Francisová, Penny: Loutkářství ve Spojeném království

Dějiny britského loutkářství jsou úzce spojené s celkovým vývojem loutkového divadla v Evropě i s britským divadlem obecně, s pantomimou, pouličním divadlem, klauny a šašky. Od 16. století se v různých textech objevuje více odkazů na loutky a v roce 1614 byla do hry Bartolomějský jarmark od Bena Jonsona, která přenáší legendu o Héro a Leandrovi do Londýna 17. století, včleněna celá loutková hra. Tato drobná hříčka, která dodnes zůstává živá a zábavná, obsahuje všechny základní prvky maňáskových her pro nejširší publikum – obsahuje velmi mnoho fyzického násilí a značně zmatenou zápletku.

17. a 18. století

V roce 1662 si Samuel Pepys do svého deníku zaznamenal příjezd Pulcinelly, kterého přivezl jeden italský loutkář. Zdá se pravděpodobné, že se jednalo o marionetu vedenou na drátě a nitích. Po dalších pár století stejná postava pod jménem Punch společně se svou ženou Joan (z níž se mnohem později stala Judy) ovládala kočovná jeviště na trzích po celé Anglii, na nichž hrála hlavní role v biblických příbězích, pověstech i lidových pohádkách.

V Londýně 18. století pak v poněkud sofistikovanější variantě loutkového divadla vystupoval stejný Punch i v baladických operách, burleskách a satirách pro náročnější publikum, a to v malých divadlech stálých i dočasných. Osmnácté století bylo pro Anglii zlatou érou loutkářství. V jeho druhé polovině se v Londýně nacházelo rovných dvacet devět loutkových divadel.

Na konci století došlo ke kulturní invazi italských marionetářů, kteří hráli s loutkami označovanými jako “fantoccini”. V jejich inscenacích hrál hlavní roli namísto Punche Harlekýn a jejich loutky dokázaly předvádět různé rafinované triky a proměny. V polovině 19. století angličtí marionetáři právě kvůli trikovým loutkám přesedlali na marionety voděné na nitích. Pevný drát připojený k hlavě, známý z mnoha lidových loutkářských tradic Evropy, byl do značné míry zapomenut.

19. století

Marionety se v Anglii 19. století vydaly novou cestou – bez Punche, zato s repertoárem populárních melodramat a pantomim, které byly téměř vždy adaptací činoherních inscenací tehdejších jevišť. Punch v maňáskové podobě ale nadále ovládal paravány kočovných loutkářů, hrajících satirické i poněkud lascivní skeče pro nejširší publikum.

Ve druhé polovině 19. století londýnskému divadlu vládlo melodrama, romance a pantomima, vše v co nejvýraznějším vizuálním zpracování. Duch tohoto divadla zůstává zachován v černobílých i dobarvovaných obrázcích scén a postav z oblíbených londýnských inscenací. Tyto obrázky byly určené k vystřižení a umožňovaly celé inscenace sehrát na malém domácím jevišti. Malé lepenkové figurky v elegantních, ručně malovaných kostýmech promenovaly po jevištích jako Edmund Kean a další z mnoha slavných herců regentské a viktoriánské éry; tento fenomén je známý jako papírové divadlo (“Paper Theatre”, někdy “Toy Theatre”).

Ve druhé polovině 19. století došlo k renesanci marionetových inscenací, které se hrály na městských scénách i kočovných jevištích na venkově stále častěji. Generace loutkářů zakládaly vlastní soubory, jež pak kočovaly i v zahraničí – po celé Evropě, ve Spojených státech, ale dokonce i v Austrálii a na Dálném východě, kde hráli módní melodramata, hudební inscenace i pantomimy. Tyto britské soubory si získaly mezinárodní věhlas, ale nakonec je všechny vytlačil film.

Na začátku 20. století se loutkám začali věnovat někteří umělci hlásící se k modernismu a symbolismu a stoupenci hnutí Arts and Crafts. Vnímali je totiž jako médium, v němž tvůrce má své dílo plně pod kontrolou. Vyráběli figury (obvykle vyřezané ze dřeva), oblékali je a předváděli v inscenacích her, jež často byly napsané přímo pro ně; nakonec s nimi začali i manipulovat.

Začátky moderního loutkářství

Dalších čtyřicet let se neslo ve znamení pokusů mnoha umělců a řezbářů naplnit představy, které popsal Edward Gordon Craig. Mezi nimi byli sóloví loutkáři William Simmonds a Walter Wilkinson.

V roce 1925 byla založena skupina The British Puppet and Model Theatre Guild a v roce 1927 London Marionette Theatre, jež podporovaly takové osobnosti, jako Gilbert K. Chesterton a Edward Gordon Craig. Oba soubory znamenaly pro britské loutkářství začátek nové éry. Ve 20. a 30. letech potvrdila práce Waldo Lanchestera, Harryho Williama Whanslawa a Jana Bussella to, že loutkové umění je pořád schopné přilákat jak střední třídu, tak veřejnost na ulicích.

Pro většinu profesionálů bylo meziválečné období charakterizováno nástupem kabaretních představení, v nichž předváděly cirkusové kousky a další scénky realistické figury zvířat a lidí voděné skrytými loutkáři. Hudbu k těmto show dodávaly gramofonové desky – živé hlasy a hudba se užívaly jenom vzácně. Soubor Hogarth Puppets, vedený Janem Bussellem a Ann Hogarthovou, sehrál v dějinách britského loutkářství významnou roli tím, že trval na svém přesvědčení, že všechno, čím se vyznačuje “lidské” divadlo, tedy kvalitní texty, herecký projev i jevištní dekorace, by se mělo objevovat i v loutkových inscenacích.

Ve stejné době pak loutkové umění obohacovali další výtvarní umělci inspirovaní evropským příkladem Pabla Picassa, Paula Klee, Oskara Schlemmera a dalších. Modernistické hnutí tak dalo vzniknout “výtvarným umělcům – loutkářům”, jejichž typickým zástupcem byla Olive Blackhamová, jež experimentovala s repertoárem poetických her vznikajících ve spolupráci s malíři, sochaři a scénografy, v nichž zkoumala dramatický potenciál loutek.

Za války se loutkářství omezovalo téměř výhradně na protinacistické hry, v nichž národní hrdina Punch zesměšňoval Adolfa Hitlera a jeho spojence.

Po 2. světové válce

V 50. a 60. letech došlo k výrazné proměně, jejímž hlavním rysem bylo to, že loutka se osvobodila od napodobování lidí a zvířat. Nový divadelní jazyk jí umožnil odpoutat se od realismu a iluzivnosti. Objev syntetických materiálů změnil tradiční způsoby výroby loutek a částečně vytlačil klasické vyřezávané figury.

Mezi dalšími poválečnými změnami byl vzestup televize, která ve svých začátcích dala vzniknout rozšířené představě, že loutky jsou jenom pro malé děti, protože BBC vysílala loutkové pořady téměř výhradně pro diváky do pěti let.

V roce 1951 bylo jedinou trvalou loutkovou scénou ve Velké Británii edinburské divadlo Belgrave Mews Theatre, které vedl Miles Lee (hrálo až do roku 1961). V roce 1958 v Colwyn Bay ve Walesu otevřelo druhé britské divadlo, které bylo speciálně postaveno pro loutky – Harlequin Puppet Theatre Erica Bramalla a Chrise Somervilla. V něm také Bramall v letech 1963 a 1968 uspořádal první mezinárodní loutkové festivaly ve Spojeném království. V roce 1960 John a Lyndie Wrightovi v Londýně otevřeli The Little Angel Marionette Theatre. Jejich inscenace kladly důraz na plastičnost loutkového divadla, barevnost a světelné zpracování; obvykle inscenovali literární adaptace pohádek a známých pověstí.

Pozvolný nárůst mezinárodních aktivit, který byl do značné míry zásluhou UNIMA, vystavil britské loutkáře vlivu jiných kultur a vedl k výměně nápadů. Od 50. let se mezinárodních festivalů účastnily východoevropské soubory, které byly pro britské loutkáře velkou inspirací. Protože tyto skupiny dostávaly štědré dotace, mnoho britských souborů se o ně začalo také ucházet a zároveň rostly jejich umělecké ambice. Nejúspěšnější byly Caricature Theatre of Wales Jane Phillipsové a Cannon Hill Puppet Theatre v Birminghamu vedené Johnem Blundallem, které společně připravily půdu pro revoluci ve vnímání a financování loutkového divadla.

Dnes se ve Velké Británii nachází pět loutkových scén: Little Angel, Norwich Puppet Theatre, Harlequin Puppet Theatre, Biggar Puppet Theatre poblíž Edinburghu a Puppet Theatre Barge, plovoucí divadlo, v němž hrají Movingstage Marionettes. Loutky se objevují i v mnoha dalších dětských divadlech, zejména Polka Children\’s Theatre v londýnském Wimbledonu.

Organizační podpora

Prestiž britského loutkářství v 70. a 80. letech rostla díky stoupajícímu počtů profesionálů věnujících se loutkovému divadlu na plný úvazek, přístupu k veřejným financím a zlepšující se infrastruktuře. Loutkové divadlo propagovala tři sdružení: The British Puppet and Model Theatre Guild, britské středisko UNIMA a Educational Puppet Association (EPA), jež pod vedením loutkáře, dramatika a teoretika Alexise Roberta Philpotta viděla v loutkovém divadle médium pro zlepšení kvality života dětí a možnost terapie pro zdravotně postižené.

V roce 1974 bylo v Londýně založeno Puppet Centre jako kontaktní místo pro veřejnost i loutkáře (později začleněno do EPA). V roce 1981 založil Malcolm Knight v Glasgow The Scottish Mask and Puppet Centre a v roce 1984 v Edinburghu vzniká Puppet Animation Scotland pod vedením Simona Harta. Mezi další asociace patří The Punch and Judy Fellowship a The Punch and Judy College of Professors. Existuje také nemnoho regionálních sdružení, z nichž nejaktivnější je bristolské Puppet Place. V roce 1999 se různé organizace daly dohromady a vznikla asociace Puppeteers UK (PUK).

Řada vlivných britských loutkářů vytvořila inscenace vysoké kvality: Christopher Leith, sochař a režisér, Luis Zornoza Boy, výtvarný umělec a autor originálních moderních verzí pohádek pro dospělé a děti, Martin Bridle a Su Eatonová a Hand to Mouth, Stephen Mottram, sochař a autor kontemplativních sólových inscenací, a Oily Cart, průkopníci divadla pro mentálně a fyzicky hendikepované děti. Soubor Green Ginger z Walesu se specializuje na komediální show, jež nezapřou vliv punchovské tradice, ovšem s latexovými maňásky a javajkami. A na žádném seznamu aktuálních britských loutkářů, byť neúplném, nemohou chybět Steve Tiplady z Indefinite Articles, Blind Summit, soubor založený Nickem Barnesem a Markem Downem, John Roberts z Puppetcraft v jihozápadní Anglii, Mark Pitman a Iklooshar Molara z populárního kočovného souboru Garlic Theatre, Nigel Plaskitt, loutkový režisér, konzultant a performer známý z mnoha hitů londýnské West End včetně Doctor Doolittle a Avenue Q, nebo Shona Reppeová, která je průkopnicí skotského loutkového divadla. Všichni jsou také aktivní jako učitelé a mentoři.

Festivaly

V Británii se koná řada festivalů, mezi nimiž je i mnoho jednorázových; mezi nejvýznamnější patří skotské festivaly Puppet and Animation a Manipulate, londýnský festival Suspense, festivaly Skipton a Beverley, oba v Yorkshiru, a Buxton Puppet Festival v Derbyshiru.

Vzdělávání

Možnost loutkářského vzdělávání nabízejí jednotlivci, společnosti i organizace po celé Británii. Škola Central School of Speech and Drama, jež je součástí University of London, v roce 1995 spustila magisterský (MA) a v roce 1997 bakalářský (BA) program, který propaguje interdisciplinární praxi ve vizuálním a fyzickém divadle. Rostoucí počet dalších kurzů a modulů nabízejí London School of Puppetry, Wimbledon School of Art and Design, Nottingham Trent University, Royal Welsh College of Music and Drama a další pracoviště. Little Angel Theatre a Norwich Puppet Theatre poskytly možnost praxe desítkám začínajících loutkářů.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění / Encyclopédie Mondiale des Arts de la Marionnette vydanou UNIMA v roce 2009, která byla v letošním roce zpřístupněna v anglickém jazyce online na https://wepa.unima.org/.

Redakčně kráceno, publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2017, p. 11–13.

Francisová, Penny: Loutkářství ve Spojeném království

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters