Preslová, Natálie: Loutkářská Mekka

Otázka, koho požádat o podrobné informace ohledně současného francouzského loutkového divadla, měla jednoduché řešení: koho jiného než ředitelku a členku dramaturgické rady festivalu Sněz tu žábu (Mange ta grenouille) Natálii Preslovou. Specializovaný festival, jehož cílem je seznamovat české publikum s nejzajímavějšími tendencemi současného francouzského divadla, se letos uskutečnil již potřetí, a to ve dnech 25.–28. května. (red)

Pohled zpět

V historii i současnosti francouzského divadla hraje loutkové divadlo velkou roli. Dnes tvoří významnou část celkové divadelní produkce – ve Francii najdeme třicet šest scén, orientovaných na loutkové divadlo a jeho příznivci tu mohou každoročně navštívit téměř osmdesát festivalů.

Až do 20. století probíhal vývoj loutkového divadla ve Francii podobně jako ve zbytku Evropy. Nejvíce dokladů máme o středověkém loutkovém divadle a tehdejších karnevalových divadelních projevech. Výrazný rozvoj pak probíhal zejména v době baroka, odkud známe například jméno významného loutkoherce Jeana Brioché (1567–1671, vl. jm. Pierre Datelin).

Moderní loutkové divadlo vzniká ve Francii v první polovině 20. století, tedy v době, kdy se formuje také celá moderní divadelní režie, jsou zakládány nové malé scény, jako například Copeauův Vieux-Colombier (Starý holubník), které se staví proti konzervativní činoherní produkci kamenných divadel. Moderní loutkové divadlo tedy formovaly stejné osobnosti jako celé moderní francouzské divadlo. Nejvýraznější skupina tvůrců loutkového divadla se tehdy vytvořila okolo významné osobnosti francouzské divadelní režie Gastona Batyho (1885–1952). Soubor s názvem Marionettes à la française kromě něj tvořili loutkáři André Blin, Alain Recoing, Claude-André Messin, Maurice Garrel, Jean-Loup Temporal nebo Yves Joly. Jejich cílem bylo vytvořit z loutkového divadla plnohodnotný umělecký druh a iniciovat tvorbu, která bude hledat nové možnosti vyjádření. Z jejich snahy také vznikl v roce 1956 Národní syndikát profesionálních loutkářů (Syndicat national des marionnettistes professionnels), jehož prvním prezidentem byl Yves Joly, a dalším impulsem pro rozvoj bylo opětovné připojení Francie k organizaci UNIMA (po válečné pauze mezi lety 1933 a 1957) a tedy znovunavázání úzkého kontaktu mezi českými (československými) a francouzskými loutkáři.

Po válce vzniká také další soubor navazující na práci Gastona Batyho, Petits comédiens de chiffon Jacquese Félixe, jedné z nejvýznamnějších osobností francouzského loutkového divadla. Jacques Félix působil celý svůj život ve městě Charleville-Mézières na severu Francie, ze kterého se mu podařilo vytvořit centrum francouzského loutkářství i výzkumu v oblasti loutkového divadla. V roce 1972 zde založil Festival Mondial des Théâtres de Marionnettes – za pomoci Syndikátu i UNIMA, ve které působil od roku 1980 jako generální tajemník a jejíž sídlo přemístil také do Charleville-Mézières. V roce 1981 pokračoval založením Mezinárodního institutu loutkového divadla, centra pro výzkum, které se zabývalo také vzděláváním loutkářů. V roce 1987 se mu v rámci Institutu podařilo otevřít vysokou školu École Nationale Supérieure des Arts de la Marionnette (ESNAM), která dnes působí jako největší francouzské centrum pro vzdělávání a výzkum v oblasti loutkového divadla, a i díky festivalu, který je dnes největším festivalem loutkového divadla ve Francii (koná se deset dní na čtyřiceti scénách), je Charleville-Mézières tím nejdůležitějším místem pro milovníky loutkového divadla.

Francouzské loutkářství dnes

Podoby současného loutkového divadla jsou velmi rozmanité. Kromě velkého množství nezávislých souborů, z nichž je českému publiku asi nejznámější slavná Compagnie Philippa Gentyho, vzniká loutkové divadlo v rámci kamenných divadel typu “centre dramatique”, z nichž největší je Théâtre Nouvelle Generation v Lyonu vedené režisérem Jorisem Mathieu, které se také programově zaměřuje na divadlo pro teenagery.

Velmi specifické loutkové divadlo najdeme také v Nantes, kde působí Compagnie La machine vedená režisérem a technologem Françoisem Delarozierem, která pracuje s gigantickými loutkami vlastní výroby a podle Delarozierova patentu (O F. Delarozierovi jsme také psali ve 2. pokračování seriálu Jana Bažanta o gigantických loutkách, Loutkář 3/2014, s. 7–9, pozn. red.). Soubor úzce spolupracuje s vedením města a jeho obyvatelé tak mohou pravidelně vídat obří, asi dvacetimetrové pavouky lezoucí po vnějších zdech katedrály nebo zápasící na náměstí s obřím drakem. Delaroziere ale také připravil například inscenaci, kterou uvidíte jenom na terase umístěné na padesátimetrové železné konstrukci zarostlé živými stromy. Ani českým divákům není tvorba Françoise Delaroziera neznámá – od září do listopadu 2014 v Plzni hostoval jeho umělecký kolotoč určený pro děti i dospělé Le Manège Carré Senart, a to jako prolog projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Mimochodem, na mimořádné Skupově Plzni v září 2015, konané při téže příležitosti, se objevil s inscenací Tria fata francouzský soubor La Pendue, ve kterém působí česká režisérka a herečka Pavlína Vimmrová.

Mezi další významné osobnosti současného loutkového divadla patří například režisérka a performerka Gisèle Vienne, která ve své tvorbě využívá různé typy loutek, včetně manekýnů v nadživotní velikosti, a propojuje loutkové divadlo s jinými divadelními druhy a žánry, s fyzickým divadlem a tancem.

Další významná loutkářka, v současnosti také ředitelka Studio théâtre de Vitry, Bérangère Vantusso, zase pracuje s hyperrealistickými loutkami a různými způsoby jejich využití. Na pomezí loutkového a alternativního divadla tvoří například českému publiku již také známý mladý tvůrce Jonathan Capdevielle, jehož asi nejslavnější inscenace Adishatz/Adagio, něco mezi travestie show a břichomluveckým vystoupením, hostovala v roce 2015 na festivalu 4+4 dny v pohybu.

Česko-francouzské vazby

České loutkové divadlo má ve Francii většinou velký ohlas a francouzští tvůrci se o něj velmi zajímají – bezpochyby také díky obrovskému úspěchu Divadla bratří Formanů, které je ve Francii patrně ještě slavnější než u nás.

V poslední době bylo české divadlo ve Francii k vidění v rámci programu mezinárodního festivalu v Charlesville-Mézières, a to například inscenace Marvin ostravského Divadla loutek (režie Duda Paiva a Mischa van Dullemen), Divadlo Alfa s inscenacemi James Blond a Tři mušketýři, Teátr Víti Marčíka se Sněhurkou, Naivní divadlo Liberec s Labutím jezírkem, Divadlo Continuo s inscenací Klobouk, hvězdy, neštovice či Divadlo Spejbla a Hurvínka s titulem Jak pan Spejbl prášil.

Loutkář 2/2017, p. 14–15.