Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Lešková Dolenská, Kateřina: Loutkové divadlo trpí nedostatkem zájmu

Ve volném seriálu věnovaném významným evropským muzeím se v Loutkáři 3/2015 (s. 20–23) představilo i muzeum při bruselském Královském divadle Peruchet, které dnes vede Dimitri Jagenau. Člověk nad jiné povolaný, aby přiblížil současnost i minulost vlámského a valonského loutkářství i česko-belgické divadelní vazby.

Kam sahají nejstarší zmínky o loutkářských aktivitách na území dnešní Belgie? Je zde doloženo nějaké významné působení kočovných loutkářských rodů?

První písemná zmínka se dochovala na městském povolení ze 17. století, protože mnoho kočovných divadelních společností v každém městě žádalo o povolení vystupovat. Nejstarší loutky z tohoto období jsou víceméně dobře dochované v Muzeu umění a dějin, které patří k bruselskému Museum du Cinquantenaire. Předpokládáme, že se loutky v Belgii vyskytovaly už dříve v období španělské nadvlády a pravděpodobně ještě předtím v době trhů i dříve v rámci gotických církevních slavností a miráklových her středověku. Bohužel nemáme žádné záznamy ani svědectví o kočovných loutkářích – tento obor je zatím neprobádaný.

Od začátku 19. století je pro belgické loutkářství charakteristické svázání loutkového divadla s nějakou místní postavou, jako jsou de Neus v Antverpách, Pierke v Gentu, Woltje v Bruselu nebo Tchantchès v Liège.

Jsou dneska ještě v Belgii k vidění tradiční loutkáři? A jaký typ produkcí případně provozují? Hrají s maňásky nebo marionetami, popřípadě s jiným typem loutek?

Tradiční belgické loutky jsou spodové, které k nám velmi pravděpodobně přišly v období španělské nadvlády. S jistotou můžeme říci, jak dokázal Antonio Pasqualino, že na začátku 19. století do Liège (německy Luttigu) přicestoval jeden sicilský loutkář.

V Antverpách, v Gentu a v Bruggách ve vlámské části země existovala tradice spodových loutek, i když ta v Bruggách už zcela zanikla. Technika vedení spodových loutek v Antverpách je velmi podobná té z Liège. Gent a jeho místní hrdina Pierke byli ovlivněni malými marionetami komedie dell\’arte ze severní Itálie, byť se jedná o loutky spodové.

V Bruselu existuje místní tradice postavy Woltje, která vznikla v roce 1830 ve slavném Královském divadle Toone a stále ožívá v centru Bruselu v rukou jediné dodnes hrající loutkářské dynastie. V Liège je zase tradiční postavou Tchantchès a jeho žena Nanesse. Vzpomenout můžeme také tradiční charakter Bettième z Monsu a Bettième z Verviers při německé hranici, což jsou dvě varianty typické pro amatérské loutkářství, které dodnes přežívají, byť jen velmi zřídka. Jejich původ pravděpodobně sahá až do středověku.

Tradice hraní se spodovými loutkami byla v Belgii silně rozvinutá, a to zejména ve velkých městech. Jejich publikem byli dospělí lidé z nejširších vrstev obyvatelstva, pro něž to byla jedna z hlavních forem zábavy před vynálezem filmu a televize. Z tohoto hlediska mají Belgie, ale i třeba Neapol, Sicílie nebo Portugalsko (a to v případě tamějších bonecos de Santo Aleixo) tuto tradici hraní společnou.

Další loutková tradice, která k nám přišla z Nizozemska a Franice, byli maňáskoví Guignol (Francie) a Jan Klaasen (Nizozemsko). Diváky představení kočovných společností hrajících těmito loutkami však byly převážně děti.

Nicméně nezdá se, že by v Belgii, na rozdíl od Itálie, Česka nebo Německa, až do 19. století existovala nějaká tradice marionetového divadla.

Odkdy se dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním belgickém loutkářství? Také až po druhé světové válce jako v někdejším Československu, nebo už dříve? S jakými osobnostmi se tyto počátky moderního loutkového divadla pojí?

Založení našeho divadla Carlem Spederem (1898–1985) se považuje za přelomový moment pro moderní frankofonní loutkářství v Belgii. Když v roce 1929 založil Královské divadlo Peruchet, byl to z jeho strany průkopnický čin. Vzniklo v Bruselu jako první stálá loutková scéna pro děti, v níž se hrálo marionetami. Založil také první Mezinárodní loutkové muzeum (1938) a v roce 1940 také akademii pro ty, kdo se chtěli dozvědět více o loutkářství a naučit se vyrábět loutky.

Zakladatelem moderního loutkářství v severní Belgii byl Jef Contryn a jeho skupina De Maan zformovaná roku 1948.

Tyto dvě osoby jsou nejdůležitější pro vývoj moderního loutkového divadla ve vlámské a valonské části země. Je zajímavé, že oba dva ve svých divadlech navázali na některé staré tradice a zároveň se otevřeli moderním způsobům práce a oba hráli loutkové divadlo pro děti a mládež.

Co se týče “profesionálního” loutkářství, je situace poněkud složitější vzhledem k tomu, že se politická situace z hlediska uznání autonomie a kvalit vlámské kultury během 20. století výrazně proměňovala. Nemáme městská loutková divadla tak jako Česká republika nebo bývalé komunistické země, kde bylo loutkářství spojené s politikou a profesionalizací souběžně s pedagogickou funkcí a uznáním loutkářství jako významného druhu umění ze strany státu nebo města. Ministerstvo francouzské kultury bylo založeno současně s ministerstvem vlámské kultury v 80. letech. Do té doby loutkáři hráli díky pomoci společného ministerstva kultury, svých místních podporovatelů, měst nebo dalších lokálních aktérů. Pokud bych měl zmínit jednoho významného vlámského loutkáře, byl by to Luk De Bruycker a divadlo Tap Toe z Gentu, které se rozvíjelo v 80. a 90. letech. Mnoho belgických loutkářů hrálo profesionálně bez finanční podpory státu, kraje či města.

Je výrazný rozdíl mezi loutkářstvím ve vlámsky mluvící části a v té frankofonní?

Ani bych neřekl. Jsme si sice velmi blízko, ale vlastně se navzájem moc neznáme. Situace loutkářství není ani v severní, ani v jižní Belgii příliš dobrá. Existuje několik souborů podporovaných státem nebo městy a k tomu pár malých skupin, které se protloukají, jak mohou.

Kolik profesionálních loutkových divadel dnes v Belgii přibližně působí?

Těžko říct, ale ve frankofonní části jsou ministerstvem podporované následující soubory: Théâtre Zygomars v Namuru, Les Quatre Mains v Beauvechainu, Les Royales Marionnettes, Le Tof théâtre, které je mezinárodně nejznámější, Le Théâtre Papyrus, La Compagnie Karyatides, Agnès Limbosová a její soubor Gare au théâtre a pak samozřejmě Královské divadlo Toone, naše Královské divadlo Peruchet a pak divadla v Liège, která tak úplně podporovaná nejsou – v Liège žije celkem šest profesionálů, kteří se živí loutkovým divadlem.

Ve Flandrech je to De Maan Beeldsmerij, Frou-Frou z Antverp, ještě pořád občas vystupuje Luk de Bruycker a pak je tu ještě divadlo Pedrolino, které hraje hry s gentským hrdinou Pierkem. A pak je tu samozřejmě De Spiegel, o kterém bude ještě řeč.

Už jsme to trochu naťukli, ale nedořekli: jak početná je tedy v Belgii komunita amatérských loutkářů?

Amatérské loutkářství je v České republice velmi výrazný fenomén, ale v Belgii nijak zvlášť rozšířené není… Mohli bychom zmínit amatérskou skupinu v Monsu, určitě ve Verviersu, kde hrají se zmiňovanou postavou Bettièma, v Roeselare se loutkové divadlo snaží hrát soubor Alaina Verhelsta, ale ti nehrají víckrát jak třicetkrát do roka. V Liège je hodně amatérských dřevořezbářů vyrábějících loutky i loutkářů. Liège je z hlediska loutkářství rozhodně výjimečným městem.

Loutkářství je “relativně” populární způsob trávení volného času. Ve vlámské části země se pořádá setkání amatérských loutkářů pod názvem Opendoek. Vlámská pobočka UNIMA čítá nějakých 250 členů, mezi nimiž je ale poměrně hodně zvědavců a zájemců o loutky. Ve francouzské pobočce UNIMA Belgie je zhruba 80 členů, z nichž většina jsou amatérští loutkáři.

Jaký je u vás systém financování? Žije belgické loutkářství především z podpory ministerstev kultury a zřizovatelů jako to české? Funguje u vás systém soukromých donátorů a mecenášů umění?

Loutkových scén a divadel podporovaných ministerstvem či městy tak jako v České republice máme jen velmi málo. Systém dotací a grantů podporuje jednotlivé soubory spíše než scény. Kromě divadel Toone, De Maan, De Spiegel a našeho vlastního divadla vlastně žádné loutkové scény nemáme. Jednotlivé soubory hrají kočovně – francouzské na jihu a vlámské na severu.

Existují v Belgii odborná periodika, která se loutkovému divadlu cíleně věnují?

Ani ne. Jediným časopisem je Marionnettes en Castelets, který vydává frankofonní pobočka UNIMA.

Doporučil byste čtenářům k návštěvě nějaké belgické loutkářské muzeum? Tedy kromě vašeho divadla a muzea Peruchet.

Kromě nich ještě máme Musée de la Vie Wallonne a Musée Tchancthès v Liège, která mají sbírku loutek především z tohoto města. Pak je tu ještě Musée des Arts de la Marionnette v Tournai, které je podporováno valonským ministerstvem kultury. Ve Flandrách žádné muzeum není, pouze sběratelé, jako jsou rodina Contrynových z Mechelenu a Alain Verhelst z Roeselaare.

Kde se dnes dá v Belgii loutkářství studovat?

Bohužel nikde, ale existuje jeden edukativní projekt v Monsu.

Kolik je zde specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají? Mají nějaké konkrétní zaměření? Pokud vím, jeden festival pořádá vaše divadlo – jaká jsou jeho specifika a kdy byl založen?

Jeden festival organizuje Centrum loutkového umění v Tourani, které patří k místnímu muzeu; ten se koná jednou za dva roky začátkem října po festivalu v Charleville-Mézières. Také máme festivaly pro mladé diváky, na nichž někdy vystupují i loutkáři. Ani jeden z těchto festivalů ale není výhradně určen loutkám.

Náš festival vznikl ze snahy zorganizovat mezinárodní loutkový festival v Bruselu a v Belgii jako takové. Chceme v něm propojit tradiční i moderní formy loutkového divadla, ale hlavně propagovat loutkové divadlo, v němž jsou loutky v základu celkové estetické formy. Tento festival začíná vždy první květnový týden a koná se každé dva roky, i když teď se pokusíme uspořádat je v letech 2017, 2018 i 2019.

Jaké trendy dnes sledujete v belgickém loutkářství? Je v tomto ohledu rozdíl mezi jednotlivými částmi země? Častým hostem českých divadelních festivalů je režisér Karel Van Ransbeeck a jeho soubor De Spiegel, který se intenzivně zabývá rozvojem loutkového divadla pro nejmladší diváckou adresu. Je to jediný směr, kudy se belgičtí loutkáři vydávají?

Obecným trendem je divadlo objektů, a to v severní i jižní Belgii.

Kdo podle vás dnes patří v Belgii mezi nejzajímavější nebo nejinvenčnější divadelní tvůrce?

Podle mě je to Paul Contryn, který je známý svými experimenty a hledáním nových forem loutek. Ten je například autorem loutek pro inscenaci Služebník krásy Jana Fabreho pár let zpátky.

Jak je to s diváckou adresou? Uživí se v Belgii loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku? A opět, je v tomto ohledu rozdíl mezi frankofonní a vlámsky mluvící částí země?

Hlavní publikum našich loutkářů je pořád velmi mladé. Je jen málo souborů, které by hrály výhradně pro dospělé. Pokud vím, je to jenom bruselské Královské divadlo Toone a pak několik souborů, jež uvádějí pár inscenací určených dospělým.

Třeba De Maan v Mechelen má v repertoáru inscenace pro děti i inscenace pro dospělé a celkově se snaží se hrát pro všechny.

Divadlo Tof obvykle hraje jen pro dospělé, stejně jako Gare au theatre Agnès Limbosové.

Existují u vás kromě pobočky UNIMA – a připomeňme, že právě Belgie byla jednou ze zakládajících zemí UNIMA – ještě nějaké jiné profesní organizace, které pečují o loutkové divadlo?

Zatím loutkáře sdružuje pouze UNIMA.

Jaké je v belgické společnosti postavení loutkového divadla? Je v obecné úctě a vážnosti? Má přirozený respekt i v porovnání s jinými divadelními druhy? Nebo slouží především jako zábavně-edukativní platforma pro děti?

Loutkové divadlo trpí nedostatkem zájmu ze strany úřadů i ministerstev kultury. Loutkáři bohužel z jejich hlediska nejsou na stejné úrovni jako třeba tanečníci, pouliční umělci, herci, nebo dokonce vypravěči. To je pro Belgii trochu ostuda. Loutkáři si musí vybrat, kam budou patřit. Pokud například hrají pro děti, pak se řadí do divadla pro mládež. Pokud hrají pro dospělé, pak spadají pod činohru. Obvykle jsou loutky považovány za napůl zábavný a napůl vzdělávací nástroj pro děti. To poněkud nahlodává představu veřejnosti o loutkářství jako takovém, protože loutky jsou vnímané jako něco pro děti a tím pádem nejsou v porovnání s divadlem pro dospělé dost “zajímavé” nebo “umělecké”.

Jaké jsou vazby belgického a českého loutkářství – historické i ty současné? Ví se o našem loutkářství v Belgii? A trochu provokativní otázka: zajímá dnes vůbec někoho?

V raných 60. letech spolupracoval s Jefem Contrynem ze souboru De Maan z Mechelenu královéhradecký Jan Dvořák. Pak je tu také moje matka Biserka Assenova, původem z Bulharska, která vystudovala DAMU v roce 1967. Byla jednou z posledních studentek Jana Malíka a Erika Kolára.

V roce 1958 vystoupilo na našem mezinárodním loutkovém festivalu v rámci světového Expa v Bruselu Divadlo Spejbla a Hurvínka pod Kirschnerovým vedením. Na našem mezinárodním loutkovém festivalu hrálo v roce 1969 divadlo Sluníčko s Míčkem Flíčkem Jana Malíka v režii Erika Kolára. Co se našeho divadla týče, my se o české loutkové divadlo zajímáme hodně. (Kupříkladu hostem 3. ročníku Dnů evropského divadla, které Divadlo Peruchet letos v květnu pořádá, bude český soubor LokVar s inscenací Sněhurka, ale vystupovalo zde třeba i Naivní divadlo, pozn. red.)

V Belgii každý loutkář (ale i řada neloutkářů) ví, že české loutkářství patří mezi nejvýznamnější loutkové tradice světa a že Česká republika je pro loutkářství klíčová. A že Češi jsou dodneška mistři v umění loutkových inscenací “s loutkami”.

Loutkář 2/2017, p. 33–36.

MEZINÁRODNÍ MAGISTERSKÝ PROGRAM PUPPETRY – VÝZVA

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.