Periale, Andrew: Divadlo mezi pískem a hvězdami

Americký loutkář Eric Bass není českému publiku neznámý – v roce 2006 byl milým hostem přehlídky Přelet nad loutkářským hnízdem (rozhovor vyšel v Loutkáři 1/2007, s. 26–27), kde uvedl svou slavnou inscenaci Autumn Portraits a vedl i dvoudenní workshop s posluchači KALD DAMU. Následující úryvky pocházejí z rozsáhlé studie, která vyšla v publikaci vydané u příležitosti 20. výročí existence jeho Sandglass Theater. (red)

Dějiny jednoho divadla

Eric Bass vyrostl v newyorském Queensu a v Bronxu. V roce 1969 absolvoval vermontskou Middlebury College, jejíž třetí ročník strávil v Anglii, kde se inspiroval tvorbou Johna a Lyndie Wrightových z Little Angel Theatre. Stejně jako mnozí z jeho současníků opustil tradiční divadlo a vrhl se na alternativní divadelní formy, jako jsou pouliční hraní, pantomima či cirkus, což jeho naturelu vyhovovalo. Pro německý resort v severní části státu New York vytvořil postavu založenou na Kasperlovi a kontakty na mladé německé umělce, jež tam získal, mu otevřely cestu na festival v Mnichově, kde v roce 1980 potkal svou budoucí ženu, německou loutkářku Ines Zellerovou. V témže roce v létě proběhl také mezinárodní festival UNIMA ve Washingtonu, D.C., pod vedením Nancy Staubové – bylo to poprvé, kdy se tento významný festival konal mimo Evropu. Ve velkém stylu představil Americe světové loutkářské tradice i to nejlepší ze současného loutkového divadla. Na tomto festivalu se Bass, který zde uvedl svou první, kritiky vysoce ceněnou sólovou inscenaci Autumn Portraits (Podzimní portréty, 1980), seznámil s velkým německým marionetářem Albrechtem Roserem. Následující rok se Bass na Roserovo pozvání vrátil do Německa – hrál ve Stuttgartu a Bochumi. Jak tato vystoupení, tak i nové kontakty byly důležité pro jeho kariéru kočovného divadelníka, který po dalších několik let pobýval v Evropě.

(…)

“Oficiální” založení Sandglass Theater (Přesýpací divadlo) se datuje do roku 1982 a první společnou inscenací Ines Zellerové a Erica Basse se stal Sand (Písek, 1985), inscenace naprosto zásadní pro všechno, co následovalo – byla totiž do jisté míry také velmi osobní reflexí jejich vztahu. Ukazovala vědomé i podvědomé myšlenky německé ženy a židovského muže v předvečer jejich svatby. Pro Sandglass bylo vždy důležité místo – tvorbu Ines a Erica Bassových významně ovlivňuje to, kde zrovna žijí. Písek vznikl v Mnichově a Bass tvrdí, že kdyby byl vytvořen ve Spojených státech, vypadal by úplně jinak. Tvorba Sandglass Theater je vždy formována místními zvyky i historií, estetikou a vkusem, osobními i profesními vztahy, “duchem doby” – vším, co utváří místo, v němž tvůrci žijí. Při vytváření Písku rovněž začal vznikat repertoár symbolů a metafor, obrazů, technik práce s loutkou a témat, z nichž vyrůstala jejich pozdější tvorba.

(…)

Evropa v první polovině 80. let byla pro loutkáře vzrušujícím místem. Nastával zásadní obrat. “Stará garda” evropských loutkářů, těch, kteří prošli druhou světovou válkou, sledovala, jak se na scéně objevuje nová loutkářská vlna. K vedoucím osobnostem evropského loutkářství patřili Albrecht Roser, Michael Meschke, George Speaight, Henryk Jurkowski, Hans Purschke a Friedrich Arndt, kteří vytvářeli spojnici s předválečným loutkovým divadlem. Můžeme sem přidat i australského loutkáře Richarda Bradshawa. Na Erica a Ines Bassovy měly velký vliv Penny Francisová z Anglie a Sirppa Sivori-Aspová z Finska pro svou mimořádně silnou oddanost loutkovému divadlu.

Do profesionálních řad vstupovalo mnoho mladších loutkářů. Zřejmě nejdůležitější pro Basse a Zellerovou byla divadla Vélo, Triangel a Theater im Wind a dále Damiët van Dalsumová, Anne Helgesenová, Dockteaterverkstan, Coatimundi a Peter Waschinsky, stejně tak jako Stephan Fichert a Susanne Forsterová nebo dramatici Johanna Enckellová a Gösta Kjellin. Uzavírala se blízká přátelství a umělci si navzájem předávali energii i nápady. Mezi těmi, kdo nejúspěšněji propagovali loutkářství ve Spojených státech, byli Nancy Staubová, Allelu Kurtenová a Vince Anthony, kteří nejenom pozitivně ovlivnili to, jak americká veřejnost vnímá tento druh umění, ale pracovali také spolu s mezinárodní loutkářskou organizací UNIMA na tom, aby byli umělci z USA uznáváni v zahraničí.

(…)

Navzdory tomu, jaké výhody představoval život v Evropě, měl Bass pocit, že pokud by zůstal v Německu, pořád by cítil nutkání vzít na sebe roli “židovského umělce”. V roce 1986 se proto Bassovi odstěhovali do vermontského Putney. Díky kočování po Evropě získal Eric kontakty, které mu později přinesly možnost hostovat jako režisér v Německu, Finsku, Švýcarsku, Polsku, Norsku, Austrálii a Kanadě. Důvěra, kterou Zellerová a Bass získali v Evropě, se pak ukázala jako velmi důležitá, když začali pořádat vlastní mezinárodní loutkářské festivaly. Jejich evropští přátelé věděli, že pokud přijedou se svou tvorbou do Ameriky, někdo se o ně postará.

Nejprve se Zeller-Bassovým zdálo, že jsou ve svém novém domově prakticky neviditelní, až v roce 1988 uspořádali mezinárodní loutkový festival v Brattleboro. Ačkoliv bylo Sandglass Theater už tou dobou v amerických loutkářských kruzích dobře známé, tímto festivalem poprvé udělali Eric a Ines příznivý dojem i ve své vlastní komunitě. Festival byl produkován muzeem a kulturním centrem v Brattleboro. V následujícím roce se v něm stala režisérkou Mara Williamsová a v roce 1997 uspořádala první z festivalů Puppets in the Green Mountains. Od roku 2001 pak festival vznikal už bez spolupráce s muzeem. Williamsová vedla téměř všechny následující ročníky festivalu a nadále zůstává jednou z nejbližších spolupracovnic a přátel Sandglass Theater.

(…)

Druhé období Sandglass Theatre by mohlo být charakterizováno vyvíjením nových inscenací, na nichž se podílelo větší množství herců a profesionálních scénografů. Klíčovým okamžikem byl první ročník Henson International Festival of Puppet Theater. Tato pozoruhodná událost dokázala změnit tvář loutkářství ve Spojených státech. Během několika týdnů (v letech 1992, 1994, 1996, 1998 a 2000) se na festivalu představil výběr z nejlepších zahraničních divadel i významné americké společnosti včetně Sandglass Theater. Nadace Jima Hensona rovněž umožnila několika divadlům putovat po Americe a cíleně se snažila najít špičkové představitele současné loutkové tvorby. Zvýšila tak laťku pro všechny.

Po několika letech na cestách vytvořilo Sandglass Theater během tří let další dvě inscenace. Pro dospělé publikum to byly osobní Invitations to Heaven (Pozvánky do ráje, 1990) založené na složitém vztahu Bassových prarodičů a Venkovské dítě (1993), které (spolu s Pískem) dokončily “Rajskou trilogii”. Látka, kterou Bassovi zpracovali ve Venkovském dítěti, tedy kulturní paměť národa, byla složitější než u předchozích částí trilogie, a zkoušení inscenace byl velmi náročný proces. Pocit, že inscenace už dosáhla své konečné podoby, měli její tvůrci až asi rok po premiéře. Eric Bass označuje Venkovské dítě za svou “nejalegoričtější” inscenaci a její hraní bylo náročné i fyzicky. Zellerová a Bass pochopili, že nejsou jen divadlo autorské, ale i divadlo hledačské. Hledají obrazy, myšlenky a vztahy. Význam, který vzniká, když se spojí dohromady, se odhaluje až během hraní, které je svým způsobem objevováním.

(…)

V roce 1996 se Eric a Ines přestěhovali a ve své stodole otevřeli vlastní divadlo, nádherný, rustikální prostor s 66 sedadly. V této době se stali neziskovou organizací s oficiálním názvem The Sandglass Centre for Puppetry and Theater Research. Založením divadla také zakotvili na jednom místě. Jednak proto, že své divadlo ve stodole pojmenovali Sandglass Theater, čímž svou uměleckou tvorbu spojili s fyzickým prostorem. Také si uvědomili, že divadlo musí sloužit své komunitě. Když teď hrajeme někde v zahraničí, říká Bass, máme pocit, že reprezentujeme Vermont.

(…)

Pro třetí období Sandglassu je typická silnější orientace na společenská a politická témata a projekty s přizvanými partnery. Práce na inscenaci Between Sand and Stars (Mezi pískem a hvězdami, 2005) začala výměnou nápadů a skončila pozoruhodnou inscenací. Eric a Ines Bassovi se nejprve setkali s ostatními vermontskými umělci, s nimiž chtěli spolupracovat – mezinárodně známým klaunem a režisérem souboru Circus Smirkus Robem Merminem, artistkami ze skupiny Gemini Trapeze Elsie Smithovou a Serenity Smithovou Forchionovou a s Billem Forchionem, akrobatem, který vystudoval i klaunérii a muzikálové herectví. Každý z nich nabídl skupině své dovednosti a své umění a pak už se jenom hledal způsob, jak je spojit dohromady. Inspirační zdroj pro svou tvorbu nakonec společně našli v Saint-Exupéryho románu Země lidí o pilotovi, který se zřítil s letadlem v africké poušti. Výsledná inscenace nebyla adaptací, byl to spíše sled obrazů a pohybu, který se románem inspiroval. Některé její aspekty byly mimořádně náročné – zejména přenesení literatury do obrazů s minimem mluveného slova a aktivace prostoru mezi artisty a jevištěm představujícím poušť. Odlišné talenty jednotlivých performerů se spojily dohromady a vytvořily něco, co bylo inspirované a inspirující zároveň.

(…)

Eric a Ines jsou stále uprostřed cesty. Stali se prarodiči a vstoupili tím do další fáze lidského života. Stali se součástí své komunity, ve svém divadle mají dvě sezóny ročně a pořádají cyklus The Voices of Community, festivaly Puppets in the Green Mountains, Puppets in Paradise a letní školy. Jsou hrdí na nové ratolesti, které vyrašily z jejich práce, a nezapomínají ani na ostatní členy společnosti, kteří se jim stali přáteli i rodinou, na všechny ty zahraniční umělce, pro něž se stal Sandglass druhým domovem, na studenty, kteří považují členy Sandglassu za své učitele, a na nezměrné množství diváků, kteří odešli z divadla divadlo s pocitem, že se v nich něco změnilo.

Publikováno v knize Sandglass Theater (From Thought to Image), editor: Andrew Periale, Vermont 2006. Redakčně kráceno.

Loutkář 4/2017, p. 53–55.