Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Vondráková, Adéla: Lampion rok poté

Bylo to loni v květnu, kdy jsem v Loutkáři psala o směřování Divadla Lampion po nástupu nového uměleckého šéfa Braňa Mazúcha. Od té doby se toho v Lampionu událo poměrně hodně. Celkem proběhlo pět premiér a jedna se chystá ještě na konec měsíce, představilo se několik (nejen) pro Lampion zcela nových autorů, a tak už bylo na čase zprávu z Kladna trochu aktualizovat.

Zatím nejnovější inscenací Divadla Lampion jsou Prevítovi, jejichž předlohou je stejnojmenná kniha Roalda Dahla. Jde o příběh o panu a paní Prevítových, kteří jsou nechutní a zlí. Pan Prevít kdysi pracoval v cirkuse a chtěl být krotitelem, jenže byl takový prevít, že mohl krotit nanejvýš něčí bobky. Režie se ujal Radek Beran a z inscenace je patrné, že je Dahlův hnusný a často morbidní humor členovi Buchet a loutek velmi blízký. Pana Prevíta (hraje Jan Vejražka, činoherně i skrze loutku) tak režisér skutečně nechává na jevišti drezírovat bobky, a přitom je prohazovat hořící obručí.

Radek Beran se celkově vyžívá v zobrazování všech možných nechutností, které Dahl předepisuje. Vytvořil například detail Prevítových vousů – na tyči pověšené dlouhé a tlusté pruhy vlny připomínající starý typ mopu na podlahu, ve kterých se hemží červi, objevují zbytky jídla a usadí se v nich i moucha (herec v kostýmu mající frkačku). Inscenátoři přitom dbají na to, aby zemitější humor byl vyvážen i něčím dalším – u vousů je například jejich ohavnost v přímém protikladu s tím, jak svůj vous vnímá sám pan Prevít (mé vousy jsou, jako když zapadá slunce a vychází měsíc). Jindy tvůrci využívají doslovnost: hodit okem a zjistit, co se děje venku, je v Dahlovo–Beranově podání velmi morbidní obrázek.

Manekýni manželů Prevítových i třech uvězněných opiček, které Prevít nutí cvičit číslo na hlavách, nejsou vyvedeni nějakým líbivým stylem. Výprava inscenace je poměrně barevná, což odpovídá i Dahlovým originálním ilustracím. Její vizualita ale nepůsobí zvlášť dětsky – naopak. Vypouklé oči manekýnů, vrásky a slepené vlasy jsou v dokonalém souladu s vlastním tématem hry.

Jistě, Prevítovi mají své poučné poselství, které ani není nijak pořádně skryto. Nicméně přímočarost vyprávění i svérázná výprava a humor této inscenace jsou něčím natolik neobvyklým a osvěžujícím, že i úderná didaktičnost se záhy dostává na vedlejší kolej.

Tajemství naší skříně

Pokud se u Prevítových dá mluvit o nějakém didaktickém přesahu, v případě Tajemství naší skříně je didaktičnost o mnoho znatelnější. Tajemství naší skříně je inscenace navazující na trend poslední doby – hudební inscenace pro děti. Podobně jako třeba Kapela jede! Naivního divadla je i Tajemství naší skříně založeno zejména na jednotlivých hudebních číslech a vlastní děj je epizodický a rozvolněný. Zápletka je ostatně velmi jednoduchá – tři sourozenci vyklízejí půdu a postupně objevují zapomenuté hračky a jiné předměty, vzpomínají na dětství a mimo jiné i na svou kapelu.

Drobné příběhy, které se mezi jednotlivé písně vměstnají, mají vždy nějaké jasné poslání – například, že pokud se nebudeme česat, vyroste nám na hlavě vší palác. Ještě mnohem děsivější je vyprávění o chlapci, který nechtěl smrkat, a tak se mu u nosu nafoukla “soplová” bublina, on se pomalu odlepil od země a uletěl.

Inscenaci režíroval Jiří Hajdyla, který ačkoli už režíroval několik inscenací v Divadle Puls, v Lampionu až do května 2016 působil pouze jako herec. Jeho inscenace ale bohužel není příliš loutková a klade důraz zejména na činoherní herectví, i tak se v ní ale objevuje řada skutečně zdařilých loutkářských nápadů. Třeba právě vší palác je vytvořen za pomoci obrazu, před který herečka usedne a tím opticky získá malované vlasy. Ty jsou navíc vytvořené z napnutých pruhů látky, takže skrze ně lze vystrčit ruce s cvakajícími zuby představujícími vši.

Pták Ohnivák

Pták Ohnivák vypráví příběh dívky, která se musí vyrovnat se smrtí svého otce, sestoupit do podzemí, najít sama sebe a dospět. Je to příběh plný vznešené symboliky a klasických pohádkových principů zároveň. Pták Ohnivák navíc skvěle zapadá mezi ostatní předlohy, které si pro sebe Braňo Mazúch vybírá. A stejně tak odpovídá autorově předchozí tvorbě i svým zpracováním. Režisér Braňo Mazúch jako obvykle důvěřoval loutce a vytvořil pravidelnou strukturu určující, kdy má na jevišti místo loutka a kdy činoherní herec.

Braňo Mazúch opět využil manekýny, opět mírně stylizované – tentokrát celé bílé, jen oblečené v barevných kostýmech. V inscenaci se tak naplno odhalují loutkovodičské schopnosti členů souboru, které ale bohužel nejsou vždy zcela rovnocenné. Je ale nutno podotknout, že v některých případech za nedokonalé vedení nemůže ani tolik zručnost herců jako nedostatek rukou, protože například ve chvíli, kdy manekýna představujícího Cizáčka vede Marie Švestková společně s Janem Vejražkou, je pohyb loutky najednou nesrovnatelně působivější.

Důsledná hra s loutkami má pouze několik výjimek – třeba chůvu/vypravěče/krkavce. Herci vedoucí loutky jsou po celou dobu představení přiznaní, ačkoli jsou oblečení v černém, a vypravěč, který uvádí do děje, komentuje a interaguje s malou loutkovou princeznou, musí logicky mít nějak navrch nejen fyzicky ale i v rámci postavy. Jinak se děj odehrává výhradně skrze loutky, a to až do konce, kdy princezna objeví samu sebe a tím nejen, že znovu ožívá, ale i svět kolem ní přestává být loutkový. Mazúch tak využil potenciál loutek až k samé jejich podstatě.

Záhada hlavolamu

Kdo to kdy viděl, aby chlap byl chůva. To je věta, která mě přinutila zvednout oči v sloup. Takový “fór” v Ptákovi Ohnivákovi? Jako obvykle jsem toužila po něčem emancipovanějším, feminističtějším a méně konvenčním. A dostala jsem to záhy díky inscenaci Záhada hlavolamu.

Režijní debut Terezy Volánkové, nedávné absolventky herectví na KALD DAMU, je tou nejfeminističtější inscenací poslední doby – a to v tom nejlepším možném slova smyslu. Režisérka si vybrala kultovní předlohu, kde není snad jediná ženská postava, a titulní role obsadila samými dívkami. Mohlo by se to zdát jako nějaká zásadní dramaturgická úprava, obtížný tvůrčí krok vyžadující náležité zdůvodnění. Jenže ničeho takového se v inscenaci divákům nedostane. Dokonce to ani není využíváno jako živná půda pro padnoucí vtípky. Doopravdy feministický přístup totiž principiálně neumožňuje nad nějakou takovou podružností vůbec uvažovat. Funguje totiž přesně takhle: Rychlé šípy hrají holky. No a co. (Ve svém nadšení z tohoto přístupu jsem se rozhodla nepřipouštět možnost, že by hlavním důvodem bylo předloze nepadnoucí složení ansámblu divadla…)

Paradoxem však je, že ačkoliv inscenaci režírovala absolventka Katedry alternativního a loutkového divadla, i v této inscenaci jsou loutky značně upozaděny. Scéna sestává z poskládaných dveří, dvířek a oken a tvoří jakousi stěnu, v pravé části s boxem představujícím šípáckou klubovnu.

Na první pohled scéna vybízí k loutkářským trikům, nebo třeba jen ke hře s maňásky. Loutky ale v inscenaci fungují jako jakési zmenšeniny herců – když se Rychlé šípy rozhodnou vyrazit do Stínadel, jejich cestu ilustrují manekýni putující z dvířek do dvířek, zmenšení tedy funguje i jako vtipná divadelní hra s perspektivou. Jakmile však Šípy dorazí na místo určení, vedoucí úlohu na sebe přebírají opět herečky samotné. Podobným principem jsou ztvárněni i Vontové, jen s tím rozdílem, že jsou zobrazováni maňásky. Důležitou součástí jsou i projekce vytvořené na meotaru, které doplňují čtení Tleskačových deníků, bohužel jsou ale opravdu využity vždy pouze k pusté ilustraci. Je to o to větší škoda, že jejich výtvarné zpracování je originální, temné a poutavé a dodává inscenaci i jakýsi komiksový nádech.

Červená Karkulka

Pokud bych měla vybrat nějakou profilovou inscenaci Divadla Lampion, která v sobě nese všechny hlavní znaky tohoto divadla, pak by to bezpochyby byla Červená Karkulka. V první řadě díky skvělé úpravě režisérky Terezy Karpianus, která mírně proměnila krutý konec pohádky a udělala ji tak mnohem smířlivější.

Inscenace přináší klasickou předlohu v současné úpravě, která ctí originál, a přesto jde svou vlastní cestou. V Lampionu celkem záhy vlk upozorňuje, že vlci, kteří nejsou vyhubení, jsou hubení. Vlk má prostě hlad, a i když se chová lstivě a nepřátelsky, je možné mu v závěru odpustit – což se také stane. Na konci pohádky tak nedojde k ohavnému kuchání a plnění břicha kameny, naopak myslivec pomůže vlkovi od bolení břicha, a to ve zcela nemocničních podmínkách.

Taková úprava navíc dala režisérce a scenáristce možnost využít pohádku jako základ pro edukativní přesah, v tomto případě značnou propagaci přírody. Jak je v Lampionu zvykem, i v této inscenaci je interaktivní pasáž, v jejímž rámci si děti mohou společně s třemi kamarády čundráky prosvištět čundrácké pojmosloví – čutora, žracák apod. Následně se rozevře opona, zpod níž se beztak dere mech a něco, co z 11. řady vypadalo jako borůvčí, a tři čundráci se stanou loutkovodiči, kteří jako by prováděli diváky lesním světem. Scéna, které vévodí zavěšená dutá kláda a několik vyvýšených hrbolků porostlých mechem, je navíc přinejmenším na poměry Divadla Lampion spektakulární a kouřostroj a svícení jí dodávají na tajemnosti.

Ačkoli je inscenace údajně určená dětem od tří let, zdá se být zaměřená spíše na větší děti. V zásadě jde o klasickou rodinnou inscenaci, v níž si tvůrci dali velmi záležet, aby se v divadle bavili i rodiče. V průběhu představení se objevuje hned několik vtípků, které zcela jistě nemohou být určeny dětem (takovým je třeba narážka na Nemocnici na kraji města nebo pokřik Kdo neskáče, není plch).

Inscenace je navíc i doopravdy loutková. Na jevišti se objevuje hned několik typů loutek od manekýnů (Karkulka, Babička) přes maňáskového plcha a sovu až po drobný hmyz na drátcích. Vlka pak ztvárňuje herec s kožešinovým pláštěm a kapucí.

Červená Karkulka je přinejmenším v rámci inscenací posledního roku tím nejlepším, co v Lampionu vzniklo, a splňuje všechny nároky, které by na divadlo pro děti mohl člověk mít.

Divadlo Lampion zcela jistě patří k hlavním loutkovým scénám v Česku a je škoda, že bývá občas zapomínáno. Stejně jako kdekoli jinde se i zde najdou vedle sebe dobré i slabší inscenace, poměr mezi nimi je ale v Lampionu více než přívětivý. Cesta, kterou se loni Lampion vydal, se zdála být velmi nadějná – Braňo Mazúch divadlu přinesl inscenace určené skutečně primárně pro děti, zaměřil se na práci s loutkou a vpravdě loutkové inscenace, vítal interaktivitu v představeních a využití živé hudby. Nové inscenace tak vytvořily celkem jasný protiklad staršímu repertoáru. Pětice nových inscenací, které vznikly od května 2016 do poloviny května 2017, sice tentokrát nepřináší tak výrazný protipól starší tvorbě, jsou ale důkazem přetrvávající silné a svébytné dramaturgické linie divadla. A to je mnohem podstatnější. Dokládají totiž, že Divadlo Lampion je stále na vzestupu.

Roald Dahl: Prevítovi

Adaptace a režie: Radek Beran, výprava: Bára Čechová, hudba: Tomáš Procházka

Premiéra 11. 3. 2017, psáno z reprízy 18. 3. 2017.

Jana Fleglová: Tajemství naší skříně

Režie: Jiří Hajdyla, výprava: Jitka Nejedlá, hudba: Ivo Sedláček

Premiéra 14. 5. 2016, psáno z reprízy 8. 4. 2017.

Daniela Fischerová: Pták Ohnivák

Režie: Braňo Mazúch, hudba: Alessandro La Rocca, výprava: Jan Brejcha, choreografie: Adéla Stodolová

Premiéra 8. 10. 2016, psáno z reprízy 1. 4. 2017.

Jaroslav Foglar: Záhada hlavolamu

Režie: Tereza Volánková, výprava: Tereza Bartůňková, Mikoláš Zika, Lucie Šperlová, hudba: Jan Čtvrtník, dramaturgická spolupráce: Marie Nováková

Premiéra 26. 11. 2016, psáno z reprízy 9. 4. 2017.

Červená Karkulka

Scénář a režie: Tereza Karpianus, dramaturgie: Jana Kuklová, výprava Zuzana Mazáčová, Aneta Grňáková, hudba: David Smečka

Premiéra 25. 6. 2016, psáno z reprízy 13. 5. 2017.

Loutkář 2/2017, p. 51–53.

MEZINÁRODNÍ MAGISTERSKÝ PROGRAM PUPPETRY – VÝZVA

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.