Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Nádherný život

Bohuslav Šulc (1936), kterého všichni znají pod přezdívkou Bója, v březnu převzal cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla. Celý jeho život je úzce spjatý s divadlem. Jeho rodiče, divadelní ochotníci, ho přivedli do loutkového divadla Na Podolci, odkud v roce 1953 rovnou přešel do angažmá v Divadle Spejbla a Hurvínka. S neposedným a zvídavým klukem Hurvínkem strávil Bója Šulc téměř čtyřicet let.

Na titulní straně minulého Loutkáře jsme měli Degasovu loutku Tanečnice. A byl jste to vy, kdo ji pomáhal rekonstruovat…

Navazoval jsem ji na nitě a obživil jsem ji. Bylo to složité, protože k tomu nebyla žádná dokumentace. Musel jsem si vybrat vahadlo, které jsem myslel, že k ní patří, a bude autentické. A trefil jsem se. Nakonec jsme to dali dohromady a je strašně hezká.

Velká část vašeho života je spojena s Divadlem Spejbla a Hurvínka, s nímž jste hrál takřka po celém světě. Co vám cestování dalo?

Navštívili jsme s divadlem asi osm opravdu světových festivalů. V Evropě, v severní Americe i v Asii. Třeba ve Švýcarsku jsem potkal Charlieho Chaplina. V Montrealu na světové výstavě jsme zase měli v šatně nějaké hudební nástroje – a on tam s námi hrál Modern Jazz Quartet. Od roku 1956, kdy jsem byl prvně na západě, jsem sbíral elpíčka. Modern Jazz Quartet jsem znal a představte si – teď se oni chodili dívat na mě, protože jsem už tenkrát vodil muzikanty, nejenom Hurvínka. Komunikoval s nimi tehdy Radko Haken, který měl na reálném gymnáziu francouzštinu. My jsme totiž neuměli anglicky, jen rusky, a protože jsme jezdili často do Německa, tak i německy. Šel jsem na koncert a klavírista John Louis řekl: For mistr Šulc. Zahráli mi na přání krásnou komorní skladbu Django.

Máte pozitivní vztah k hudbě, že?

Vždycky jsem ji miloval. K Vánocům jsem zpravidla dostával loutky nebo divadelní rekvizity – to mi jako dárek vozili rodiče, když jeli do Prahy. Ale víte, z čeho jsem měl největší radost? Z gramofonu! Gramofonu na kliku! Ani nevím, kde ho táta za války sehnal, protože už se neprodávaly. Vždycky jsem škemral, on mi dal šedesát korun a já si koupil takovou tu rozbitnou desku, třeba Karla Vlacha nebo Rudolfa Cortése. Později jsem s panem Vlachem i vystupoval. A třeba i s Vlastou Burianem, to tehdy uváděl Jan Werich. Je to tak dávno, že Yvetta Simonová u Vlacha teprve začínala!

Pokud vím, tak loutky muzikantů byly váš majstrštyk.

V našem divadle profesora Skupy pracoval Jan Vavřík Rýz. Byl to skvělý herec, sice ochotník, ale vynikající řemeslník, řezbář a výtvarník. A právě on pro Skupu muzikanty vyřezával, a to celé kapely – dechovku i tamburaše. Také první opatrovatelka Máničky paní Drbálková je jeho loutka a on ji sám i mluvil, byla to taková pavlačová drbna. Odešel z divadla v době, když jsem nastoupil.

Jak ty hudební výstupy s muzikanty vznikaly?

Začali jsme dělat scénky pro revuální pořady, a to hlavně pro cizinu, protože jsme s Milošem Kirschnerem hráli v různých jazykových verzích – dokonce v sedmnácti jazycích! Začal jsem tedy připravovat různé výstupy, a nejenom hudební. A vzniklo to tak, že mi Kirschner řekl: Hele, jestli jich budeš mít víc, tak z toho uděláme představení. Já k tomu napíšu děj. Vyžebral jsem si, aby to režíroval Jaroslav Dudek a Karel Velebný k tomu složil hudbu. Přiznám se, že jsem to pásmo ale neměl rád, protože jsem tam byl sám za sebe – je lepší být za postavu a já tam byl jako Bója Šulc, vodič Hurvínka. Mezi těmi výstupy byly Louis Armstrong, Napoleon, Charlie Chaplin, Kočárek a nakonec jsem dělal i Laurela a Hardyho – ale oba najednou! Premiéru jsme měli v NDR a pak jsme to hráli po celém světě, hlavně v Japonsku.

Jaké to bylo v Japonsku?

Tam jsme byli čtyřikrát, vždycky po třech měsících. Třeba v Tokiu jsme otvírali výstavu automatů, kde byly k vidění neuvěřitelné věci – třeba loutka gejši na hodinový strojek, která servírovala čaj (tzv. karakuri, pozn. red.). Nebo pianino Yamaha, které hrálo samo padesát světových šlágrů. A oni si pozvali nás! Jindy jsem vzal z muzea Trnkovy loutky, protože jsem říkal, že lepší loutky nikdo neudělal. Vzal jsem takového vzpěrače a hrál jsem to na předscéně, hekal jsem u toho a děkoval jsem, když diváci tleskali. Ta loutka byla podobná zápasníkům sumo a Japonci ji milovali. Kirschner tehdy dostal cenu japonsko-československého přátelství a já cenu japonských diváků. Je na ní stříbrným písmem napsáno: Tahle trofej má dokumentovat fakt, že japonské obecenstvo bylo nadšeno vaší hrou s marionetami a přispělo to k dobré vůli a přátelství mezi Japonskem a Československem. 1. září 1980. Dobrovolně na ní utírám prach!

Těch ocenění ale máte víc, že?

Tehdy jsem si myslel, že už nic víc být nemůže. Dostal jsem asi dvakrát nebo třikrát cenu na festivalu Skupova Plzeň, ale to nebylo světové. V roce 1985 jsem se stal zasloužilým umělcem a říkal jsem si, že tím to končí. Loňského roku mi přibylo čestné občanství Prahy 8, a tak jsem pomyslel: To není možný! Oni si asi myslí, že brzy umřu. A asi jo, protože hned na to přišla Thálie. Postavil jsem si ji vedle televizoru. Koukám třeba na fotbal a najednou se vám podívám na tu Thálii, jdu a pohladím ji.

Kolik let jste vlastně strávil s Hurvínkem?

Přesně devětatřicet, z divadla jsem odešel na začátku roku 1993. Všechno, co jsem od života dostal, bylo díky loutkám. Byli jsme populární, řekl bych až slavní – a dokonce i v cizině. Točili jsme s Kirschnerem v Německu, východním i západním. Pracovali jsme s velkými hvězdami v Ein Kessel Buntes. Dneska si z toho všichni dělají legraci, ale to byl vynikající pořad. Spolupracoval jsem se SEMAFORem, s Janem Rosákem nebo s Jaroslavem Suchánkem. Hrál jsem i v televizi s herci Národního divadla, s Jiřinou Petrovickou nebo s Miroslavem Horníčkem, s Lubomírem Lipským. Ale profesi jako takové se věnuji už pětašedesát let.

Jaké to bylo úplně na začátku vaší kariéry v Divadle Spejbla a Hurvínka?

Byl jsem tehdy úplné ucho. Pan profesor Skupa dokonce musel žádat o přidělení mladistvého, protože mně ještě chybělo pár dnů do sedmnácti. Představte si, že mě nevzal jako eléva, jako se to dělávalo, ale hned jako člena! Odhadl mě. Také mě moc chválil – a přitom neuměl ani chválit, ani učit, ale když jste se na něj pozorně dívala, naučila jste se všechno. Skupa ale ani hanět neuměl. Dělal to tak, že kňoural a říkal: Kdo hraje tajdlentoho? Přihlásil jsem se a on na to: Tak promiň. To byla strašná kritika.

S Hurvínkem to bylo na začátku vůbec komplikované, protože od té doby, co jsem ho začal hrát, na mě paní Skupová, která ho vodívala dřív, žárlila. Vzal jsem jí dítě, protože se Skupou byli bezdětní. Hurvínek měl díky ní velkou skříň garderoby – palčáky, čepice, námořnický oblek a já nevím, co všechno, a ona mě pořád peskovala: Jak to, že jste nepřevlékl košilku?! Nakonec se s tím smířila a měla mě hrozně ráda.

Proměnil jste nějak Hurvínka poté, co jste převzal jeho vodění?

Rozšířil jsem jeho pohybový rejstřík, aby byl mnohem mobilnější. Paní Skupová ho hrála hodně slušně, distingovaně a Hurvínek tak nanejvýš kopal nožičkou. Kdežto já jsem z něj dělal kluka. Navíc jsme začali hodně točit v televizi a filmovat a kamera odhalovala všechny technické detaily, takže Radko Haken Hurvínka upravil, aby byl hezčí. Došli jsme ale ještě k jednomu problému: v televizi se tehdy začaly hodně používat triky a zelené klíčovací pozadí, jenomže Hurvínek měl ještě od Skupy tmavě modré kalhotky a zelené kšandy. S výtvarníkem Zdeňkem Juřenou jsme proto vymysleli, že Hurvínek bude mít kalhoty šedivé a kšandy vínově červené.

Jaká je podle vás úskalí dělené interpretace?

V mém případě to žádné úskalí nemělo, protože když se s tou postavou spojíte v každé pohádce nebo příběhu, tak si na ni zvyknete. Už jsem pak cítil, když se Kirschner nadechl, že teď bude mluvit Hurvínek.

Takže jde hlavně o souhru?

Absolutně. A taky o cvičení. Začal jsem to ovládat – podobně jako když umíte na housle a pak už jen hledáte, co by bylo těžšího. Přišel za mnou Kirschner a říkal: Já už toho Hurvínka nemůžu hrát. On už tak blbne, tak zlobí, je tak vzteklej… A já jsem říkal: Promiň, máš pravdu. Ale děkuju, protože to je největší vyznamenání, kterého se mi mohlo dostat.

Měl jste někdy chuť věnovat se jinému typu loutkového divadla? Všechny loutky, o nichž jste zatím mluvil, jsou marionety.

Měl jsem a dodnes mám! Dělal jsem třeba vlastní sólo Oldřich Nový s marotou bez nití. Můj Vlasta Burian je zase jako gumák, jednu ruku má živou a sestříhal jsem si k tomu ten jeho charakteristický smích. Někdy na podzim to budu hrát v Divadle U Valšů. A ještě před prázdninami vytvořím něco pro nadaci Pomozte dětem.

Jak se díváte na současné loutkové divadlo?

Nejsem proti těm takzvaným živáčkům na jevišti, my jsme je sami dělali a možná jsme byli jedni z prvních – ještě dávno před Kroftou. Strašně mi ale vadí, že loutky mizí a s nimi i loutkářské řemeslo. Já ho mám opravdu upřímně rád, protože jsem díky loutkám prožil nádherný život. Za desítky let někdo objeví jednoduchou věc, budou na to všichni koukat jako na zázrak a budou to vymýšlet znovu. Ono opravdu není jednoduché, aby loutka hrála na housle – Hurvínek jo, protože to neumí, ale houslista, aby vypadal, že hraje, to je těžké. Všechno se zapomene, i jak mají být správně nitě. Proto chodím do Loutkového divadla Jiskra, kde hrají amatéři – neříkám, jak to dělají. Ale pracují iluzivním způsobem. Tak jak to děti nemůžou už téměř nikde vidět. Když tam přijdu v neděli dopoledne, je téměř plno. Nehodnotím kvalitu, ale obdivuji tu jejich vytrvalost jít proti všem módním výstřelkům. Klasické řemeslo umírá. Jsem pro nové formy – ale ono toho doopravdy nového zase tolik není.

Loutkář 2/2018, p. 102–104.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.