Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Balvínová, Malvína: Animace ve frankofonních zemích

Nejen evropské frankofonní země, ale i Kanada patří k významným “hráčům” na poli světové animace. Zároveň zřejmě i díky jazykové spřízněnosti vstupují tyto země často do koprodukcí a pravidelně figurují například v prestižních evropských cenách Cartoon d’Or či César, někdy i v nominacích na Oscara. A to jak s krátkometrážními, tak s celovečerními filmy.

Francouzská animace

Francie je v evropském kontextu skutečnou animační velmocí. Autoři tu mají dobré podmínky pro financování filmů, fungují zde proslulá animační studia, studenti si mohou vybrat mezi množstvím prestižních škol.

Z nejznámějších škol, kde se animace ve Francii vyučuje, můžeme jmenovat například La Poudriére, Gobelins – l’école de l’image či École d’Émile Cohl. Kateder animace je ale ve Francii mnohem více a nejsou zdaleka všechny situovány v Paříži. Studenti většinou tvoří filmy ve skupinách a pod každým snímkem je často podepsáno více režisérů a výtvarníků. Na školách jsou studenti vedeni především dvěma směry – k počítačové 2D animaci a k CGI (3D počítačové) animaci.

Po studiu se někteří tvůrci vydávají na sólovou dráhu, jiní míří do animačních studií. Známé je například studio Sacrebleu Production, úspěchy slaví také například Autour des minuit (s Oscarem za čtvrthodinový film Logorama z roku 2009) nebo Je suis bien content

Z francouzského financování krátko- i dlouhometrážní animace si už některé další evropské země vzaly příklad. Kromě centrální podpory od Centre national de la cinematographie (CNC) zde velmi dobře funguje regionální podpora – autoři mohou žádat o finance u padesáti regionálních fondů. Zároveň jsou filmy často koprodukovány televizními stanicemi Canal+ nebo Arte a o festivalovou distribuci se důsledně stará Unifrance.

Francii se daří produkovat i náročné celovečerní filmy, a to nejen na komerční úrovni, ale i filmy artové, tzv. “festivalovky”. Velké ambice má například nový graficky odvážný film Dívka bez rukou (2016) režiséra Sébastiena Laudenbacha či klasicky pojatý snímek Louise na pobřeží (2016) žijící legendy Jean-Françoise Laguionieho. Filmy, které patří k divácky úspěšným a zároveň drží vysokou laťku autorského přístupu a propracovaného výtvarna, tvoří duo Alain Gagnol a Jean-Loup Felicioli. Ti jsou podepsáni pod filmy Kočka v Paříži či Phantom boy. Z krátkometrážních filmů bodovaly v posledním roce především dva počiny: Periferie (režie David Coquard Dassault) a Yúl a had (režie Gabriel Harel).

Ve Francii se vedle řady menších festivalů konají dva zásadní. Jedním je festival v Annecy s více než padesátiletou historií, druhým festival krátkometrážní tvorby v Clermont-Ferrand. Oba dva jsou významné také proto, že pořádají audiovizuální trhy, a slouží tak jako místo setkávání tvůrců, producentů a distributorů.

Belgická animace

Belgie je tradiční zemí komiksu, který má k animovanému filmu velmi blízko. A přestože Belgičané také tíhnou hlavně ke kreslené (2D počítačové) animaci, objevují se zde i další přístupy. Belgická studia často vstupují do koprodukce s francouzskými, hlavně při tvorbě celovečerních filmů (včetně některých výše jmenovaných).

Budoucí animátoři studují v Belgii na známé bruselské škole La Cambre, z festivalů je nejznámější Anima Brussels.

V kontextu belgické animace naprosto vybočuje zcela autorský a svým způsobem opoziční styl, který vyvinulo tvůrčí duo Stéphane Aubier a Vincent Patar. Po úspěšné kreslené sérii Pic Pic André přišli s atypickým pojetím stop-motion (ruční pookénkové) animace, pro kterou využívají malinké plastové figurky. Na principu zkratkovitosti a záměrné nedokonalosti vznikla divácky populární groteska Panika v městečku – nejprve ve formě dvacetidílné televizní série, následně jako celovečerní film. V posledních letech pak Aubier s Patarem natočili se stejnými postavičkami – kovobojem, Indiánem a koněm – ještě dva půlhodinové “speciály”. Celá tato tvorba vznikla opět v koprodukci s Francií, konkrétně se studiem Autour de minuit.

Belgie je také významným spoluiniciátorem udělování prestižní ceny Cartoon d’Or, což je panevropská cena pro krátké animované filmy, mezi jejíž držitele patří známí filmaři jako Nick Park, Sylvain Chomet, Jacques-Rémy Girerd, Mark Baker, Michaël Dudok De Wit, Joanna Quinn či Benjamin Renner. Evropská asociace animovaného filmu Cartoon vytvořila cenu Cartoon d’Or v 1991 mimo jiné z důvodu, že evropský animovaný film tehdy procházel těžkým obdobím a bylo potřeba ho povzbudit prací kreativních filmařů.

Švýcarská animace

I švýcarské animace je úzce propojená s francouzskou a filmy, nejen celovečerní, vznikají často v koprodukci. Na rozdíl od Francie a Belgie je ale ve Švýcarsku stále velký zájem o klasickou loutkovou animaci. Klíčovou osobností je v tomto ohledu režisér a producent Claude Barras, který nejen že má na svém kontě krátké loutkové filmy V zemi hlav a Pokoj 69, ale v loňském roce navíc získal cenu pro nejlepší evropský film za celovečerní loutkový debut Můj život Cukety (natočený v koprodukci s Francií). I ve Švýcarsku je poměrně dobře zajištěná jak podpora, tak distribuce filmů (konkrétněji v příštím čísle).

Z festivalů je nejznámější Fantoche, konající se ovšem už v německojazyčné části. Ze současných režisérů sklízí úspěchy například Michael Frei, který ze svého absurdního černobílého filmu Plug and Play, oceněného na mnoha festivalech, nyní vyvíjí nezávislou počítačovou hru. Švýcarský film důsledně propaguje instituce Swiss Film.

Kanadská animace

Synonymem pro kanadskou animaci je už více než půl století zkratka “NFB”, v případě frankofonní varianty “ONF”. Skrývá se pod ní státní instituce National Filmboard of Canada, která je největším tamějším producentem animovaných a dokumentárních filmů. V dějinách animace má důležité místo – zde vznikly nejen přelomové filmy, ale byly objeveny i nové animační techniky (například animace živého člověka, tzv. pixilace). Svoji stopu zde zanechal i Břetislav Pojar, který zde nějakou dobu působil a v roce 1986 spoluvytvořil s Jacquesem Drouinem film Romance z temnot, v němž zkombinovali klasickou loutku a raritní techniku – animaci špendlíkového plátna.

Na tvorbu Jacquese Drouina navázala Michèle Lemieux, která tuto náročnou metodu neustále rozvíjí. Dalším známým režisérem usazeným v Kanadě je Theodore Ushev (původem z Bulharska), který získal mimo několika cen v Annecy i nominaci na Oscara za loňský krátkometrážní počin Slepá Vaysha. Jiným významným tvůrcem, který působí v NFB, je Claude Cloutier.

V poslední době vsadilo studio na metodu externistů – osloví známé zahraniční autory a poskytne jim podmínky pro natočení autorských filmů. Takhle vznikl například v loňském roce plastelínový snímek Sexy Laudry polské autorky Izabely Plućinské.

Institucí, která animovaný film výrazně podporuje a pomáhá mu najít cestu k divákovi, je La Cinémathèque québécoise. Z festivalů je patrně nejznámější festival v Ottawě.

Loutkář 2/2017, p. 76–77.

MEZINÁRODNÍ MAGISTERSKÝ PROGRAM PUPPETRY – VÝZVA

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.