Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Loutkářství je relativně nová forma

V říjnu jsem se na mezinárodní konferenci Loutky a multimédia, kterou v Bratislavě uspořádala prof. Ida Hledíková VŠMU pod záštitou Research Commision UNIMA, seznámila s Irkou Emmou Fischerovou, jejíž velmi osobní příspěvek se týkal multimédií a moderních technologií, které jí pomáhají bojovat s pro loutkáře skutečně fatálním handicapem – ochrnutou rukou. Její láska k loutkám, osobní statečnost a odhodlání čelit nepřízni osudu jsou obdivuhodné a inspirativní.

Na začátek se musím přiznat, že o irském loutkářství mám skutečně jen mlhavou představu. Kolik profesionálních loutkových divadel dnes vlastně v Irsku přibližně působí?

Naše loutkářská komunita je malá, ale zato velmi soudržná. Odhadem existuje asi 10 až 15 profesionálních loutkových souborů, ale jenom jeden z nich má svou budovu, a to Lambert Puppet Theatre. Všichni ostatní kočují po celém Irsku. Každý rok se koná jeden loutkový festival – Cork Puppet Festival, který organizuje soubor Dowtcha Puppets. Během něj vystupují i ostatní irské soubory jako Your Man Puppets, Púca Puppets, Beyond the Bark a Little Gem, stejně jako mezinárodní hosté. Existuje pak i řada dalších divadelních souborů, které loutky někdy využívají, například Branar nebo Collapsing Horse. Irsko má velmi rozvinutou tradici orálního vypravěčství, ale loutkářství je pro něj relativně nová forma.

Jakým tématům se irští loutkáři nejčastěji věnují?

Naše kultura obecně hojně čerpá z tradiční hudby a folklóru, který se tudíž projevuje i v loutkových inscenacích. V posledních několika letech se řada souborů zaměřila i na otázky identity a já sama teď pracuji na novém projektu se dvěma hudebníky, který se věnuje tématu přistěhovalectví a azylu.

Jaké je v irské kultuře postavení loutkového divadla? Platí i u vás nezničitelná spojnice mezi loutkami a divadlem pro děti?

Protože jsou loutky – samozřejmě v moderním pojetí – pro irský divadelní svět něčím relativně novým, irská veřejnost je považuje za něco méněcenného. Loutky skutečně obvykle bývaly spojovány s divadlem pro děti, ale tahle situace se naštěstí v posledních pár letech mění a na inscenace pro dospělé chodí stále víc lidí.

Říkáte, že je moderní irské loutkářství mladé – existují u vás nějaké instituce, které loutkářství cíleně propagují?

Nic takového nemáme. Irské centrum UNIMA bylo založeno teprve před třemi lety a doufáme, že se teď rozroste, bude propagovat loutkářství po celém Irsku a ukáže zbytku světa, na čem vlastně pracujeme.

Jak je na tom loutkářské školství?

Aktuálně v Irsku neexistuje žádný program studia loutkářství. Já sama jsem doktorandkou na Mary Immaculate College University v Limericku, ale na katedře činohry a divadelní vědy. Vysokých škol, které v rámci takových kateder nabízejí moduly loutkářství, je víc, ale jejich obsah je velmi skromný. Profesionální loutkáři se vzdělávají zejména ve Velké Británii nebo na evropském kontinentě. Soubor Dowtcha v Corku ale nabízí také stáže pro mladé začínající loutkáře.

Pokud je v Irsku loutkové divadlo tak minoritní záležitostí, jak říkáte, co vás k němu přivedlo? Kdy jste se rozhodla věnovat svůj život loutkám?

Když mi bylo lehce přes dvacet let a věnovala jsem se výtvarným instalacím, vyráběla jsem mechanické pohyblivé sochy, které si hrály se světlem a stínem. Pohyb a stín mě vždycky fascinovaly. Poté, co jsem dokončila svá bakalářská studia scénografie, mi bylo jasné, že se o loutkách chci dozvědět víc. V roce 2005 jsem v Londýně absolvovala workshop u Handspring Puppet Company a pochopila, že se musím loutky naučit ovládat. Hledala jsem nabídky stáží a našla jednu u Bread and Puppet Theatre ve Vermontu v USA. Jela jsem tam s tím, že budu loutky vyrábět, ale na místě zjistila, že s nimi budu převážně hrát. Na konci léta už jsem věděla, že musím loutkářství studovat, protože jsem si je zcela zamilovala. Další dva roky jsem strávila na London School of Puppetry a v roce 2007 založila vlastní inkluzivní loutkový soubor Beyond the Bark.

Kolik inscenací jste vytvořila? Byly všechny z nich loutkové?

Všechny moje inscenace jsou loutkové. Kolik jich bylo, to přesně nevím, protože posledních deset let vystupuji jako profesionální loutkářka jak se svým souborem, tak na volné noze. Zaměřuji se i na ostatní divadelní druhy, ale pouze jako scénografka, nikoli jako herečka.

Jak jste uvedla na konferenci Loutky a multimédia, je jedním z výstupů vašeho doktorského studia projekt Pupa, který spojuje lidi doslova z celého světa právě prostřednictvím multimédií. K čemu vám tedy jejich využití posloužilo?

Společně s Kay Yasugiovou z Austrálie se zabývám využitím digitální výroby a komunikačních technologií, aby nám pomohly dát dohromady jak loutkáře, tak australské, americké a irské inženýry. Díky nim mi mohl na jedné straně světa Američan Ivan Owen navrhnout speciální exoskeleton, jakýsi krunýř se sofistikovaným vodícím mechanismem, který mi dovoluje zdravou rukou animovat tu nepohyblivou, a na druhé straně zeměkoule pro mě mohla loutkářka Kay Yasugiová vytvořit stínové loutky. Všechny návrhy pak byly vytištěny a sestaveny ve Fab Lab v irském Limericku.

Co dalšího ve své doktorské práci zkoumáte?

Přesný název mé disertační práce zní Performance s rozbitým loutkovým já: možnosti autoetnoloutkářsví při zkoumání kulturní a osobní konceptualizace postiženého těla a hlavním cílem mé práce je představit příběhy handicapovaných umělců. Překračování zeměpisných hranic spojuji s prozkoumáváním “hranic” postiženého těla – včetně fyzických omezení, vnímání většinovou společností i emočních stavů. Můj výzkum sestává z osobních příběhů šesti umělců, kteří mají nějaké zdravotní postižení nebo jsou neslyšící – jeden z těchto příběhů je i můj vlastní. Na základě jejich vyprávění vznikla inscenace Pupa, která je praktickým vyústěním mého výzkumu. Experimentovala jsem s loutkami neobvyklé konstrukce i s vlastním handicapem při zkoumání konceptů osobní a kulturní identity. Aplikovala jsem metodu autoetnografie, tedy reflexe vlastní biografické změny v určitém prostředí, spojenou s loutkářstvím, a vytvořila tak dva nové pojmy: “etnoloutkářství” a “autoetnoloutkářství”.

Loutkář 4/2017, p. 28–29.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.