Oliva, Břetislav: Horká francouzská stopa v Chrudimi

Muzeum loutkářských kultur slaví v letošním roce 45. výročí svého založení a při této příležitosti připravuje pro návštěvníky mimo jiné rozšíření muzejní expozice o stálou výstavu cílenou na francouzské loutkové divadlo.

Kdo chrudimské muzeum zná, ví, že se ve svých projektech často a rádo vydává za hranice českého loutkářství, což je v souladu s ideou zakladatelů vybudovat muzejní instituci, která bude prezentovat loutkářství jako mezinárodní fenomén s mnoha podobami, ale společným cílem: dávat radost malým i velkým prostřednictvím příběhů, které loutky dokážou svým neopakovatelným způsobem vyprávět. Záměr postupně prezentovat po vietnamském vodním divadle francouzské loutky z období “belle époque”, tedy poslední třetiny 19. a začátku 20. století, souvisí s akvizicemi, které Muzeum loutkářských kultur v nedávné době uskutečnilo. MLK v roce 2014 zakoupilo díky podpoře MKČR z programu ISO/C do své sbírky loutky z pařížského divadla Nabots a mezi nimi i marionetu Tanečnice. Výjimečnost loutky tkví v tom, že autorství její hlavičky je připisováno francouzskému malíři Edgaru Degasovi (blízkému příteli rodiny Forainových, která divadlo provozovala). Jedná se o jediný loutkový artefakt spojovaný s touto zakladatelskou osobností moderních uměleckých směrů v malířství. Je tedy vzácným unikátem nejen z pohledu loutkářství, ale i z hlediska evropského výtvarného umění vůbec.

Divadlo Nabots

V roce 1904 se malířka a sochařka Jeanne Forainová, žena populárního malíře a karikaturisty Jeana Louise Foraina, se se skupinou kočovných loutkářů setkala, když jejich vůz spadl do příkopu na silnici poblíž Deauville. Jeanne Forainová se loutkářů ujala nejdříve na svém letním sídle a posléze je vzala i do rodinného domu na Rue Spontini v Paříži, kde pro ně uspořádala benefiční představení. Tato zkušenost ji vedla k vytvoření vlastního loutkového divadla, které nazvala Théâtre des Nabots. Madame Forainová navrhovala a tvarovala předlohy pro většinu hlaviček a těl loutek, zatímco její přítelkyně šily často velice zdobné kostýmy, některé dokonce vykládané perlami. Jeanne Forainová je autorkou přibližně 150 loutek, které představují tanečníky, princezny, kejklíře a další postavy. Výjimkou je loutka Tanečnice, jejíž autorství (hlavička) je připisováno Edgaru Degasovi. Divadlo Nabots existovalo zhruba tři roky a hrálo představení pro pařížskou smetánku nebo přátele Forainových z uměleckých kruhů. Výnos z loutkových představení šel ve prospěch chudých pařížských dětí. Mnohé z loutek divadla Nabots později získal do své kolekce francouzský loutkář Jacques Chesnais. Téměř celá sbírka loutek Jacquese Chesnaise byla, bohužel po jednotlivých kusech, rozprodána ve Francii na aukci v roce 2014. Některé z loutek, včetně Degasovy Tanečnice, se podařilo získat Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi.

Tajemství malé tanečnice

Degasova Tanečnice je datována do roku 1904. Dřevěná loutka s řezbovanou hlavou s přírodními vlasy, polychromovanou tváří s hnědým obočím a očima z tmavých korálků s modrými stíny měří zhruba 80 cm. Tvář, paže a trup mají původní polychromii, kloubové nohy jsou bez polychromie. Dvouvrstvou řasenou baletní sukni zdobí flitry zlaté barvy, kalhotky a spodnici lemuje volán světle krémové barvy. Marioneta je vyvázána na dřevěném vahadle značky Horward. Tanečnice vyniká výraznou modelací obličeje. Její pohled nesměřuje dopředu, jak je u loutek běžné, ale mírným úkosem. Tvář vyzařuje ve střední části slabé bílé světlo, což je pro Degasovy malby typické. Výraz tváře v sobě spojuje dívčí naivitu s mírnou vyzývavostí. Loutka samotná je nesmírně pohyblivá, spodní část trupu je s horní částí propojena pouze textilními pruhy, což společně se speciálním systémem navázání nití na vahadlo umožňuje výrazné a rozsáhlé taneční pohyby.

Degasovi je připisováno autorství hlavičky loutky, což znamená, že pravděpodobně vytvořil výtvarný návrh, případně voskový model, podle kterého byla hlavička vyřezána, a následně řezbu namaloval barvami. Pro jeho autorství svědčí typické barvy i světlo ve střední části obličeje loutky. To, že má loutka jiného autora než zbytek marionet z divadla Nabots, prozrazuje i pohled Tanečnice, která, jak již bylo řečeno, nehledí přímo, ale zvláštním úkosem směřujícím vpravo. Písemný důkaz o Degasově autorství neexistuje, nicméně rodina Jacquese Chesnaise, který loutku získal přímo od Madame Forainové, Degasovo autorství považuje za nezpochybnitelné. Jako marioneta vytvořená Edgarem Degasem byla ostatně prezentována na výstavách v pařížském Musée Galliera (1939), Musée national des arts et traditions populaires (1952) i Musée Gadagne v Lyonu (2008). Kromě této marionety získalo Muzeum loutkářských kultur do sbírky i další loutky ze stejného období a stejného divadla. Jedná se o další baletku a tři loutky dětí, které se vyznačují silným realismem hraničícím s naturalismem, což je u loutek obecně velmi výjimečné.

Proces restaurování

Restaurovat bylo nutné zejména oděv Tanečnice. Spodní kalhotky se třemi volány a spodnička jsou ušity z organtýnu, každý z volánů má 3 m délky a bylo nutné je pečlivě restaurovat. Vrchní baletní sukně z hedvábného tylu hustě řaseného ve dvou vrstvách byla rovněž silně poškozena. Proces čištění křehkého hedvábného tylu, jeho skeletování v celé délce dvakrát tři metry a znovu našití několika set flitrů na restaurovanou sukni byl velmi náročný. Tělo loutky bylo nutné zbavit povrchových nečistot a korozních produktů na kovových komponentech a následně konzervovat. U chybějících částí oděvu bylo třeba vyrobit repliky podle dochovaných oděvních součástek druhé Tanečnice z divadla Nabots, kterou muzeum zakoupilo, a podle fotografie z dobového tisku. Sejmutou poškozenou paruku bylo rovněž nutné nahradit replikou. Přírodní vlas se totiž v případě, že navlhne, jak se pravděpodobně v minulosti muselo stát, začne po uschnutí lámat. Replika paruky je vyrobená z přírodních evropských nebarvených vlasů stejnou technikou jako paruka původní. Po dvou letech náročných restaurátorských prací bude Degasova Tanečnice představena veřejnosti v plné kráse 29. září 2017 u příležitosti stého výročí úmrtí Edgara Degase v samostatné výstavě nazvané Tajemství jedné Tanečnice v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi. Připravovaná výstava se od dosavadní expozice muzea bude lišit svou formou, je koncipována jako výstava multimediální s prvky divadelního představení. Bude ji doprovázet interaktivní výstava Tanec kolem baletky: Co se děje v restaurátorské dílně.

Stíny černé kočky

V roce 2016 MLK zakoupilo na jiné aukci soubor stínových loutek a jedné scény z francouzského kabaretu Chat Noir. Jedná se o originální loutky z několika stínových her nejslavnějšího období tohoto pařížského podniku v 80. a 90. letech 19. století. Kabaret Chat Noir a jeho loutkové stínohry z let 1886–1896 udávaly směr montmarterské kulturní scény. Rodolphe Salis založil kabaret již v roce 1881, stínové divadlo se však do programu dostalo až o pár let později a mělo obrovský úspěch. Pro MLK představují loutky jedinečné rozšíření zahraniční části sbírky muzea o unikátní přírůstky ze zásadní epochy evropského stínového divadla, jejíž odkaz můžeme sledovat v soudobé divadelní produkci po celém světě. Z výtvarného hlediska se jedná o jedinečné kusy renomovaných pařížských výtvarníků (Henri Rivière, Caran d´Ache, Fernard Fau ad.), kteří pro kabaret Chat Noir tvořili.

Tato rozsáhlá akvizice doplní ve sbírce MLK kolekci již dříve nabytých stínových loutek inspirovaných kabaretem Chat Noir z pozůstalosti Paula Jeanna, velkého obdivovatele stínového divadla, novináře, básníka, esejisty, teoretika a propagátora loutkového divadla, který se významně podílel na založení mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Jeho loutky získalo chrudimské muzeum v roce 2013 a společně s originálními stínovými loutkami Chat Noir se objeví v připravované krátkodobé výstavě nazvané Stíny černé kočky, která představí fenomén stínového loutkového divadla slavného pařížského kabaretu a jeho následovníků.

Loutkář 2/2017, p. 26–28.