Loutkar.online

Drtina, Michal: Marionetové divadlo má stále ohromnou sílu

Když jsem se Honzy Nováka zeptal, proč stále dělá loutkové divadlo, odpověděl, že je to přece jako s ženskou: “Víš, že jsou na světě i krásnější a chytřejší, ale ty jsi s tou svojí, protože ji máš rád. Tak ho prostě mám rád.”

Povoláním lesní inženýr, ale srdcem loutkář, člen Divadla Říše loutek v Praze, která je jeho velkou rodinou. Jako autor, dramaturg a režisér ovlivňoval a stále ovlivňuje nejen tvář své mateřské scény, ale i mnoho jiných divadelních souborů. Díky jeho trpělivé práci archiváře jsou v archivu divadla uloženy dokumenty o stoleté historii této významné pražské amatérské scény, ale i mnoho informací o tradičních loutkových souborech z celé České republiky. Své archivářské nadšení a lásku k loutkovému divadlu zúročil v knize Fenomén českého loutkářství, kterou po několikaleté usilovné práci vydal na konci loňského roku v nakladatelství KANT.

Jaký jsi měl pocit, když jsi 18. listopadu viděl v Říši loutek na křtu své knihy plné divadlo loutkářů z celé republiky?

Pocit to byl nádherný. Říkal jsem si, jak je úžasné, že se loutkáři stále ještě umějí sejít. Bylo to pro mne takové zadostiučinění po tom pětiletém úsilí vydat knihu o nejstarších amatérských souborech.

V jejím úvodu popisuješ, jakými peripetiemi jsi při přípravě procházel. Stálo mnoho úsilí dopídit se k jednotlivým souborům, respektive k lidem, kteří by mohli podat tu správnou informaci?

To byla úplně nejhorší etapa práce. Když za mnou zhruba před těmi pěti lety přišel Petr Slunečko s nápadem udělat pokračování sborníku o padesátiletých souborech, které jsme vydali v roce 1983, tvrdil, že má k vydání knihy všechno připravené, kontakty i peníze. Neměl nic, protože seznam souborů, který mi přinesl, z půlky neplatil a z druhé půlky tam byly kontakty zastaralé. V zásadě mi nepomohla ani databáze SAL (SAL – Skupina amatérských loutkářů při Svazu českých divadelních ochotníků, pozn. aut.); vlastně všechny dostupné databáze nejsou moc aktuální. Pochodil jsem pouze ve Východočeském kraji a hodně mi pomohl Luděk Richter. Další informace jsem získával od oslovených, kteří mě zase navedli na další soubory. Dobrým zdrojem informací byl také internet. Když už jsem měl správný kontakt, tak další anabází bylo dostat ze souborů relevantní informace. Získávání fotografií byla kapitola sama o sobě.

A co získat peníze na takovou knihu?

Realizace se kvůli penězům protáhla o rok. Petr Slunečko mi stále tvrdil, že peníze na knihu má, že se o to nemusím starat. Nakonec z něho vypadlo, že na to má pouhých třicet tisíc korun. Takže ve finále jsem se zabýval i financemi. Žádost o grant na ministerstvo, hledání nakladatele a podobně. A v konečném důsledku dělal nakladatel Karel Kerlický grafiku zadarmo, respektive si ji kompenzuje prodejem části nákladu. Kdyby Karel nebyl loutkář, kniha by vůbec nevyšla.

Takže bude skvělé, když ji loutkáři vykoupí?

To je moje tajné přání. Aby náklad loutkáři rozebrali a měli knihu pro radost z toho, že jsou součástí fenoménu, který byl oceněn metou největší, zápisem na seznam UNESCO.

Fenomén českého loutkářství ovšem není tvůj první publikační počin…

Kromě něj jsem připravil ještě dvě publikace. V roce 1983 toho zmiňovaného předchůdce tohoto almanachu, spíše brožurku než knihu, v kterém byly uvedeny padesátileté soubory, a před pár lety jsem vytvořil Bohumíru Koubkovi k osmdesátinám vzpomínkovou monografii. Jinak jsem samostatně připravoval spíš brožurky než knihy. Pro Čechovu Olomouc jsem napsal Dramaturgii všedního dne, dal jsem dohromady brožuru pro SAL o zvukových efektech, ve které jsem víceméně oprášil články, které psal Rudolf Zezula do Loutkáře, a doplnil je o nějaké další informace.

Proč jsi knihu nazval Fenomén českého loutkářství?

Domnívám se, že bez souborů, které jsou v knize zmiňované, by se o fenoménu českého loutkářství vůbec nedalo mluvit. Bez nich by zápis do UNESCO nebyl. A když se mezi nimi občas objeví osobnosti jako Karel Šefrna, Josef Brůček, Josef Křešnička, Gustav Nosek, Lojza Polák, Vojta Sucharda a mnoho dalších, tak je to fenomén nejenom lidový, ale i spjatý s uměleckým divadelním názorem, který se nedá v historii současného loutkového divadla pominout.

Od roku 1953 jsi členem tradičního souboru, kterému slovo “fenomén” zvlášť sluší a s podobnými spolky se setkáváš stále. Jak vidíš současný vývoj klasických marionetářských souborů?

Nemyslím si, že jde o odnož našeho loutkářství hodnou k zatracení. Samozřejmě, že i tohle divadlo lze dělat dobře, nebo špatně. Záleží na talentu lidí, kteří ho dělají, ale také na podmínkách, které mají. Někde na začátku spolkových divadel bylo hledání ideálu, ke kterému směřovaly všechny soubory. Tím ideálem bylo mít své vlastní divadlo, nemuset stále stavět a bourat, nedělit se s nikým o prostor. Získal-li soubor stálou scénu, začal se však potýkat s tím, že se jeho tvorba svázala prostorem i s technickými podmínkami. A tak se posléze stalo, že od těchto souborů nepřicházely žádné významné vývojové podněty, ty začaly přinášet soubory, které svoji budovu neměly a mohly hrát kdekoliv. Například v Říši loutek nelze dát na scénu živého herce, protože se tam prostě technicky nevejde. Je to na jednu stranu prokletí, ale nebýt toho, tak už v divadle dávno nejsme, protože je naše divadlo na atraktivním místě v centru Prahy.

Na prostor, kde sídlíte, si dělalo nárok i jiné divadlo?

Útoků, jak nás vystrnadit, bylo mnoho, i z nejvyšších míst. Asi nejnebezpečnější byl, když o divadlo usilovala Jiřina Švorcová pro divadlo jednoho herce. To s námi vypadalo špatně, ale za naši scénu se tehdy postavili loutkáři z celého spektra, Milošem Kirschnerem počínaje a Sergejem Obrazcovem konče. Byl bych velice nerad, kdyby soubory jako my zmizely, a doufám, že klasická marionetová divadla nezaniknou a nezanikne ani jejich způsob hraní. Má své problémy, ale ta iluzivnost má stále své kouzlo. A že některé z těchto divadel může zaujmout víc, dokazuje například plzeňská Bouda. Hrají s loutkami z fundusu, mají své divadlo, ale jejich inscenace jsou oceňované a přijímané. Jenže oni mají neskutečnou hereckou šťávu. To často v souborech chybí.

Myslíš si tedy, že klasické marionetové divadlo bude žít dál?

Věřím. Věřím, že má stále ohromnou sílu, že vedle všech technických novinek, internetu, dokonalých animovaných filmů má a bude mít své kouzlo.

Díky zmiňované knize jsem měl šanci navštívit pár loutkových představení tradičních venkovských souborů. Viděl jsem plné sály, viděl jsem děti, které si stále chtějí povídat s Kašpárkem, odpovídat mu na otázky. Například v Humpolci jsem viděl sál oblepený obrázky. Kašpárek řekl: “Nakreslete mi obrázek,” a stalo se. Myslím si, že marionetové loutkové divadlo má v sobě imaginaci, že ten přímý kontakt se zázrakem oživlé hmoty má v sobě něco magického. Dodnes si vybavuji ten kouzelný pocit, když jsem jako malý kluk chodil do loutkového divadla. Seděl jsem tam, otevřela se opona a já byl fascinován.

Co tě vlastně stále baví na loutkovém divadle?

Jak jsem říkal, mám ho rád. A nefascinují mne rozzářená dětská očka, spíš zážitky z představení. Třeba děti, které začnou spontánně tancovat, protože je k tomu přiměla písnička z představení. Mám vlastně ohromné štěstí, že mám povolání i koníčka, které se vzájemně doplňují. Když jsem v lese, těším se, že budu v neděli hrát divadlo, a když jsem v divadle a kolegové mne naštvou, tak si říkám: “Vydrž, zítra budeš zase v lese.”

Loutkář 1/2017, p. 52–53.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.