Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Snažíme se etablovat divadelní fotografii jako svébytný umělecký fenomén

V květnu letošního roku se v pražském Obecním domě konala velkolepá výstava Česká divadelní fotografie 1859–2017 věnovaná neprávem opomíjené součásti fotografického umění. Kurátorkou a zároveň spoluautorkou krásné publikace, jejíž vydání výstavu doprovodilo, je teatroložka Anna Hejmová z Oddělení sbírek a archivu Institutu umění-Divadelního ústavu (IDU).

Jaká je nejstarší dochovaná česká divadelní fotografie?

Pokud hledáme nejstarší fotografii s tím, že ji chceme mít důsledně datovanou, jedná se o portrét herečky dnes už vlastně neznámého Mikulášského divadla (Dilettanten-Theater zu St. Niklas) Floriany Jaichové z roku 1859. Tato fotografie je součástí kolekce přibližně dvaceti fotografií z přelomu 50. a 60. let 19. století. Originály jsou uložené ve fotografickém fondu divadelní sbírky Národního muzea a pochází pravděpodobně z pozůstalosti herce Edmunda Chvalovského. Jejich autorem je Karel Schwestka, syn majitele divadla a majitel fotoateliéru Schwestka. Právě díky této okolnosti je celá kolekce z Mikulášského divadla naprosto výjimečná, vyniká tematickou pestrostí – od interiérových civilních portrétů i portrétů v roli přes momentky až po exteriérové snímky herců a spolupracovníků divadla, focených s největší pravděpodobností na zahradě, kterou divadlo a ateliér sdílely.

Jak byste stručně zrekapitulovala dějiny divadelní fotografie?

Z pozice divadelního historika bych dějiny divadelní fotografie od poloviny 19. století zformulovala do tří hlavních etap, které vycházejí nejen z technologických proměn fotografie, ale i divadelní kultury v uměleckých i společenských souvislostech. Nejstarší období zastupují především ateliérové civilní portréty herců a takzvané portréty v roli – tedy v kostýmu, s rekvizitami, s výraznou mimikou a gestikou převzatou z inscenace. Tyto portréty, zachované často v několika exemplářích, zpřítomňují inscenaci v době, kdy ještě nebylo technicky možné představení fotografovat. Radikální technologickou i uměleckou proměnou prochází fotografie v první polovině 20. století – v souvislosti s nástupem menších aparátů a citlivějších materiálů a v souvislosti s avantgardními uměleckými koncepty. Mezi nejkrásnější patří snímky Miroslava Háka, abstraktní kompozice inspirované pohybem a tancem, nebo záběry z inscenací E. F. Buriana v D34. S D34 spolupracovali fotografové Jaromír Funke či Karol Plicka, s Osvobozeným divadlem Jaroslav Rössler. Navíc až v meziválečném období můžeme hovořit o “povolání divadelní fotograf”. Velkým obdobím divadelní fotografie byla 60. a 70. léta 20. století, kdy se “povolání divadelní fotograf” postupně plně profesionalizovalo a na FAMU vznikla katedra divadelní fotografie pod vedení Jaroslava Krejčího. Umělecké zachycení divadelní inscenace postupně nahradilo původně výhradně dokumentační funkci. Česká divadelní fotografie byla vystavována po celém světě, například na benátských Bienále, ocenění přivezli českoslovenství divadelní fotografové z Triennale divadelní fotografie v Novém Sadu v bývalé Jugoslávii.

Kdy technika konečně umožnila fotografovat i během představení a rozšířit dokumentární potenciál divadelní fotografie?

Nejstarší fotografii z divadelní inscenace, dlouho považovanou za ztracenou, nalezla kolegyně Martina Novozámská v Národním muzeu. Jedná se o snímek z inscenace hry Imreho Madacha Tragedie člověka uvedené v Národním divadle v roce 1892. Na dvou různých záběrech pořízených z hlediště Národního divadla je zachyceno jeviště od portálu k portálu. Jejich autorem je velice zajímavá postava pražského společenského života přelomu 19. a 20. století Alfred Baštýř, stomatolog, mecenáš umění, svobodný zednář, nadšený filmař a také amatérský fotograf. Zajímavostí může být, že k této inscenaci vznikly i ateliérové snímky některých postav, na jedné z nich je zachycena i mladá Hana Kvapilová.

Jak byste pro čtenáře shrnula, k čemu všemu může divadelní fotografie posloužit, ať už laické, nebo odborné veřejnosti?

Jak už jsem naznačila, funkce divadelní fotografie se postupně proměňovala v závislosti na technických a technologických možnostech a zároveň na uměleckých souvislostech a trendech. Předně je nutné zmínit dokumentační funkci divadelní fotografie, kdy jde primárně o to zdokumentovat inscenaci – tyto fotografie pak velice často slouží teatrologům a divadelním historikům a jsou jedním ze základních pramenů výzkumu divadelní kultury. Od počátku 20. století je divadelní fotografie využívaná v propagaci jako hlavní vizuální motiv – jmenujme graficky unikátní programy D34, Osvobozeného divadla, později například Divadla Semafor. Klasikou je grafická úprava časopisu Divadlo Libora Fáry, který velice inovativně pracoval s fotografiemi Koudelky, Jodase, Lukase a dalších osobností tehdejší fotografické generace. Dalším významným aspektem je užití fotografie ve scénografii. V tomto ohledu je česká divadelní kultura velice rozmanitá a v kontextu obecných divadelních dějin velice bohatá. Experimenty s projekcemi fotografií a filmu v rámci divadelní inscenace se ojediněle objevují od konce 19. století, fotografii jako výrazný vizuální prvek využívá v Národním divadle například František Tröster. Nejprogresivnější experimenty s projekcí realizovali E. F. Burian a Miroslav Kouřil v Divadle D34. Vynález Theatergraphu, který kombinoval projekci pozitivu či negativu fotografie s herectvím a dalšími složkami divadelní inscenace, je vrcholem jejich uměleckých experimentů a zároveň zjevnou inspirací pro Alfréda Radoka a Josefa Svobodu, kteří tyto impulsy zdokonalili vynálezem světově proslulé Laterny Magiky.

IDU se nedávno podílel na výstavě české divadelní fotografie a zároveň vydal obsáhlou výpravnou publikaci, jíž jste spoluautorkou a která by podle mě mohla být brána jako první seriózní pokus o zrovnoprávnění divadelní fotografie jako samostatného uměleckého žánru. Byly vaše motivace jiné?

IDU důsledně sbírá a archivuje fotografie divadelních inscenaci od doby svého vzniku, fotografický fond divadelní sbírky v Národním muzeu obsahuje rozmanitý materiál od nejstarších fotografií. Obě instituce své sbírky postupně digitalizují a zprostředkovávají veřejnosti prostřednictvím specializovaných internetových stránek. Především tyto okolnosti byly východiskem výzkumu, na jehož konci byla výstava – ta vznikla ve spolupráci s kurátorem Vojtěchem Poláčkem z Národního muzea – a kniha, na níž se spolupodíleli teatrolog Martin Bernátek a archivářka a fotografka Martina Novozámská. Jak uvádíme v prologu knihy, záměrem bylo alespoň rámcově zmapovat rozsah a podobu fotografického materiálu vztahujícího se k divadelní kultuře na území současné České republiky. Zároveň bylo naší snahou poukázat na význačné osobnosti, které se fotografování divadla věnovaly, a důsledně zrevidovat tradované vnímání divadelní fotografie skrze její primárně dokumentační funkce, které stále u odborné teatrologické obce dominuje, a etablovat divadelní fotografii jako svébytný umělecký fenomén. Takzvaná historická část výstavy česká divadelní fotografie 1859–2018 měla ještě trochu větší ambice, chtěla ukázat divadelní fotografii v co nejširších kulturních, společenských i souvislostech – kromě hereckých portrétů a fotografií z divadelních inscenací tak na výstavě byly fotografie, které zachycovaly významné události českých a československých dějin, které se odehrávaly v divadlech, fotografie divadelní architektury, ze zákulisí divadel, dokumentační a evidenční fotografie, divadelní plakáty apod.

Upřímně doufáme, že plánované fotografické výstavy a dílčí studie fotografických osobností navážou na ohlasy československé divadelní fotografie druhé poloviny 20. století.

Proč je v publikaci – a koneckonců to tak bylo i na výstavě – na fotografiích tak málo zastoupeno loutkové divadlo, které je výrazně výtvarné? Byl pro to nějaký specifický důvod?

Fotografie prezentované na výstavě byly především z činoherních divadel, méně z baletních a operních představení, nejméně na nich bylo zastoupeno loutkové divadlo. Důvodů bylo několik a jejich výsledkem byla určitá žánrová disproporce, které si jsme sice vědomi, ale která měla z hlediska tématu výstavy určité opodstatnění. Na nejstarších ateliérových fotografiích jsou bez ohledu na žánr stejnou měrou zobrazováni činoherní, operní či baletní herci a herečky, v meziválečném období, kdy se divadelní fotografie radikálně proměňuje, jsou nejvýznačnější, především avantgardní autoři spjatí především s činoherními divadly a tuto jednoduchou tezi lze zlehka rozšířenou o balet a operu aplikovat i na fotografie druhé poloviny 20. století. Zároveň bych ale ráda vyzdvihla fotografie Tomáše Lelka, jehož fotografie loutek získaly jak čestné uznání, tak cenu Czech Photo.

We Are Trying to Establish Theatre Photography as a Specific Art Phenomenon

An interview with theatre scholar Anna Hejmová from the Department of Collections and Archive at the Institute of Arts – Theatre Institute and the curator of Czech Theatre Photography 1859–2017, an exhibition that ran from May to June in the Municipal House in Prague.

She talks about the history of theatre photography, its potential functions and how they changed with technology as well as with the artistic context and trends.

Loutkář 3/2018, p. 42–43.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.