Lešková Dolenská, Kateřina: Podivuhodné jsou někdy cesty loutkářů!

Protože má dlouholetá šéfredaktorka Loutkáře Nina Malíková k francouzské kultuře nejen srdečný vztah, ale pochopitelně i hluboké znalosti o ní, je celkem nasnadě, že jsem právě ji požádala o přehlednou sumarizaci dějin francouzského loutkářství, nástin česko-francouzských loutkářských vazeb a zodpovězení otázky, jak se vlastně z Francie stala dnešní loutkářská velmoc.

Ve Francii jste studovala, o francouzském divadle jste psala diplomovou práci a mnoho článků. Která kapitola dějin francouzského loutkářství vás nejvíc fascinuje?

Musím to trochu upřesnit – ve Francii jsem nestudovala, ale byla jsem tam na tříměsíčním studijním stipendiu a pracovala jsem tam převážně v Bibliothèque de l\’Arsenal na své diplomové práci o Gastonu Batym a jeho vztahu k loutkám. Pokud jde o francouzské loutkářství, mám těch lásek víc, ale nejspíše je to loutkové divadlo francouzských literátů, zahrnující George Sandovou a jejího syna Maurice, či kontroverzního Alfréda Jarryho, a pak celá ta plejáda jmen kolem francouzské divadelní avantgardy včetně Gastona Batyho. Moc mě zajímá i další loutkář, sice ne francouzský, ale ve Francii tvořící – Maďar Géza Blattner, který do tohoto výjimečného období a výjimečné společnosti také patří.

Sehrálo ve Francii loutkové divadlo významnou úlohu v dějinách francouzské kultury, tak jako se přisuzuje tomu českému, nebo bylo spíše na okraji zájmu a jen pro zábavu? Pokud vím, zabýval se jím v 19. století seriózně třeba již zmiňovaný Maurice Sand, ale to byla spíše výjimka, že?

Postavení českého loutkového divadla je v Evropě a asi i celosvětově něčím jedinečným. Ve Francii – jako ve všech evropských zemích – bylo loutkové divadlo především pro zábavu, a to jak ve své formě lidového divadla, tak ve své roli zmenšeniny divadla činoherního či operního pro vyšší sociální vrstvy. Ale od poloviny 19. století u francouzských literátů a romantiků, a pak zejména v první třetině 20. století inspirovalo a doslova fascinovalo loutkové divadlo v souboji s tehdejším činoherním divadlem svými možnostmi dlouhou řadu autorů, výtvarníků a divadelníků rodící se umělecké avantgardy. Za všechny třeba E. G. Craiga, který nakonec po dlouhé životní pouti mezi Anglií, Německem a Itálií našel právě ve Francii smiřující závěr svého bouřlivého života. A máte pravdu, právě Maurice Sand, který je i v encyklopediích neprávem ve stínu své slavné matky, mě už dlouho zajímá. Sehnala jsem o jeho divadle spoustu informací, viděla před časem v Charleville-Mézières výstavu jeho loutek a ráda bych se právě jemu někdy v budoucnu víc věnovala. Třeba překladem jeho vtipných a nestárnoucích her pro loutky určených dospělým.

Synonymem pro francouzské maňásky je lyonský Guignol. Kde a kdy se vlastně objevil a jaký je jeho vztah k Polichinellovi, který patří do rodiny evropských komických typů od Pulcinelly a Punche až po Petrušku?

Lyonský Guignol má mezi svými evropskými “bratříčky” – hrdiny lidových komedií – exkluzivní postavení. Nejen, že je z nich nejmladší, ale známe jeho autora, kterým byl Laurent Mourguet, a historické datum jeho objevení se na scéně v Lyonu v roce 1808 (i když historikové předpokládají, že do svého divadelního života vstoupil už nějaký rok předtím). S Polichinellem, který je mnohem starší (jako loutka se objevuje v druhé půli 17. století) a přímo souvisí s italským Pulcinellou i s anglickým Punchem, méně už s ruským Petruškou, Guignola spojuje snad jen rodná Francie. Guignol má totiž na rozdíl od nich všech velmi přesné sociální zařazení (i když dnes už asi nikomu mnoho neřekne fakt, že je původně tkalcovským lyonským dělníkem), liší se kostýmem a hlavně je mnohem jemnější než jeho evropské protějšky. Původně Lyoňan zasáhl svou popularitou nejen své rodné město a okolí, ale neméně oblíbeným se stal v Paříži a posléze v celé Francii, kde se jeho jméno stalo synonymem pro loutkové (přesněji řečeno maňáskové) divadlo – théâtre des guignols.

Jaký je vztah mezi Guignolem a Grand Guignolem, divadlem uvádějícím naturalistické horory? Je to jen shoda jmen, nebo je mezi nimi přece jen nějaká vazba?

Je to opravdu jen shoda jmen a vazba zde je právě snad pouze v tom u obecenstva populárním jméně Guignol. V divadle Grand Guignol šlo o krvavé horory, které s komedií či fraškou neměly nic společného. Ale je to pro mne výzva, abych začala bádat v této oblasti přece jen trochu hlouběji. Kdo ví, na co se dá ještě přijít!

Má francouzské loutkářství tradici marionetového divadla, nebo byli maňásci vždy dominantními loutkami?

Francouzské divadlo má oba technologické typy loutek, a navíc historicky bohaté období zajímavého stínového divadla – od významného Théâtre Séraphin až po kabaret Chat noir. Marionety jsou především na severu Francie (v Lille a v Amiensu), ale Francii vládli především maňásci – od kabaretů, po vystoupení na tržištích, a dokonce i v prvním “stálém”, pro loutkové divadlo postaveném pavilonku v Tuileriích poblíž Louvru. V Paříži je můžete dodnes vidět i v “kamenném” divadélku v Lucemburské zahradě.

Takže jsou dneska ve Francii ještě k vidění tradiční loutkáři a toto řemeslo nevymizelo jako u nás.

Jistě že jsou, ale není to moc velká sláva, nebo se na to současný divák dívá spíše shovívavě. Ale jako zástupci “divadla pro děti” fungují stále a mají své příznivce v laické veřejnosti, ať už jako připomínka dětství, nebo prostě “domácího francouzského folkloru”. Samozřejmě mimo reprezentativní festivaly, kde můžete zástupce této tradice vidět spíše v neoficiálním off programu nebo v otevřeném programu pro širokou veřejnost a bez vstupného, které jinak provází všechna vybraná festivalová představení. V programu jsou na žádost publika i na největším světovém loutkářském festivalu, který se dnes už jako bienále koná v Charleville-Mézières. Ostatně můžete se o mých slovech přesvědčit na tom letošním, který bude od 16. do 29. 9. 2017. O možnosti se tam podívat jsem kdysi psala – není to tak nemožné, obyvatelé této loutkářské metropole jsou laskavými hostiteli a jsou pyšní na to, že mohou přijmout pod svou střechu loutkáře ze všech světových stran.

Odkdy se podle vás dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním francouzském loutkářství a kdo jsou jeho představitelé?

Souvisí to zase s francouzskou divadelní avantgardou a jejím propojením s loutkářstvím. Právě v první třetině 20. století vznikla v uměleckých kruzích řada uskupení sice s kratší životností, ale bohatá významem. Patřili by sem jak zmiňovaný Géza Blattner, tak třeba Jacques Chesnais – vynikající loutkář, výtvarník, historik. Mimo jiné také o něco mladší divadelní scéna Les marionnettes à la française divadelníka Gastona Batyho, do jehož ansámblu patřily i dvě velké osobnosti francouzského loutkářství – tehdy mladý Alain Recoing a Jean-Loup Temporal. Velké ansámbly, jaké vznikaly u nás po roce 1948, tam však dodnes nenajdete a ani zde nikdy nebyly – i zatím početná skupina Philippa Gentyho je sestavovaná ad hoc a má jen malou skupinu herců tvořící stálý soubor. Podobné je to i s těmi dalšími slavnými soubory – ať už to je Compagnie Amoros et Augustin, nebo Compagnie Jean-Pierre Lescot. I u nás známe z jejich pohostinských vystoupení skupiny, které tvoří buď sólisté (Massimo Schuster, Alain Lecucq), nebo manželská dvojice Hudart–Heuclin. Do historie svým významem nesporně patří soubor Yvese Jolyho a Georgese Lafaye, jejichž tvorba ovlivnila počátkem 60. let vznik našeho černého divadla, které se k inspiraci jejich loutkářskými principy vždycky hrdě hlásilo. Jejich tvorba je však již dávno uzavřená, ale ta inspirace jejich “divadlem předmětů” je dodnes jedinečná.

Francie, a především Paříž, vždy platila za uměleckou Mekku, kde se koncentrovali umělci z celého světa. Vytvořilo se zde v minulosti i nějaké mezinárodní “loutkářské podhoubí”, třeba v souvislosti se zmiňovanou divadelní avantgardou, které výrazně zasáhlo do celosvětového vývoje oboru?

Tady bych znovu odkázala na Gézu Blattnera – ostatně psali jsme o něm a o jeho vazbě na další umělce v Loutkáři několikráte. Vedle inscenací ve svém divadla Arc en ciel (Duha) režíroval i v divadle Le Prisme ve čtvrti Montparnasse, kde vytvořil v roce 1937 s Tiborem Harsanyim a švýcarskou výtvarnicí Hidegard Weber-Lipsi inscenaci pro pařížskou světovou výstavu L\’Histoire du Petit Tailleur (u nás známé jako Krejčík-hrdina), jejíž rekonstrukci natočila v roce 2001 ve studiu Jiřího Trnky v Praze na Barrandově Hana Ribi.

Hlavní loutkářskou základnou je dnes Charleville-Mézières, sídlí zde UNIMA, loutkářský institut, prestižní loutkářská škola ESNAM, koná se zde největší loutkářský festival. Proč padla volba právě na toto severofrancouzské, relativně malé město, které bylo významné snad jen jako rodiště dekadentního básníka Arthura Rimbauda? Měl ten snad někdy něco do činění s loutkami?

Arthur Rimbaud se loutkami nezabýval, i když byl před lety jeden pokus něco z jeho života dramatického loutkami inscenovat. Ale zájem o Charleville jako loutkářské světové centrum na sebe strhnul pozdější generální sekretář a amatérský loutkář pan Jacques Félix, který v Charleville uspořádal jeden z kongresů UNIMA a svou prestiží a vizí zaujal představitele departementu Champagne-Ardennes natolik, že zde mohl vybudovat nejen sídlo generálního sekretariátu UNIMA, ale především Mezinárodního loutkářského institutu. Postupem doby pro tuto ideu získal ve Francii nejen morální, ale především vydatnou finanční podporu. U zrodu tohoto mezinárodního institutu stály takové osobnosti, jako byla Margareta Niculescu, Nikolina Georgieva, ale především náš hradecký Jan Dvořák, který zde vychoval řadu loutkářských osobností. Později v tomto institutu a škole ESNAM jako profesor působil Josef Krofta a na letních mezinárodních workshopech se zde frekventanti kurzů i studenti mohli setkat s Josefem Svobodou, Ctiborem Turbou i Janem Švankmajerem. Ardeny nejsou na loutkářskou tradici nijak bohaté, ale zahrála tu okolnost zviditelnit tuto část Francie, která – kromě blízkosti smutných památníků válek (Sedan, Verdun) – nemá jako turistický cíl zrovna na růžích ustláno. Všechno se to ale začalo kolem amatérské skupiny Petites comédiens de chiffon (Malí hadroví herci), ve které Jacques Félix působil a která byla v době války i záminkou pro protiněmeckou konspiraci. V této skupině působilo také několik později velmi vlivných Félixových přátel, kteří na tuto činnost nezapomněli a hodně novému generálnímu sekretáři při jeho budování “loutkářského Avignonu” a školy pomohli. Podivuhodné jsou někdy cesty loutkářů!

Jsou z historie známé nějaké těsnější vazby mezi českým a francouzským loutkářstvím? Například na jedné titulní stránce Loutkáře kdysi vyšel snímek Skupy s Hurvínkem pod Eiffelovou věží, koneckonců na založení UNIMA v Praze měla Francie také svůj podíl… Jak moc o sobě loutkáři obou zemí věděli a dodnes vědí?

Vazby českého a francouzského loutkářství souvisely s těsnými politicko-kulturními vazbami tehdy mladého československého státu. Skupův pobyt v Paříži a ta slavná fotografie z roku 1929 souvisí s prvním kongresem UNIMA v Paříži a s pohostinským vystoupením Skupy tamtéž. Ale české loutkáře francouzské divadlo samozřejmě zajímalo jak z pohledu bohaté historie, tak repertoárových možností pro naše české loutkové scény. Francouzské maňáskové komedie Ducreta i Durantyho překládali Karel Kobrle i Václav Sojka. Ostatně frašky Podejte mi jitrnici a Ten, který rozdává rány holí, a dokonce i slavná Trnkova Ruka vycházejí ze stejnojmenné polichineliády, pod kterou je podepsaný Duranty. Po pravdě je třeba ale říci, že se v naší zemi s převážně s marionetářskou tradicí pokus o jejich pevnější zakotvení v divadelním repertoáru a praxi příliš neujal. Možná, že by zde byla šance spíše v salonních intelektuálních komediích Neuvillových či Sandových.

Je zajímavé, že je ve Francii v současnosti řada loutkových her pro dospělé (dokonce zde existuje i autorská soutěž s možností následné realizace těchto textů), které jsou zatím u nás stranou zájmu. Tady by možná měli dramaturgové – nejen našich profesionálních loutkových scén – zpozornět.

A kdy vlastně Praha ztratila punc loutkářského centra? Bylo to v souvislosti s polarizací světa po druhé světové válce?

Myslím, že to mělo dva důvody – ještě v roce 1957 bylo skoro samozřejmé, že k obnovení činnosti mezinárodní organizace UNIMA (která byla, jak známo, založena v roce 1929 – ve “zlaté éře českého loutkového divadla” v Praze) dojde právě v Československu, taková byla naše pozice, posílená v tomto ohledu vynikající prvorepublikovou pověstí loutkářského řemesla i organizačních schopností. Ale pak se začala i celá Evropa dělit, parcelovat a o světové loutkářské prvenství se ucházela Moskva se svým velkým ansámblem Obrazcovova divadla. A u nás jako by se ono kdysi jednotné amatérské a profesionální loutkářské hnutí postupně od sebe oddělovalo. Možná se ztratil ten poválečný entuziasmus, který ještě fungoval při založení loutkářské školy, nevěděli jsme si rady s tradicí a i formálně jsme světu nepřinášeli nic nového. Možná poslední ranou byla ztráta generálního sekretariátu, působícího od roku 1929 do roku 1969 v Praze, i oficiální omezení, které se rovnala téměř zákazu stýkání se s cizinou. Spectaculo Interesse bylo až po letech znovu jediným mezinárodním loutkářským festivalem, který u nás po roce 1968 vznikl. Kongres UNIMA s mezinárodním festivalem i výstavou v Praze v roce 1969 byl na dlouhou dobou posledním velkým setkáním světového loutkářství u nás – se všemi problémy, které tehdy pobyt zahraničních delegací v Praze po sovětské invazi a v plíživě nastupující normalizaci znamenal. Řada z nás si ještě napětí mezi ruskou delegací a ostatními účastníky kongresu pamatuje.

A jaká byla vůbec v druhé polovině 20. století kulturní výměna mezi loutkáři z Východu a Západu? Vědělo se na obou stranách železné opony, co se děje za ní? Studovali třeba nějací Francouzi na pražské loutkářské katedře, když byla ještě široko daleko jediná?

V tom povědomí o vzájemných aktivitách, tvorbě i problémech sehrála nezastupitelnou roli UNIMA. Na Kongresech UNIMA a zejména souběžných festivalech se mohli naši loutkáři alespoň trochu podívat, co se jinde děje. Ti, co mohli vyjet, informoval jak v Loutkáři, tak v souborech. Naprostým zjevením pro zahraniční loutkáře bylo mladé Divadlo DRAK – tehdy ještě Východočeské loutkové divadlo, které na jednom z festivalů s dnes již historickou inscenací Pohádka z kufru upozornilo na to, že se u nás něco zajímavého a nového děje. A právě toto divadlo sehrálo v propagaci českého loutkářství v cizině v následujících letech nejen díky Janu Dvořákovi a jeho obdivuhodným diplomaticky-manažerským schopnostem, ale především díky režiím Josefa Krofty klíčovou roli.

Francouzští studenti tady sice sporadicky, ale studovali. Všechna jména asi nedám dohromady, ale doufám, že se ještě v souvislosti s tímto “francouzským” číslem přihlásí oni sami, nebo jejich čeští spolužáci s dalšími informacemi. Ale byl to například syn pana Jeana-Lup Temporala Joseph, dále Fraçois Deshartis, syn jiného pařížského loutkáře, řada studentů Jana Dvořáka a obdivovatelů stylu DRAKu, kteří sem za ním přišli na delší či kratší pobyt (za všechny třeba Francis Jolit, který studoval na DAMU a který později díky těmto kontaktům nastudoval v Hradci v Amátce i své dvě inscenace). Neměla bych ale zapomenout na velký mezinárodní projekt, na Babylonskou věž, který byl koprodukcí s charlevilleským Mezinárodním loutkářským institutem a DAMU, kde kromě naší Kristiny Maděričové hráli zástupci dalších pěti zemí.

Koho považujete dnes za nejinspirativnějšího francouzského loutkáře, bez ohledu na to, zda již zemřel, nebo stále žije?

Pro mne je to jednoznačně Philippe Genty, ale i náročně experimentující Compagnie Amoros a Augustin ze Štrasburku. Také mám ráda vynikající sólové loutkáře – jako je Nicole Mossoux ze skupiny Compagnie Mossoux-Bonté. Podle toho, co jsem se v historii francouzského loutkářství dočetla, musel být nesmírně zajímavý Lemercier de Neuville – tzv. salónní loutkář, vynikající interpret a autor. A inspirující je pro mne soukromě již několikráte zmiňovaný Maurice Sand a jeho podivuhodná matka, která se díky synově tvorbě dokonce věnovala historii i teorii loutkového divadla. Ale ta dvě poslední jména jsou už osobní posedlostí, o které – když mi to posluchači dovolí – jsem schopná mluvit nad rámec času i pozornosti zúčastněných.

Loutkář 2/2017, p. 10–13.

Lešková Dolenská, Kateřina: Podivuhodné jsou někdy cesty loutkářů!

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters