Lešková Dolenská, Kateřina: Výtvarné divadlo Kolotoč (1981–1989)

Nepravidelně hrající umělecké uskupení, jehož frontmanem byl sochař Čestmír Suška (1952), stojící zcela mimo hlavní divadelní proud a řazené k souborům tzv. Pražské pětky (viz stejnojmenný film Tomáše Vorla z roku 1989, kde je zachycena inscenace Bersidejsi). Personálně bylo Výtvarné divadlo Kolotoč prostupné i se skupinou Tvrdohlaví, jejímž byl Suška členem. Název údajně vznikl jako symbol prázdného, oblbujícího, ukolébávajícího způsoby života1 normalizačních let; soubor velmi výrazně pracoval s divadelní vizualitou a nezvyklým chápáním divadelního času.

Suška: Budou tam tři paňáci sedět u stolu…

Baumbruck: To není špatný… A co se bude dít?

Suška: No, nic…

Baumbruck: To začíná být zajímavý.2

Pro loutkáře určitě není nezajímavý tvůrčí přesah souboru do sféry loutkového divadla, a to díky jeho snahám o oživení výtvarných artefaktů, para-divadelní práci s předměty, maskami, manekýny v životní velikosti či až “bauhausovskému zloutkovění” účinkujících herců třeba jejich zakrytím barevnou gázou. Teatrolog Jan Dvořák3 dává tvorbu Kolotoče dokonce do jisté souvislosti s experimenty o více než dekádu staršího Vedeného divadla: Animační vůli tedy Suška a spol. jakoby přebírá od Karla Makonje, Jiřího Barty a dalších členů Vedeného divadla manipulujících živými osobami (herci) krátce v posrpnové depresi do zákazu činnosti. Výtvarné divadlo Kolotoč o deset let později je už bez viditelných živých herců, animovány jsou již jen povadlé figuríny, namísto lidí jejich skleslé, zhroucené karikatury – paňácové, vláčné, amébovité skulptury, bez pevných kontur, se kterými jde snadno smýkat, mávat, kymácet…4

Skupina se věnovala site specific instalacím (Malostranské dvorky, 1980; sympozium Malechov, 1980 a 1981), oživeným instalacím ne nepodobným dnes stále populárnějšímu imerzivnímu divadlu (Bludiště aneb Mimotočskřed chmelový, 1986) i do jisté míry regulérním nesyžetovým divadelním inscenacím s maskami a kartonovými siluetami vrhajícími stíny (Bersidejsi, 1984; Pocur, 1983) a výše zmiňovanými látkovými manekýny – Paňáci a vycpaňáci (1982).

Kdo jsou to paňáci a vycpaňáci? Vycpaňáci jsou figury z textilu, které mají na boku zip, jímž jsou vycpávány. Vycpávají je paňáci přímo před očima diváků a používají k tomu igelit, molitan a noviny. Paňáci jsou herci Výtvarného divadla Kolotoč, kteří mají přes hlavu přetaženou gázovou roušku. Tito paňáci pomocí provázku, motouzů a tyček manipulují s vycpaňáky podle potřeby, jindy se zase vzchopí vycpaňáci a manipulují s paňáky a někdy společně prožívají radostné nebo chmurné okamžiky svého paňákovského života. […] Nejraději ze všeho mají paňáci a vycpaňáci jaro. To přijede na sídliště pouť a oni sedí nehybně na řetízkovém kolotoči a krouží celé hodiny dokola.5

Sám Suška tvorbu souboru charakterizoval takto: Hlavními výrazovými prostředky Výtvarného divadla Kolotoč jsou zdůrazněná akční scénografie a z ní vyplývající výtvarná akce, projekce filmu, který přebírá nebo doplňuje děj na jevišti, diaprojekce a hudba, která vytváří dramaturgickou a časovou osu představení.6 Hereckou akci často doprovázela minimalistická hudba od spoluzakladatele Kolotoče Pavla Richtera a projekce – další ze zakladatelů, dokumentarista Michal Baumbruck, hovoří o divadelních projektech Kolotoče jako o jako multimediálním arte povera.7

K loutkám a loutkovému divadlu má Čestmír Suška ostatně blízko dodnes. Společně se svou ženou Ajranou Shameti, někdejší členkou Kolotoče, vytvářejí loutkové inscenace pro děti pod hlavičkou Divadelního studia Bubec a vedou loutkářské workshopy.

Poznámky pod čarou

1 Více viz rozhovor J. Dvořáka s P. Richterem Byl to projekt naprosto originální a spojovalo nás velké “NE” tehdejšímu zřízení, in: Dvořák, J. (ed.): Výtvarné divadlo Kolotoč, Praha, 2010, s. 47.

2Přepis rozhovoru zakladatelů Kolotoče, který zazněl v televizním dokumentu Petra Nikolaeva Pražská pětka z Vídně do Akropole (1994), in: Dvořák, J. (ed.): Výtvarné divadlo Kolotoč, Praha, 2010, s. 8.

3Jím editorsky připravená dokumentačně mimořádně cenná publikace Výtvarné divadlo Kolotoč (2010) přináší ucelený obraz doposud chabě zpracované a prakticky neznámé kapitoly českého divadla. Inspirativní je i Dvořákova studie Vizuální divadlo v českých zemích a kontext osmdesátých let, in: Klíma, M. (ed.): Divadlo a interakce V, Praha, 2011, s. 117–152.

4 Dvořák, J.: Vklad výtvarného divadla Kolotoč vzniku a rozvoji vizuálního divadla v českých zemích, in: Dvořák, J. (ed.): Výtvarné divadlo Kolotoč, Praha, 2010, s. 15.

5 Dobová charakteristika inscenace – interní posudek od metodika kulturního domu hl. m. Prahy Alexeje Pernici (1982), in: Dvořák, J. (ed.): Výtvarné divadlo Kolotoč, Praha, 2010, s. 100–102.

6 Suška, Č.: O sobě a Výtvarném divadle Kolotoč, in: Dvořák, J. (ed.): Výtvarné divadlo Kolotoč, Praha, 2010, s. 26.

7 Více viz rozhovor J. Dvořáka s M. Baumbruckem Multimediální arte povera a underground Pražské pětky, in: Dvořák, J. (ed.): Výtvarné divadlo Kolotoč, Praha, 2010, s. 36–44.

Loutkář 2/2018, p. 52–53.