Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Festival divadelních zázraků

Mezinárodní Festival of Wonder, který se koná v malebném dánském městě Silkeborg (loňský ročník se uskutečnil ve dnech 9.–12. 11. 2017), je koncipovaný jako bienále. Podle dostupných ohlasů i počtu hostí pozvaných z celého světa je jedním z nejrespektovanějších festivalů v Evropě zaměřených na loutkové divadlo.

První ročník festivalu se uskutečnil v roce 1986 a až do roku 1999 se konal každoročně. Dramaturgie nesoutěžní přehlídky je poměrně eklektická, byť má dopředu vytyčené téma. Letos to bylo loutkové divadlo a živě hraná hudba, ale popravdě se to týkalo víceméně jen úvodní inscenace Moondog v režii Anette Dabsové (Schauspielhaus, Bochum). Ta kombinuje pohyb obrovské loutky psa a koncert sestávající z písní newyorského pouličního umělce Louise Thomase Hardina a podrobněji jsem o ní psala již v souvislosti s mezinárodním festivalem FIDENA (Loutkář 2/2016, s. 76–79).

Silkeborská přehlídka zahrnuje inscenace pro nejmenší děti, mládež i dospělé z celého světa. Soustředí se na tituly, které podle organizátorů ještě nebyly v Dánsku k vidění a přinášejí něco nového a inspirativního. Zároveň festival slouží jako reprezentativní přehlídka tvorby dánských souborů. Tato část dramaturgického výběru je zacílena především na zahraniční návštěvníky – ředitele a promotéry loutkářských festivalů, kteří se do Silkeborgu sjíždí v úctyhodném počtu.

Program festivalu čítal v pouhých čtyřech dnech neuvěřitelných 33 inscenací uvedených v 57 (!) představeních a bylo přiznávám dost stresující si z tak bohaté nabídky vybrat, protože se program pochopitelně překrýval a ani zdaleka nebylo možné vidět všechno, jak je člověk zvyklý z festivalů domácích. Součástí festivalové nabídky byly i workshopy, výstavy, projekce filmů a debaty (připomínám, že právě díky silkeborskému festivalu se mi podařilo do minulého čísla připravit rozhovor s dcerou nejslavnějšího amerického loutkáře Jima Hensona Cheryl, která zde o svém otci přednášela, viz Loutkář 4/2017 s. 42–43).

Ředitelkou a hlavní kurátorkou přehlídky je Ulla Dengsøe (mimochodem, během zahajovacího ceremoniálu získala za mnohaleté pořádání festivalu ocenění pojmenované po herečce Merete Hegnerové), která není v naší loutkářské komunitě neznámá – systematicky českou tvorbu sleduje a pravidelně české umělce na svůj festival zve. Těsněji je propojena s Divadlem bratří Formanů, kterému výrazně pomohla k evropské slávě a jehož inscenace pravidelně uvádí (tentokrát novinku Deadtown). Uspořádala také několik “formanovských výstav” – deštěm zalitý ročník, který jsem loni navštívila, připomněl v objektech a loutkách Stanislava Stuchly inscenaci Obludárium.

Silkeborg je poměrně malé a poklidné město ve středním Dánsku ležící na břehu jezera. Podle toho, co jsem měla možnost vidět, oslovuje Festival of Wonder i místní obyvatele, například se sami aktivně podíleli na slavnostním zahájení (vystoupení pěveckého sboru) a hojně navštěvovali i festivalový program. Všechna představení byla vyprodaná a zájem mnohdy převyšoval kapacitu; plně obsazené byly i doprovodné tvůrčí dílny. Měla jsem pocit, že je festival v Silkeborgu vítanou akcí a na velmi vstřícné atmosféře v sálech to bylo znát. Nejsou to žádní chladní a uzavření seveřané!

Domácí reprezentace

Průřez dánskou loutkářskou tvorbou – alespoň těch šest inscenací, které se mi vešly do nabitého itineráře – ukázal, že její podoba se od středoevropské výrazně odlišuje už v samotném chápání principů loutkového divadla. Dánští umělci pracují velmi narativně a klíčovým elementem inscenací jsou vypravěči, kteří vše řečené loutkami pouze ilustrují. Ať už šlo o půvabnou pohádku Bytte bytte købmand (v anglickém překladu byla uváděna jako What Father Does is Always Right; v češtině je tato pohádka známá pod názvem Jak dědeček měnil až vyměnil), Englene i sneen (Andělé ve sněhu), Jeg kan huske al ting (Pamatuji si všechno), Paradis (Ráj), nebo Tutu, Androkles øg loven (Androkles a lev).

Z vyjmenovaných inscenací bych ráda vyzdvihla dva tituly, které by se určitě mohly ucházet o přízeň českého publika: pro malé děti, ale možná o něco více pro jejich starší doprovod byla určena komorní inscenace Pamatuji si všechno v podání Mette Rosleffové (Teater MY). Odehrávala se v maličké útulné místnosti vymezené látkovými paravány, jíž dominovala velká postel. Pocit, že jsme skutečně nahlédli do dětského pokojíku, umocnil i fakt, že jsme se museli všichni zout a na svá místa dojít po měkoučkých kobercích. Nedá se vyprávět žádný souvislý příběh, který by nám byl hlavní protagonistkou na poměrně krátké ploše třicetiminutového představní předestřen, šlo spíše o střípky vzpomínek na hereččino vlastní dětství, velmi důmyslně ilustrované ve scénografii připomínající dům pro panenky položený na posteli. Herečka klidně a tiše vyprávěla o obyčejných zážitcích všedního dne, tak jak jí utkvěly v paměti, a ty se posléze odehrávaly i před našima očima v loutkovém podání. Navzdory tomu, že jsem z jejího mluveného projevu v dánštině nepochytila téměř nic konkrétního, vynořovaly se mi díky mezinárodně sdělné evokaci divadelním jazykem mé vlastní vzpomínky na de facto banální momenty z dětství, které ale s odstupem času získaly nádech poetična a nostalgie. Pro děti v publiku zase šlo o situace jim důvěrně známé a byly představením zaujaté úplně stejně jako jejich dojatý doprovod. Co ještě určitě zaslouží zmínku, je i sofistikovaný způsob animace malých zespodu voděných loutek, které se v miniaturním světě na posteli pohybovaly v jakýchsi kolejničkách a zdánlivě samy. Doteď jsem nepřišla na to, jakým způsobem byly ovládané, protože bylo v mnoha případech evidentní, že vypravěčka sama jimi nepohybuje. Je tak otázkou, zda nebyl pod postelí ukryt ještě druhý herec nebo herečka, který zůstal inkognito i během děkovačky.

Druhou inscenací, která by určitě mohla být ozdobou některého z našich festivalů, byla lehce sentimentální a k tomu přiměřeně černohumorná inscenace Ráj, již jsem zhlédla v anglické jazykové mutaci. Kdo si pamatuje dojemný příběh umírajícího morčátka v inscenaci Sbohem, pane Muffine v podání Clause Mandøe (Teater Refleksion), určený dětskému publiku, který byl k vidění na mimořádné Skupově Plzni v roce 2015, mohl by ho vnímat i jako do jisté míry pokračování rozvíjení funerální tematiky na jevišti. Hlavním hrdinou je totiž melancholický zaměstnanec pohřební služby, který připravuje nebožtíky na obřad – a povídá si s nimi. Mnoho z nich se zdá být živějších než on, opuštěný a zamlklý muž, který se neumí radovat ze života, který oni právě opustili. Vyprávění je scénicky realizováno ve dvou plánech – exteriéry se odehrávají v poměrně podrobně propracované scénografii ulice, jíž musí muž (malá marioneta) každý den projít, v interiéru pohřebního ústavu přejímá roli muže Claus Mandøe a nebožtíci, s nimiž rozmlouvá o jejich životních peripetiích předtím, než za nimi zabouchne víko rakve, jsou poměrně velcí manekýni téměř v reálné velikosti. Inscenace vznikla ve spolupráci s Teatret De Røde Heste podle stejnojmenného románu dánského spisovatele Kima Fupze Aakesona.

Do třetice bych chtěla podrobněji zmínit inscenaci Androkles øg loven (Androkles a lev), a to proto, že by mohla být inspirací pro uvažování o jiném upořádání divadelního prostoru a využití živě snímané projekce. Odehrávala se totiž pod obrovským bílým látkovým baldachýnem, pod nímž byla do kruhu uspořádána lehátka, či přesněji houpací hamaky, v nichž jsme jako diváci leželi a sledovali projekci promítanou nad námi. Uprostřed stála herečka Bodil Allingová, která – jak jinak – po celou dobu pouze vyprávěla Androklův příběh. Pokud došlo ve výkladu báje k nějakému posunu, nepostřehla jsem ho, protože hovořila pouze dánsky a v tomto případě se jazyková bariéra ukázala jako velký problém. Akcent na slovo bych se v tomto případě nebála označit až téměř za storytelling, kde se moje divácká pozornost po chvíli smrskla na technické pozorování tři “meotaristů”, stojících po obvodu kruhu, kteří hereččin monolog synchronně a víceméně abstraktně ilustrovali vléváním barevných tekutin do kádinky, pokládáním drobných objektů na snímanou plochu nebo pohybováním předpřipravených fólií. Ještě že byly hamaky tak pohodlné, že se z nich ani nechtělo ven do deště!

A nakonec Černý Petr přehlídky, protože každý festival mívá svůj omyl a dramaturgický přehmat: tím pro mě byl v Silkeborgu jednoznačně titul Raeven går derude (Lišák je venku). Sáhodlouhá upovídaná činoherní inscenace (herci měli plyšové masky zvířat, v jejich světě se totiž příběh mazaného lišáka odehrával) byla uváděna v arénově řešeném prostoru. Navzdory tomu nebyla nijak kontaktní, neměla pražádný spád ani napětí a nemyslím si, že by moje nepozornost byla dána výhradně jazykovou bariérou jako v předchozím případě. Byla pro mě jen dalším dokladem, že je zdejší divadelní myšlení výrazně opřené o účin mluveného slova.

Zahraniční účast

Umělci, kteří se na festivalu prezentovali, přivezli opravdu nejširší škálu výrazových prostředků, od rozvíjení tradičních forem (morbidní maňáskové sólové grotesky Sofie Krogové Dům a Diva) přes de facto sólovou činoherní inscenaci s výrazným břichomluveckým vstupem (norské Kateřininy hlasy v produkci Kattas Figurteater Ensemble), tanečně-pohybovou a ne zcela významově zřetelnou inscenaci Kanaďanky Magali Choulinardové Nomádská duše až po zcela okrajovou podobu loutkového divadla v podobě “oživené” výtvarné instalace s projekcí Horizonty francouzsko-dánského Theatre Mediane (v níž účinkuje českému publiku díky loňské Mateřince známá herečka Gertrud Exnerová). Z festivalové nabídky jsem sice oželela inscenaci Bastard Dudy Paivy, kterou už jsem kdysi zhlédla na Spectaculu Interesse, ale neodolala jsem opakované návštěvě velmi spektakulární inscenace Popel (francouzsko-norské divadelní skupiny Plexus Polaire), která mě na loňském Spectaculu velmi zaujala svou technickou stránkou a chtěla jsem jí trochu přijít na kloub. Důvod je jednoduchý, ačkoli v inscenaci podle románu norského spisovatele Gaute Heivolla (v češtině vyšel v roce 2012 pod názvem Než shořím) objevuje velký počet samostojných hyperrealistických loutek, znázorňujících (nikoli pasivně stojící, ale do nejmenších detailů rozžitý) dav přihlížející požáru, všechny animují pouze tři herci. I při opakovaném pohledu mě velmi zaujala jejich preciznost ve vodění, animační dokonalost, a i když považuji dramatizaci za dramaturgicky nedotaženou, cením si na inscenaci, že nevyužívá loutek jen k popisnému realistickému (až “filmovému”) vyprávění příběhu, ale pracuje s napětím v interakci vodiče a loutky (například ve scéně, kdy se hlavní postava-pyroman vzbouří svému vodiči, který ho k žhářství ponouká a poperou se). Asi nikoho nepřekvapí, když si v programu přečte, že si tvůrci přizvali při zkoušení jako “druhé oči” Mary Underwoodovou a Philippa Gentyho – dokonalá iluze, sugestivnost, mizení a objevování postav, fantaskní obrazy i maximální nasazení účinkujících jsou Gentyho perfekcionismu velmi blízké.

Čeští zástupci

Plzeňské Divadlo Alfa i nomádské Divadlo bratří Formanů mělo od pořadatelky Ully Dengsøe velkorysou příležitost hrát po všechny čtyři festivalové dny. Alfa uváděla střídavě inscenace Tři mušketýři a CHA CHA CHA, Formani dvakrát denně vyprodali svou ne zrovna malou dřevěnou boudu – pardon saloon –, kde uvádí Deadtown. Reprízy, které jsem navštívila, byly divácky velmi vstřícně přijaty a mohu potvrdit, že česká reprezentace byla důstojná a úspěšná.

Nicméně protože jsme v Loutkáři inscenaci Deadtown ještě nerecenzovali, je na čase do toho kyselého jablka kousnout. Ve své nejnovější inscenaci se totiž bratři Formani nechali zlákat filmem, přesněji půvabem starých westernů, čímž ale podle mého názoru zcela popřeli to, čím byla jejich divadelní práce nejzajímavější: rezignovali na sílu iluze vytvářené ryze divadelními prostředky a v inscenaci si mocně vypomáhají projekcí krajiny divokého západu, před níž defilují živí herci. Formani, jako bytostní divadelníci, mě vždycky fascinovali svou schopností vytvořit pomocí scénografie, light designu, dýmu, hudby, zvuků, bizarních kostýmů a loutek jiný časoprostor: ať už to byla snová loď v Nachových plachtách, neobvyklý cirkusácký stan plný kouzel v Obludáriu, nebo třeba magický obřad na scéně Národního divadla v případě Čarokraje. Toto okouzlení se však v dřevěné aréně, kde se Deadtown hraje, nekoná. Představení diváky neobklopuje ani nepohlcuje. Sedí vně dění a dívají se pouze frontálně na předtočený film nebo na herecké akce, technicky sice bravurní, ale prakticky nekontaktní. Deadtown je profesionálně předvedená show – nasazením všech účinkujících a perfekcionismem provedení naprosto srovnatelná s broadwayskými produkcemi. Je vypočítaná na setinu vteřiny a bezvadně funguje, ale zkrátka to podle mě není úplně ono. Dlužno ovšem doplnit, že festivalové publikum mou skepsi ani zdaleka nesdílelo a odměnilo soubor dlouhými ovacemi vestoje.

Dánský Festival of Wonder nezůstal ve svém posledním ročníku své dobré pověsti skutečně nic dlužen a doteď mi připadá neuvěřitelné, že jsem všechny (nejen) divadelní zážitky posbírala za pouhé čtyři dny. V Silkeborgu se zkrátka dějí zázraky.

Loutkář 1/2018, p. 86–89.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.