Balvínová, Malvína: Nejen loutková animace ve Velké Británii, USA a Austrálii

Velká Británie

Jen málokterá evropská země se může pyšnit tak silnou a nepřetržitou tradicí loutkové animace jako Velká Británie. Loutkové filmy zde kontinuálně vznikají již od počátku dvacátého století a nic na tom nezměnil ani nástup počítačové 3D animace v posledních desetiletích.

Najdeme zde řadu osobností, které se loutkovou animací zabývají ať už jako režiséři, výrobci loutek či teoretici.

Ve Velké Británii sídlí studio Mackinnon & Saunders, které v oblasti loutkové animace působí již přes třicet let. Technicky a výtvarně propracované loutky, které se zde vyrábějí, mají hodnotu i několik set tisíc korun a jsou v této oblasti považovány za technologicky nejdokonalejší. Vznikly zde například loutky pro filmy Tima Burtona (Mrtvá nevěsta Tima Burtona), Wese Andersona (Fantastický pan Lišák), ale i oblíbený Bořek stavitel. Pokud postavy vyžadují mimiku a lipsynch, mají loutky zabudované v hlavičkách mikropočítače. (Podrobněji se o tvorbě studia Mackinnon & Saunders a zejména animátora Petera Saunderse, který byl hostem mimořádné Skupovy Plzně 2015, dočtete v Loutkáři 5/2015, s. 21–23, pozn. red.)

Osobností animovaného, především loutkového filmu zde najdeme mnoho. Z těch světově proslulých můžeme jmenovat hned několik. Oblíbená je například autorská dvojice bratří Quayů (Timothy a Steven). Dvojčata patří k asi nejvýraznějším obdivovatelům a následovníkům Jana Švankmajera, jehož filmy se přímo inspirují. Z jejich surrealistických, temných a sugestivních snímků můžeme jmenovat například starší Ulici krokodýlů (1986) či novější Masku (2010).

Další světovou osobností je Barry J. C. Purves, jehož filmy získaly na festivalech přes 60 cen a také nominaci na Oscara. Purves začínal jako divadelník a inspirace divadlem, operou a baletem je v jeho autorských filmech jasně patrná, stejně jako snaha detabuizovat homosexuálně orientovanou menšinu, k níž patří. Natočil například filmy Achilles (1995) či Tchaikovsky – an Elegy (2011). V dějinách animace má místo především jeho film Další (1989), v němž se na jeviště v rámci obskurního konkurzu objevuje osobně Shakespeare v marné snaze přesvědčit porotu o svém umění. Purves se ale věnuje i pedagogické a publikační činnosti a patří k charismatickým osobnostem, které můžete často zahlédnout na festivalech. V roce 2012 navštívil český AniFest, v letošním roce slovenskou Fest Anču.

Další osobností britské animace je režisérka Suzie Templeton, která natočila loutkového Psa (2001) a pak především strhující muzikál Péťa a vlk (2006), následně oceněný Oscarem.

Britská animace je i mezi širší veřejností spojována nejvíce se studiem Aardman, které stojí za populární Ovečkou Shaun. Studio zakládal Nick Park, autor známých plastelínových filmů Pohodlíčko (1989) a několika krátkých snímků o Wallacovi a Gromitovi. Vedle krátkometrážních zde vznikly i filmy celovečerní (Slepičí úlet, 2000, Wallace a Gromit – prokletí králíkodlaka, 2005), v posledních letech se však studio soustředí především na populární a komerčně úspěšnou Ovečku Shaun. Plastelínová animace v podání tohoto studia došla do dokonalosti. Snímky jsou natáčené pečlivě frekvencí 24 framů za vteřinu a vynikají plynulým pohybem.

V posledních letech bodovaly na festivalech především dva britské studentské filmy: experimentální Širší perspektiva (Daisy Jacobs, 2014) a loutkový Edmond (Nina Gantz, 2015) o nezadržitelném požírači, který se rozhodne skoncovat se životem. Animace, a to nejen loutková, se ve Velké Británii studuje především na National Film and Television School. Vývoj a realizaci autorských filmů zpravidla podporuje British Film Institute (BFI). Z festivalů je známý například LIAF (London International Animation Festival).

USA

Přestože americký trh zaplavuje celosvětovou distribuci filmy natočenými technikou 3D počítačové animace, silný hlas má ve Spojených státech i “opozice”. Jednak se zde objevují populární artové filmy s komerčním potenciálem a širokou diváckou základnou, důležitý hlas ale mají i zcela nezávislí tvůrci.

K první skupině patří například tvorba režiséra a výtvarníka Tima Burtona, který vedle známých hraných (Batman, Střihoruký Edward) natočil i několik animovaných filmů. Upozornil na sebe krátkometrážním Vincentem (1982), velkým úspěchem pak byly celovečerní snímky Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005) a Frankenweenie: domácí mazlíček (2012). Burton je mimo jiné výtvarníkem svých filmů a tím jim vtiskuje nezaměnitelný rukopis. Zpravidla se pohybuje na hranici hororu a grotesky.

Podobným případem je i režisér Wes Anderson, který vedle hraných filmů natáčí i animované kusy. Nejprve to byl Fantastický pan Lišák (2009), nyní dokončil snímek Psí ostrov. Původně se jednalo o možnosti natáčet tento film v České republice, nakonec se ale realizoval v Maďarsku.

V USA je na poli artově laděné loutkové animaci známé také studio Laika založené v roce 2005, které se soustředí na stop-motion animaci. Vznikly zde celovečerní rodinné filmy Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009, oceněno Oscarem), Norman a duchové (2012, nominovaný na Oscara), Škatuláci (2014) či nedávný Kubo a kouzelný meč (2016). Rozdíl oproti evropské loutkové animaci je především v tom, že američtí diváci nepřijímají filmy bez lipsynchu. Loutky tedy musí otevírat pusu, když mluví. Proto se také některé významné evropské filmy (mezi nimi i snímky Jiřího Trnky) v Americe nikdy neujaly.

Zajímavostí je, že v oblasti americké animace se výrazně prosadili i dva čeští rodáci. Animátor a trikař Jakub Pístecký se podílel na animovaných částech filmů jako například Hvězdné války a Jan Pinkava působil u společnosti Pixar a podílel se na vývoji celovečerního filmu Ratatouille (2007).

V New Yorku ale působí i komunita zcela nezávislých animátorů, jejichž autorské filmy sice nejsou úspěšné komerčně, zato jsou ceněné po celém světě na festivalech a přehlídkách. Působí zde především charismatický Bill Plympton, autor kreslených, krátkých i celovečerních filmů (například Idioti a andělé, 2008, Odplatomsta, 2016). Jeho filmy se zpravidla vyjadřují obrazem založeným na nervní kresbě, pohybem a hudbou a dokážou i bez dialogu udržet napětí na celovečerní ploše. K této skupině patří také svérázná režisérka Signe Baumane, která pochází z Lotyšska. Její filmy jsou bravurně zvládnuté a vynikají originálním smyslem pro humor. Poměrně nedávno dokončila po několikaletém úsilí a za finančního přispění svých fanoušků autobiografický celovečerní film Šutry v kapsách (2014).

Nedávno na sebe upozornil také experimentátor Andy Smetanka, který oživuje techniku siluetové animace natáčené na sovětskou super 8mm kameru. V loňském roce uvedl originální celovečerní ani-doc A my byli mladí. Z dalších známých tvůrců můžeme ještě jmenovat Willa Vintona, autora známých plastelínových Dobrodružství Marka Twaina (1986), který točí i pro televizi.

Australská plastelínografie

Animace ze vzdálené a řídce osídlené Austrálie by asi nebyla ve světě tak známá nebýt proslulého nezávislého tvůrce Adama Elliota. Jeho otec byl vysloužilým akrobatickým klaunem a zkrachovalým majitelem krevetí farmy, sám Adam Elliot se po dokončení střední školy několik let živil ručním malováním triček a později se přihlásil na Victorian College of the Arts, kde se věnoval animovanému filmu a tím zahájil svou životní dráhu úspěšného filmového tvůrce. Jeho zcela unikátní způsob vyprávění ve spojení s výrazně stylizovaným výtvarnem si našel řadu obdivovatelů a vynesl mu řadu ocenění včetně Oscara. Elliot je typický autorský filmař, ke svým snímkům píše scénáře, vytváří jejich výtvarnou podobu včetně všech postav a své plastelínové hrdiny režíruje. Je navíc známý tím, že odmítá komerční zakázky a z principu nevyužívá žádné digitální triky ani počítačová vylepšení.

Svou filmovou tvorbu označuje za “plastelínografie” (clayographies), čili biografie tvořené hlavně z plastelíny, jejichž příběhy jsou založené na pohnutých i groteskních osudech nejrůznějších podivínů (krátké filmy Strýc, Bratranec a Bratr, realizované v letech 1996–1999). A právě hlína je jeho hlavní surovinou, díky níž vypráví svérázné příběhy ze života lidí na okraji – lidí většinou osamělých, často vyloučených pro nějakou odchylku od tzv. normálu. V celovečerním filmu Mary a Max (2009, nominovaném na Oscara) pak jsou hlavními hrdiny a velmi nepravděpodobnými přáteli holčička žijící v Melbourne a obézní čtyřiačtyřicetiletý newyorský žid trpící Aspergerovým syndromem.

Elliotovy filmy (krom výše zmíněných ještě Ernie Biscuit, 2015, a oscarový Harvie Krumpet, 2003) získaly přes sto ocenění. Adam Elliot je také držitelem pěti cen Australského filmového institutu. Elliot byl mimo jiné letos hostem tuzemského festivalu Anifilm, kde v rozhovoru pro festivalový deník popsal svou vazbu na českou kulturu: Mým nejoblíbenějším stop-motion animátorem byl odjakživa Jan Švankmajer. To, že ve svých dílech zkoumá složitá a náročná témata, mi v mnoha směrech dodalo sebevědomí, odvahu a odhodlání zaměřit svou tvorbu na stop-motion filmy, které jsou jednoduše řečeno jiné.

Loutkář 4/2017, p. 104–105.