Šotkovská, Jitka: Nesnesitelná těžkost hadrového bytí

Fred se jednoho rána probudí a zjistí, že není člověk, ale loutka. Přesněji řečeno drobný hadrový manekýn bez vlasů a obličejových rysů. To je výchozí situace britské inscenace Meet Fred (Seznamte se, Fred), která se stala neokázalým, ale o to působivějším vrcholem mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno 2017.

Inscenace vznikla v koprodukci nejen u nás dobře známého loutkářského souboru Blind Summit a divadelní společnosti Hijinx, profesionálního souboru z Cardiffu zapojujícího herce s poruchami učení. S technickou bravurou, divadelní nápaditostí a emocionální jímavostí se rozehrává everymanovský příběh o outsiderství, snaze žít normálním životem a touze splnit si své sny. Zároveň v duchu shakespearovského “celý svět je divadlo” inscenace tematizuje samu divadelnost.

Fred totiž poté, co si se zděšením uvědomí, že je loutka, která ke svému “životu” potřebuje na způsob divadla bunraku hned tři vodiče, zkoumá, v čem spočívá jeho loutkovost, snaží se své vodiče setřást, utéct jim, marně se pokouší ovládat své tělo sám, až nakonec narazí na Režiséra, který před ním mává scénářem. Scénářem hry, ve které je Fred hlavní postavou. Podívat se do něj mu ale režisér nedovolí, nechá ho napospas jeho existenciální úzkosti a neustále ho nutí jednat a rozhodovat se sám za sebe.

Fred úpěnlivě hledá odpovědi na otázky, kdo je, kam směřuje, co chce, kým chce být, co může dělat. Zároveň se ale ukazuje, že jeho svobodná vůle a možnost rozhodovat o vlastním životě je jen iluzorní. Scéna je totiž tvořena vedle velké truhly na rekvizity jen několika černými paravány, na kterých je nakreslená jakási myšlenková mapa – scénosled Fredova života, na kterém si režisér průběžně odškrtává jednotlivé položky.

Jednou z prvních je Fredova cesta na pracovní úřad, kde se potká s úředníkem, který mu nabízí pro hadrovou loutku zcela nevhodné práce, jako je stěhovák nebo plavecký instruktor. Když ho Fred seznámí se svým snem být astronautem, cynicky se mu vysměje a nabídne mu jako poslední možnost pozici baviče na dětských oslavách.

Poté, co uražený Fred, který nemá rád děti a nabízenou pozici vnímá jako diskriminační, zjistí, že má účet na Tinderu, rozhodne se zkusit uspět alespoň v osobním životě. Vypraví se na rande do parku, jeho partnerka ho ale poté, co ho málem rozsedne, odmítne, protože je zaskočená, že pod nickem Loutka123 se opravdu skrývá hadrový panák. Další ranou osudu je sdělení z úřadu práce, že po negativním hodnocení z dětské oslavy mu bude odebrán jeden z loutkoherců – úřad odmítá platit příspěvky na tři vodiče pro jednu loutku. Los padne na herečku ovládající spodní část těla, a Fred tak přichází o nohy.

S myšlenkami na sebevraždu (za vydatné podpory Režiséra – sebevražda bude pro diváka atraktivní) se snaží dostat na střechu vysoké budovy, kde se nečekaně potkává se svým Tvůrcem. Klade mu otázky po smyslu své existence, nedostává se mu ale uspokojivých odpovědí. Jsem jen herečka, tohle není reálný. V calderonovském disputu se Fred snaží vypořádat s tím, co je realita, co jen iluze, co můžeme a nemůžeme ovlivnit, až dospívá k závěru, že se chce stát součástí světa tam venku.

V průběhu představení se na scéně pravidelně objevuje Kulisák Martin, herec s Downovým syndromem, který chystá rekvizity a pomáhá přestavovat scénu. Když Fred přijde o nohy, snaží se mu pomoct vlastními silami. Režisér, který se k němu chová se stále stupňovanou neurvalostí, ho nakonec seřve, že je nikdo, má být neviditelný, a ne zasahovat do děje. Stejně jako Fred, který je – jak názorně předvede Režisér, když z bedny vysype hromadu dalších hadrových manekýnů – jen kouskem hadru, prototypem, jakousi loutkou na zkoušku. V závěru se Fred s Martinem přece jen spojí, Martin se stane Fredovýma nohama a pomůže mu dostat se na střechu a skočit dolů s vírou, že můžeme být, kým chceme. Třeba astronautem.

Fred se v jímavém poetickém obraze pomalu vznáší a pluje vzduchem, až nakonec přece jen dopadne na zem. Jeho vodiči odcházejí a nechávají ho bezvládně ležet. Kromě Martina. Ten loutku něžně zvedne a opatrně ji uloží do krabice. Spolu pak odcházejí ze scény. Přijal Martin svou roli kulisáka a odchází uklidit loutku po dalším odehraném představení, nebo svým odhodlaným pohledem do publika naznačuje, že se on ani Fred nenechají spoutat svými limity a odcházejí posílení svým přátelstvím objevit svět “tam venku”?

Co dělá z Meet Fred výjimečnou inscenaci, není ovšem jen originální příběh loutky snažící se uplatnit v lidském světě a témata dotýkající se základních věcí člověka. Je to kombinace hned několika aspektů. V prvé řadě mimořádné technické vybavenosti loutkoherců, kteří dokážou plně využít estetické napětí plynoucí z toho, že jen minimálně antropomorfizovaný objekt se před divákovýma očima dokáže proměnit v doslova živou bytost se schopností vyjádřit nejjemnější záchvěvy duše. Fredova existenciální úzkost, kdy se celý třese a v hlubokém předklonu prodýchává zjištění, že byl vyroben, že má svého Tvůrce, je doslova hmatatelná. Stejně jako jeho zoufalství, když se odchází po nepodařené schůzce opít do baru, venku řádí vichřice, loutka se těžce sune proti zapnutému ventilátoru, který jí metá do obličeje hromady suchého listí, nad hlavou se jí vznáší mraky z vaty a prší z nich rýže. (Rýže je voda – odškrtává si Režisér zprvu enigmaticky působící nápis na jedné ze stěn.)

Obdivuhodná je inscenace také z dramaturgického a scenáristického hlediska. Má velmi pevný tvar, každý motiv se později důmyslně zúročí, téměř nic se na scéně neděje samoúčelně (snad s výjimkou extempore na dětské party v podobě jacksonovského tance), vše je podřízené hlavnímu záměru, aniž by se ztrácelo cokoliv z hravosti a zdánlivé spontaneity. V našich končinách, kde se občas setkáváme spíš s asociativním řetězením nápadů, kde se loutkáři někdy nechávají unést nápadem, kde se místy vychází spíš od zkoumání možností zvolené matérie než od možností příběhu, působí Meet Fred dramaturgickou vybroušeností tvaru velmi inspirativně.

A v neposlední řadě je to pak velmi vyvážená kombinace humoru a dojetí, která dělá z Meet Fred mimořádný divadelní zážitek. Fred je vztekle sebelítostivá (Umíte si představit, co to je být loutkou?), komicky urputná a úsměvně depresivní loutka, která neustále naráží na fyzické limity své existence, což zprvu vzbuzuje u diváků smích, jako když se chce v parku na lavičce fyzicky přiblížit své plnoštíhlé dívce ze seznamky, nebo když se rozčiluje před netečným úředníkem z pracáku, co je to za předsudky, myslet si, že když jste loutka, automaticky musíte dělat dětského baviče. Zároveň je mile neohrabaný, jako když si na divačkách nervózně trénuje, jak se chovat na první schůzce (Líbí se mi tvoje šaty. – Buď konkrétnější. – Líbí se mi něco na tvých šatech.).

Notná dávka humoru pak vzniká ze situace, že vše, co se Fredovi děje, je vlastně součást divadelního představení (Co to tady pořád hraje? – To je tvůj ústřední motiv.), a je to humor často dost cynický a jízlivý, zvlášť v rozhovorech Freda s Režisérem (Co teď budeš dělat? – Skočím z baráku. – Super! Pustím ti k tomu nějakou pěknou náladovku!). Zároveň divák čím dál víc pociťuje soucit s jobovským zkoušením roztomilého hadrového panáčka, dojímá ho jeho bojovnost a marnost jeho počínání, prožívá jeho existenciální krizi, osamělost a beznaděj. Obzvlášť emotivní je scéna, když zlomený Fred žádá divačku v první řadě, jestli by se k ní mohl na chvíli přitulit, poplakat si a nechat se obejmout. Efekt “smíchu skrze slzy” pak graduje v závěrečném katarzním odhodlání Freda s Martinem nevzdávat to. Neustálé podrývání příběhu více či méně cynickými vtipy pak zaručuje, že se inscenace dokáže vyhnout kýčovitým polohám a jakémukoliv zdání citového vydírání.

Loutkář 4/2017, p. 23–23.