Lešková Dolenská, Kateřina:

Vážení a milí čtenáři,

tímto číslem se uzavírá naše letošní pátrání po proměnách loutky a hledání, kde se kromě svých obvyklých divadelních působišť také vyskytuje. Viděli jsme, že koketerie loutek a činohry je nejmarkantnější a dá se říct, že obousměrná – mnoho činoherních režisérů se přiznalo ke svému obdivu k divadlu neživé hmoty a v současném loutkovém divadle zároveň narůstá počet “činoherněji” tvořících tvůrců. Nový cirkus spíše než loutky využívá předměty, jež se ale zpravidla nestávají samostatnými jednajícími entitami, ale slouží hlavně k efektům, dokonalé ekvilibristice a jen někdy se za nimi skrývá symbol či metaforické vyjádření. Hudebníci se loutkami příliš nezabývají, ale zato loutkáři si z hudební literatury velmi často půjčují náměty, libreta a někdy i zjednodušené hudební party. A jen opravdu výjimečně se povede tak harmonický soulad loutek s operou, jako tomu bylo například v případě inscenace Calisto Buchet a loutek nebo některých inscenací Divadla bratří Formanů.

V tomto čísle je také zřejmé, že sice existuje jakási propustnost mezi světem loutkářů a světem tanečníků a představitelů pohybového divadla, ale oba o sobě navzájem vědí překvapivě málo. Kapitolou sama pro sebe pak je ta takzvaná alternativa, jíž se letošní poslední číslo také věnuje. Zde jsou styčné plochy obou oborů asi největší (viz například i zacílení tradiční loutkářské přehlídky Skupova Plzeň na festival českého loutkového a alternativního divadla) a jsou spolehlivým neuralgickým bodem všech tradičněji smýšlejících milovníků loutek. Roztříštěnost a neuchopitelnost (nejen) domácí alternativní scény navíc zatěžuje zmatení pojmů: například nejednou je za “divadlo předmětů” vydávána performance, kde se skutečně hraje s předměty, ale pouze ve funkci rekvizit, případně jde o demonstraci vlastností nějakého materiálu. Přitom se tak zároveň označuje loutkové divadlo, kde se obyčejné všednodenní předměty stávají “něčím jiným”. Co s tím?

A co po tomto roce vlastně víme? Dobrá zpráva je, že loutky žijí, mění se a inspirují další tvůrce, většinou ty, kteří s nimi skutečně chtějí pracovat a nevyužívají je jen proto, že musí. Ta špatná je, že se zdá, že takových lidí poněkud ubývá. Snad s tím opadávajícím zájmem pořádně zahýbe proměněná nominace českého (a také slovenského) loutkářství na světový seznam nehmotného dědictví UNESCO! Každopádně po zmapování domácí scény pro příští rok nezbývá než vytáhnout paty za hranice a podívat se k sousedům, jak se to má s proměnami loutek tam. Je situace u nás ojedinělá, nebo jde, řekněme, o evropský trend?

Vážení čtenáři, po tomto pro naši redakci náročném hledačském roce plném změn vám přeji vše dobré v novém roce a doufám, že zůstanete Loutkáři i nadále věrní. Bez vás by totiž naše práce neměla smysl.

Loutkář 4/2016, p. 1.