Drtina, Michal: Za obrázkovým divadlem musíte do Chocně

Hana Voříšková je především výtvarnice. Obrázky, které kreslí a maluje, však často uvede do pohybu a předvádí divákům jako divadelní minipříběhy. Využívá techniky kresby, plošných loutek, stínohry a létajících předmětů. Hraje na stole, uvnitř papírové krabice i venku ve volném prostoru okolo. Se svými příběhy vystupovala na mnoha přehlídkách a festivalech v Česku i v zahraničí. V současné době se však věnuje především opravám svého domu a kulturnímu životu v Chocni, kde bydlí.

Vystudovala jsi střední pedagogickou školu v Litomyšli, poté dálkově pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy obor čeština – výtvarná výchova. Kde jsi začala svoji pedagogickou dráhu?

Začala jsem v mateřské škole v Horním Adršpachu. Byla jsem taková romantička, měla jsem kamarádku, s kterou jsme na střední škole jezdily na vandry, a toužila jsem po žití v přírodě. Rozhodly jsme se spolu, že si najdeme místo, kde je krásná příroda. A zrovna po střední škole měli místo pro dvě učitelky mateřské školy právě v Horním Adršpachu. Takže to vlastně bylo takové mladistvé nepromyšlené bláznovství. A také jsem se chtěla osamostatnit od rodičů a být nezávislá. Nakonec to kamarádka vydržela jenom půl roku a já tam zůstala sama. Vydržela jsem to rok a odešla za svými kamarády do Prahy, protože tam většina studovala na vysoké škole. A ač jsem moc nechtěla, zůstala jsem v pražské školce čtyři roky.

V Praze jsi začala studovat vysokou školu?

Tu jsem začala o rok později, ale to už jsem byla na Lidové škole umění v Chocni. Navštěvovala jsem ji jako dítě, a když se moje paní učitelka rozhodla jít do důchodu, hledala, kdo by to po ní převzal, a vzpomněla si na mě. Jenže já na to neměla vzdělání. Takže jsem začala dálkové studovat výtvarnou výchovu a češtinu na pedagogické fakultě a u toho jako neaprobovaná učila v “lidušce”.

Učila jsi i dramatickou výchovu, nebo ne?

A to je vlastně to, jak se někdy člověk dostane ke svému oboru klikatě. Ve škole pro mne neměli plný úvazek na výtvarném oboru, ale paní ředitelka věděla, že se moje druhá aprobace uznává jako kvalifikace pro dramatický obor, a tak vymyslela, že v Chocni založíme literárně-dramatický obor. Nakonec jsem takzvaný “dramaťák” učila deset let.

Dělala jsi s dětmi z “dramaťáku” loutkové divadlo?

Úplně ne, pouze nějaké malé hříčky. Táhla jsem je především k výtvarnému divadlu, a to děti moc nebavilo, protože se chtěly víc ukazovat. Mne však tato zkušenost přivedla na lidovou konzervatoř v Hradci Králové. Mimo jiné tam učil Karel Šefrna, takže jsem se k loutkám dostala pod jeho vedením. Práce s dětmi pro mne byla zjištěním, že baví loutkové divadlo nejvíc mne samotnou.

Jaký pro tebe byl největší pedagogický úspěch v dramatickém oboru?

Když za mnou přišla maminka jedné mé žákyně s kytkou a velice mi děkovala za to, že její dceři pomohl dramaťák v komunikaci s lidmi. Tehdy jsem si uvědomila, že tento úspěch nejlépe reflektuje smysl dramatické výchovy a že to není marné.

Takže ses vlastně díky učení na dramatickém oboru stala loutkářkou.

Loutkářka je silné slovo. Z mého pohledu jsem spíš hračička. Hrozně ráda jsem si hrála s obrázky a papírovými loutkami a pak jsem zatoužila to lidem i ukazovat. Ale nejdříve jsem se schovávala za různé krabičky a trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se odvážila být vidět.

Projevuje se tvé, jak říkáš hračičkovství, také v současné práci s dětmi ve výtvarném oboru?

Myslím si, že určitě. Snažím se přibližovat výtvarné umění hravějším způsobem. Některé děti to přitahuje, jiné si najdou učitele, který je učí seriózněji malovat. Já těm svým v rámci výuky přibližuji loutky, snažím se, abychom si vyzkoušeli i drobné výtvarné etudy. Nebo jim hraji pohádky při zadávání výtvarného úkolu. Například jim vyprávím příběh, jak šel štětec na procházku a potkal barvy, a oni to výtvarně znázorňují.

Takže své divadelní zkušenosti nyní používáš jako učební metodu?

Asi by se to tak dalo říct. Tedy především u malých dětí. Snažím se u nich rozvíjet především tvořivost, takže pracujeme s výtvarným materiálem, tužkou, čárou, barvou, štětcem a u toho vznikají výtvarno-divadelní akce.

Jak se vyvíjí festival Putování, který jsi začala organizovat v roce 2005?

Pozoruhodně. Když jsem začínala, vůbec jsem neměla v plánu, že by měl trvat tolik let. Po prvním ročníku, který připravovalo mnoho souborů, jsem se rozhodla, že budou jednotlivé části připravovat moji žáci, ale společně se svými rodiči. Jak děti rostly, začaly odcházet do škol, a nakonec zbyly pouze dvě rodiny. Vypadalo to, že festival zanikne. Aby se tak nestalo, oslovila jsem Jarku Holasovou z Jaroměře a ona přijela se svými dětmi ze ZUŠky a k nim se přidaly poslední dvě rodiny, které v Chocni zbyly. Nakonec to je tak, že z rodin zůstala jedna poslední maminka, která v loňském roce hrála se svým již sedmnáctiletým synem. Všechny ostatní děti už jsou studenti. Vlastně se z toho stal takový studentský festival, ale pravidla to má stále stejná. Předala jsem jim veškerou organizaci, oni se jí chopili a už druhým rokem si vše připravují sami. Já se vyskytuji pouze v roli jakéhosi garanta nebo uvaděčky.

V rámci tohoto festivalu vzniklo i Putování Jane Ámose?

Kromě rodinného festivalu jsem ještě několikrát uspořádala Putování pro své dospělé kamarády. Vzniklo na stejném principu jako původní rodinné Putování, ale nehraje se v různých místech zámku, ale na jednom jevišti, což má výhodu, že se navzájem vidíme. Takhle vznikl i projekt Putování s Janem Amosem. K tomuto projektu jsem pozvala Danu Kaňkovou, která je mou kolegyní z výtvarného oboru, a protože jsme kantorky, chtěla jsem vybrat něco z Komenského a sehrát loutkové vystoupení v rámci programu, který naše ZUŠ pořádá pro učitele. Jenže když jsem začala sepisovat scénář, zjistila jsem, že jde o tak rozsáhlé dílo, že nejsme schopné to uhrát samy a pozvala jsem další kamarády. No a vznikl rozsáhlý festival s dílem Jana Amose Komenského. Myslela jsem si, že to bude stejně jako všechny ostatní projekty na jedno uvedení v Chocni. Ale pak přišla Jana Mandlová, jestli to nezahrajeme i ve Svitavách na přehlídce, a všichni měli chuť. Nakonec jsme to hráli i v rámci Loutkářské Chrudimi.

Připravuješ ještě nějaký podobný projekt?

Už ne. Zájem by sice byl, ale já už nemám sílu něco tak rozsáhlého organizovat a nenašel se nikdo, kdo by organizaci převzal. Pokud není nějaký tahoun, tak to prostě nejde. Většina účastníků má tolik svých závazků, že jsme velice těžko hledali termín na hraní i na přípravu dalšího projektu. Sama jsem nyní ve fázi, že jsem se divadlem přestala zabývat a předávám divadelní aktivity mladším.

Takže už nepracuješ ani na svých divadelních projektech?

Momentálně na ničem novém nepracuji. Nikdy jsem neměla potřebu vytvořit každý rok novou inscenaci. Když jsem začala hrát a začali mne lidé zvát, několik let jsem hrála jen staré věci. Teď především maluji, šiju knížky a organizuji kulturní akce v Chocni. Zjišťuji, že se prostě nedá dělat všechno.

Říkáš, že jsi organizátorka kulturních akcí v Chocni. Co organizuješ?

Nejvíce se věnuji onomu rodinnému Putování, které získalo v Chocni popularitu, svůj okruh diváků. Jde o akci, která je určena především místním divákům a já mám pocit, že když tu žiji, tak se mám soustředit právě na to. Vytváří to zajímavé vztahy přímo ve městě, do něhož patřím. Také je to spojené s tím, že naše ZUŠ sídlí v krásném zámku, že tu jsou sály, které je možné využívat, a já mohu do Chocně zvát zajímavé lidi a seznamovat s jejich tvorbou choceňské občany. Jak to tak na malém městě bývá. Konají se zde zuškové koncerty, v sokolovně občas nějaká zájezdová vystoupení, respektive agenturní činoherní komedie, ale není zde žádná komorní scéna, nějaký alternativní prostor. Takže si občas pozvu nějaké loutkářské kamarády, například Buchty a loutky, Tomáše Machka, Tomáše Hájka a jiné. Buď jednotlivě, nebo uspořádám minifestiválek. Jednou za čas pořádám také nedělní chvilky poezie, což jsou velmi komorní setkání s lidmi, které baví recitovat. Třeba Hana Kofránková tady recitovala Jana Skácela nebo zde vystupoval Vladimír Javorský. A před pár lety jsem byla na Jiráskově Hronově, kde jsem viděla pořad Prostějovská kavárna. To se mi líbilo moc, takže jsem vytvořila improvizovanou kavárnu, pozvala je a vzniklo z toho pokračování. Nakonec pořádám takzvané Zámecké kavárny, do kterých mi známí vždy něco napečou, vaříme tam kávu a čaj a posloucháme poezii. Po té prostějovské byla ještě svitavská, kdy přijeli všichni Šefrnovi a zhudebňovali moje texty, a pak pražská. Objevila jsem totiž Přemysla Ruta a se svými přáteli nám recitoval texty a zpíval písničky Petra Skoumala.

Jakou Kavárnu chystáš nyní?

Dušičkovou, která se uskuteční 4. listopadu. Nebude to čistě jenom kavárna, ale bude spojena s výstavou lampionů, pod kterými budou návštěvníci sedět. Lampiony vytvořím se svými žáky, protože mne nejvíc zajímá spojování výuky s prezentací výsledků pro jejich rodiče a známé. Budou dělat lampiony připomínající lidi, kteří odešli “na druhý břeh”, a kromě toho budou na jevišti vystupovat kamarádi, které jsem oslovila, s texty o lidském odcházení.

Stále platí, že si tě mohou lidé s tvými inscenacemi pozvat třeba do bytu nebo na nějakou akci?

Abych pravdu řekla, už se zdráhám. Roky přibývají a já zjišťuji, že batoh s výpravou je stále těžší a těžší, a hlavně už jsem unavená. Nechci se toho úplně vzdát, protože mě hraní divadla stále baví, ale auto nemám a asi už nikdy mít nebudu, takže se nyní spíš soustředím na akce v Chocni. Možná bych také měla vyházet všechny ty krabice a udělat divadlo jen tak do kabelky. Jenže ta moje divadýlka jsou hrozně dokonalá! Ráda je vymýšlím, ale mají jedno mínus – nemohu v nich vůbec improvizovat. Jsou sestrojená tak, že je to skoro stroj, který když selže, tak jsi nahraný. Což mi nevadilo, když jsem začínala hrát. To jsem se diváků bála a byla ráda ukrytá, ale teď, když už jsem se ohrála a nebojím se před lidmi vystupovat, zjišťuji, že by mne možnost improvizace a komunikace s divákem hodně zajímala. Asi si vytvořím tři panáčky, zahodím krabice a vyrazím hrát jen tak s tím, co v místě najdu. Možná. Kromě toho jsem si pořídila domek a vlastně bych byla nejraději, kdyby lidé jezdili za mým divadlem ke mně domů.

Ale to je dobrá zpráva. Loutkáři, udělejte si výlet do Chocně za papírovým divadlem Hanky Voříškové!

Proč ne, mám ráda, když sem za mnou lidé jezdí. V domě už se konalo bytové divadlo i rodinný koncert. Vlastně budu ráda, pokud dům ožije. A případné vstupné si mohou odpracovat na nějaké brigádě.

Hana Voříšková

Autorka, režisérka, výtvarnice, herečka, učitelka a organizátorka vychutnávající si krásy loutkového, silně výtvarně zaměřeného (zejména papírového) divadla jednoho herce, jež sama nazývá obrázkovým. V současné době je učitelkou výtvarného oboru ZUŠ v Chocni.

Narodila se v Litomyšli, ale dětství prožila s rodiči na Horkách (u Cerekvice nad Loučnou), kde trávila všechny víkendy a prázdniny i poté, když se asi ve čtyřech letech přestěhovala s rodiči do Chocně. Prakticky zaměření rodiče nijak výrazně k divadlu netíhli; Hanku k němu nakonec asi nejvíc přitáhla touha vysvobodit se ze svazujících hranic konvencí, dát prostor vlastní hravosti, mít konečně možnost být divná.

Od 1987 je učitelkou choceňské LŠU (přejmenované v roce 1991 na ZUŠ); učí zde obor výtvarný a asi deset let učila i obor literárně dramatický. V roce 1990 absolvovala Lidovou konzervatoř Východočeského kraje pro vedoucí dětských divadelních a loutkářských souborů, začala jezdit na přehlídky a navštěvovat různé dílny. Svou práci, divadlo i další činnosti chápe nejen jako hledání sebe sama a otevírání komunikace s okolím, ale hlavně jako povolání, poslání, a především službu místu, kde žije, a lidem, s nimiž žije. Zároveň cítí i vděk divákům za to, co poskytují oni jí.

If You Want to See Picture Theatre, You Need to Go to Choceň

A portrait of Hana Voříšková. As writer, director, artist, actress and teacher at the Primary School of Art in Choceň, she sees her teaching, theatre productions and all other activities a as a quest searching for her own place in the world, a mission and especially a service to her neighbourhood and community. She has currently put her theatre projects on hold and instead focuses on painting, book-binding and the organisation of various culture events. In an interview, she explains why she started teaching theatre, how Karel Šefrna taught her to love puppets, about her own festival and her desire to one day make three small puppets, throw away her boxes and just go out and perform with whatever she can find on the site.

Loutkář 3/2018, p. 70–72.

Drtina, Michal: Za obrázkovým divadlem musíte do Chocně

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters