout nejvyšších cílů převyšuje tužby ryze hmotné.3 Hra Doktor Faustus (která v sobě nese i prvky středověké morality) se díky skupinám anglických potulných herců hrála záhy i na kontinentě – titulní hrdina ale brzy ztratil svůj titánský tragický patos a hra se stala konkurentem tolik populárním knihám lidového čtení.

U nás je doloženo vystoupení anglických komediantů z roku 1617, kteří hráli Fausta ve Slezsku. Roku 1651 sehrála Fausta v Praze trupa Johanna Schillinga a z roku 1719 (dochovala se divadelní cedule) je u nás doloženo představení Fausta hornoněmecké společnosti v Manhartském domě – v inscenaci vystupovali také Hanswurst a Pantalon, což potvrzuje tezi o postupném pronikání komických prvků. Mimo to hráli Fausta například v roce 1694 v Praze Italové, 1732 byl hrán u hraběte Šporka na Kuksu a v roce 1739 uvedli variaci na toto téma dokonce na jezuitské škole v Chebu. Z loutkářských vystoupení jsou pak doložena představení marionetáře Hilferdinga z roku 1698 a Deppeho herecko-loutkové trupy z roku 1717. Obecně tedy lze konstatovat, že šlo tedy o téma relativně rozšířené a známé.

Loutkářské verze legendy

Téma rozporu mezi vírou a racionálním poznáním zpochybňujícím vedoucí postavení teologie mezi vědami bylo v době vzniku faustovské legendy velmi aktuální. Ve Faustbuchu se slila řada tradovaných příběhů o Faustovi do jednoho životopisu, ale stále jde spíše o kompilaci sesbíraných historek – stejně jako v Marlowově hře (složené z 5 dějství, 14 obrazů) je pojítkem volného sledu výstupů pouze charakter titulní postavy. Ve Faustbuchu (či přesněji v jeho českém překladu) je Faust pojat jako pyšný a svéhlavý ničema – na rozdíl od negativně hodnoceného Fausta z Faustbuchu, by se však u Marlowa našly k postavě i jisté sympatie. V čem si jsou faustiády podobné, je, že jde o moralitu – pro protestanty (bez možnosti svaté zpovědi) je otázka viny a trestu naprosto základní. Po Faustově prohřešku a zákonitém pádu musí následovat mravní ponaučení a varování pro diváky a čtenáře. Není bez zajímavosti, že v tzv. katolických verzích legendy došlo k výrazné změně charakteru Fausta k horšímu (je pyšný, netouží po vědění, ale mamonu), a navíc ke kumulaci většího množství Faustových prohřešků, snad proto, aby si s nimi pokání ani kněžské rozhřešení “neporadilo”.

Co mají tedy obě verze mýtu společného, respektive co Marlowe z Faustbuchu přejal? V obou dílech pochází učenec Faust z chudých poměrů. V obou vystupuje i Krištof Wagner, jenž je ve Faustbuchu Faustovým žákem, u Marlowa sluhou. V lese Faust vyvolá Mefistofela, navzájem si kladou podmínky spolupráce (u Marlowa si diktuje požadavky pouze sebevědomý Faust) a krví sepíší smlouvu na 24 let (v českých verzích jde zpravidla vždy o 36 let, z nichž ovšem ďábel odslouží polovinu; podmínky dohody však určuje on).

Shodné je i to, že Faust s Mefistofelem vedou řadu disputací (např. o padlých andělech, o podstatě hříchu, o možnostech poznání), v obou je motiv létání – cestují nad Asií, Afrikou a Evropu (cestou po Evropě se octnou i u papeže, ale na rozdíl od Marlowa ho nezesměšňují – je ale možné, že právě tuto pasáž Carchesius upravil) – a na cestách navštíví i dvůr Karla V., kde Faust vykouzlí zjevení Alexandra Velikého a jeho ženy (a přičaruje sloužícím parohy). Dále Faust přechytračí koňského handlíře koněm, co nesmí do vody, a navštíví vévodu z Anhaltu, jehož žena si přeje pojíst hroznové víno. Ve Faustbuchu i u Marlowa pak Faust předvede studentům zjevení krásné Heleny, která se stane jeho milenkou, a je tu i stařec, který i u Marlowa marně přemlouvá Fausta k pokání. Po uplynutí dohodnuté doby se Faust kaje, ale přesto je pekelníky roztrhán na kusy. Co však přešlo k loutkářům z Faustbuchu a u Marlowa chybí, je “testování” vlastností při vybírání sluhy (ve Faustbuchu) a vybírání vhodného ďábla (u loutkářů). Uspěje jen ten, který je rychlý jako lidská myšlenka.

Loutkáři si z Marlowa převzali samotnou strukturu hry – Faust je pokoušen andělem a ďáblem, jehož našeptávání podlehne, do černé magie ho zasvětí čarodějníci Valdes a Kornelius, kteří v loutkářské verzi splynuli se studenty – u Marlowa se ale právě studenti bojí o Faustův osud. V lese vyvolá Mefistofela a upíše se mu, poté cestuje a poznává svět (loutkářský Faust cestuje víceméně pro zábavu), a když zapochybuje, zda se vydal správnou cestou, zjeví se pekelníci a zapřísahají ho, ať se odvrátí od Boha – za odměnu získá pekelnou milenku a po vypršení lhůty je navěky zatracen. Inspirativní byly bezpochyby i zmiňované (a možná až dodatečně připsané) komické scény podomků Robina a Rudy či Klauna a Wagnera. Bez odezvy však zůstala jiná výrazně komická scéna – ďáblem zinscenovaná přehlídka ztělesněných sedmi smrtelných hříchů.

Čím se však Marlowův Doktor Faustus zásadně liší od loutkářů, je filosofická hloubka s přesahem do otázek společenských i přírodních věd. Ve hře jsou nejdůležitější diskuse Fausta s Mefistofelem o víře, trestu a odpuštění – Mefistofeles sám je navždy prokletý, padlý duch, který svého poklesku lituje a Fausta od podobného pádu svým způsobem odrazuje. Faustovou největší ctižádostí je poznání; jeho následné zklamání, že mu smlouva nepřinesla to, co od ní očekával, a že je zatracen, aniž dostal, po čem toužil, má tedy zcela jiný – tragický – rozměr, než je spravedlivý trest pro zhýralou postavu Fausta z loutkového divadla.

Geneze českých verzí her o Faustovi

Na naše loutková jeviště se legenda o Faustovi dostávala z německého prostředí a je to zřejmé i z dochovaných loutkářských textů; české verze ovšem mají i několik originálních částí, které se v německých variantách nevyskytují.

Jednou z nejstarších dochovaných loutkových her o Faustovi je tzv. “štrasburská” hra, v níž je Faustovi připisován vynález knihtisku. Hra z protestantského prostředí obsahuje řadu vědeckých disputací a Faust se vyptává Mefistofela, zda může být ještě spasen. Kontrakt totiž nenaplnil jeho očekávání a k pokání vede nespokojenost – což je výrazně odlišný moment od “katolických” verzí, kde se Faust začne modlit, když zahlédne kříž a rozpomene se na svou teologickou minulost. Obdobně je tomu také v dalších “severoněmeckých” verzích4 (z Berlína a Kolína nad Rýnem), které se svou povahou blíží spíše Marlowovu Faustovi. Dochované verze z jihoněmeckého Ulmu a Augsburgu jsou zase podobnější hrám českým (3. část augsburské hry se dokonce odehrává v zahradě, kde visí Kristus na kříži, u něhož se Faust kaje a modlí, což je velmi podobné české krucifixové scéně). Německé verze jsou ve srovnání s českými také daleko “rychlejší”. Faust podepíše kontrakt, několikrát zapochybuje, dostane Helenu, aby se přestal kát, a už odbíjí hodiny a je vlečen do pekla. Motiv cesty není opět spíše v protestantských verzích (kde jsou důležitější právě zmíněné disputace obou hlavních postav), v katolických sice bývá, ale nenásleduje po něm jevištně působivá scéna Fausta na moři.

K českým loutkářským variantám chybí od Marlowa jakýsi “mezičlánek”. Německé verze (protestantské i katolické) mají sice řadu shodných rysů s českými – včetně divácky vděčného zdvojení událostí na jevišti, kdy to, co činí Faust, opakuje vzápětí po něm komická postava –, ale přece jen schází objasnění, kde se vzala ta výše zmiňovaná neobyčejně spektakulární scéna výjevu na moři (Pokorný ji dokonce trefně označuje za plnou naivní, pouťové anebo přímo surrealistické básnivosti5), lyrická scéna krucifixová (podle Arnošta Krause6 našla inspiraci v lidových písních o Faustovi) a zejména dryáčnicky komická vartovačka, které nechybí takřka v žádné české variantě.

Z Marlowovy herecké verze zbývá tu nakonec jen hlavní schéma a několik dějových prvků, převážnou většinu textu si vytváří internacionála evropských kočovných marionetářů, kteří nejednou si vypůjčují motivy i z lidového čtení o Faustovi, a navíc koření nově vznikající verze národními speciálními dodatky. Však právě po této stránce získaly si české loutkářské texty zaslouženou pozornost faustologů, zejména svou scénou krucifixovou a ovšem i vartovačkou, která má ve hře o Faustovi stejnou funkci jako v antické praxi satyrské drama, umísťované za dvojicí či trojicí tragedií.7

Nejde však o banalizaci nebo jakousi vulgarizaci faustovské látky – v české verzi je to spíše svérázná parodie, kterou podtrhuje třeba fakt, že má plebejský Kašpar absolutní převahu nad čerty, s nimiž si učený Faust neporadí. Jak píše ve své studii velmi trefně Jaroslav Pokorný: Všechno hrozné, tragické a tajuplné se zkrátka u nás bude objevovat v podobě o jeden, ba více stupňů bližší všemu přirozenému, nehledanému a hlavně komickému. […] V této zemi se daří humoru, nikoli však heroismu.8 Zatímco v německých variantách občas probleskne ozvěna marlowovské tíže tématu, u nás se hraje ryzí komedie s čertem, kde je zlý a arogantní Faust po zásluze potrestán.

Osobitá česká verze hry o Faustovi, která má mnoho variant (tu více, tu méně historických, a dokonce byly psány i zcela nové verze napodobující styl lidových loutkářů, přičemž základní scénosled zůstával víceméně zachován), svou popularitu nikdy neztratila. Patřila k “majstrštykům” zdejších tradičních loutkářů, opakovaně se objevovala na loutkových jevištích jak profesionálů, tak amatérů po celé 20. století a vrací se i ve století jednadvacátém. V následujícím textu se proto zabývám možnostmi a proměnami její interpretace. Jak tento starý text obstojí v konkurenci moderního divadla?

Vybrané kapitoly z disertační práce “Auditivní komponenty v loutkovém divadle” obhájené v roce 2009 na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze. Redakčně upraveno a kráceno.

Poznámky pod čarou

1 O Faustovi vznikla také řada písní, které by mohly nějak souviset s lidovými hrami o něm.

2 Bejblík, A.: Christopher Marlowe, in: kol. autorů: Alžbětinské divadlo I., Praha, 1978, s. 248.

3 Pokorný, J.: Zrození mýtu, in: kol. autorů: Kniha o Faustovi, Praha, 1982, s. 6.

4 Dělení na severoněmecké a jihoněmecké verze uvádí např. badatel Arnošt Kraus ve studii Das böhmische Puppenspiel vom Doktor Faust (1891).

5 Pokorný, J.: Český Faust a komická postava, Divadelní revue, 1993, č. 4, s. 6.

6 Kraus, A.: Doslov in: Kraus, A., Vrchlický J.: Johanes doktor Faust, Praha, 1899.

7 Malík J.: K dramaturgii českého loutkářského Fausta, in: Bednář, K.: Johan doktor Faust, Praha, 1958.

8 Pokorný, J.: Český Faust a komická postava, Divadelní revue, IV, 1993, č. 4, s. 5 a 11.

How a Certain Mr Sabellicus Became an Immortal Puppetry Hero

Selected chapters from Kateřina Lešková Dolenská’s dissertation thesis “Auditive Components in Puppet Theatre”. The text examines the origins and the formation of the Faust myth. The legend of Faust has been adapted in literature many times, and even though it kept evolving alongside the changes in society, time and place, it has retained its prominent position in European literature. For traditional puppet theatre, the key texts were the Faustbuch (the source of the first folk retelling Historie doktora Johana Fausta) and Marlowe’s play Doctor Faustus based on the Faustbuch. The final chapter discusses the genesis of the Czech versions and points out their differences from the German tradition.

Loutkář 3/2018, p. 85–87.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.