Vondráková, Adéla: Cesta z Alfy do středu Země

Nejvyšší hora Českého středohoří má v sobě cosi zvláštního. Svou výškou dominuje širokému okolí, je největrnějším místem v Česku, a přesto nevzbuzuje vůbec žádný respekt – vždyť i její oficiální název zní tak familiárně. Místo moře u nás máme Máchovo jezero, místo Mount Everestu Sněžku a namísto ukrutné Annapurny právě Milešovku. Magický realismus uvedený do zeměpisné praxe – to je Milešovka. Není proto divu, že se jedním z jejích sopouchů dostala skupinka skautů až do samého středu Země.

Divadlo Alfa odstartovalo svou letošní sezónu premiérou inscenace Cesta do středu Země (sopouchem Milešovky), nejnovější režií Tomáše Procházky. Inscenace nezapře své inspirační zdroje – které jsou ostatně uvedeny i v programu. Scéna souboje stegosaura s tyranosaurem je v podstatě citací z Cesty do pravěku Karla Zemana, vyprávění formou čtení a promítání deníkových záznamů s prosakujícími učebnicovými poučkami má inscenace s filmem také společné. Kromě Karla Zemana si ale tvůrci vypůjčili motivy také od Julesa Verna, což je zřejmé už z názvu inscenace. Nicméně, i když jsou zdroje inscenace velmi zřejmé, tvůrcům se podařilo vytvořit originální a svébytné dílo, které obstojí jak ve srovnání s velikány, tak i samostatně.

Základní rámec inscenace tvoří oslava narozenin otce, za kterým přijedou jeho syn s dcerou, společně se svou životní partnerkou a partnerem. Otec začíná vyprávět fantaskní příběh o skautské výpravě, které se zúčastnil jako malý chlapec a s kterou uvízl zasypán v sopouchu Milešovky, odkud pak putoval až do středu Země mezi dinosaury. Zatímco otec sedí na kraji jeviště a z lampičkou osvětleného deníku předčítá, zbývající čtyři herci se rozmístí ke dvěma stanovištím, kde jeho slova ilustrují a hlavně rozehrávají. Akce z jednotlivých stanovišť se pak promítají na plátno nad jevištěm, které je tím, co divák pozoruje nejvíc – už proto, že vlastní loutková animace na jednotlivých stanovištích je z velké části kryta těly herců.

Bohužel, tou nejméně podařenou částí inscenace je právě její rámec. Je sice nepostradatelný – v tom smyslu, že by bylo těžké vymyslet jiný stejně přirozený princip umožňující nenuceně přerušovat tok vyprávění, komentovat je. A to je v inscenaci velmi podstatné, protože právě odstup a nadhled nad vyprávěným dějem je mnohdy zdrojem humoru (třeba když otec před synem popírá, že by vzal vejce z hnízda pravěkého ptáka, přičemž v loutkové scéně animované právě hercem ztvárňujícím jeho syna se děje pravý opak). S rámcem samotným ale tvůrci dále nepracují. Nicméně bych se o rámci inscenace nerada dlouze rozepisovala, protože Cesta do středu Země je výjimečně povedená inscenace.

Určující princip inscenace – tedy živě snímaná animace a její promítání na plátno – je sice už dobře známý (a Tomáš Procházka si jej společně s Handa Gote vyzkoušel třeba v inscenaci Mission), v Alfě se ale podařilo tento princip obhájit jako jednu z regulérních cest loutkového divadla. Hlavním bodem divákovy pozornosti má být promítací plátno, protože dvě herecká stanoviště, jedno pro panoramatické záběry a jedno pro detail, jsou postavena spíš tak, aby se na nich dalo dobře hrát, než aby byla dobře vidět. I tak ale diváci zahlédnou podstatnou část z procesu tvorby filmu, který je i sám o sobě navíc až překvapivě dobrý. Snímaná scéna pro panoramatické záběry, jejíž barevnost a využití horizontu a barevnosti světla (díky zadnímu prospektu) koresponduje s filmovou předlohou, nabízí základ, ve kterém se odehrává veškerý děj. Pro prostřihy na detail je určena menší scéna v levém zadním rohu jeviště, kde se snímá například hlava pravěkého nosorožce, kterého právě mistrovskou trefou šípem skolil jeden ze skautů – v tomto případě jsou tedy loutky dvě; marionetový nosorožec v panoramatu a maňásková hlava v detailu.

Tím, že příběh vypráví jediná postava, která se do animace navíc nikdy nezapojí a neopustí své místo u stolku, vzniká nebezpečí, že animace bude pouhou ilustrací děje. Tomáši Procházkovi se ale podařilo s tímto problémem pracovat kreativně. Důsledně vyhledal ve scénáři Šimona Olivětína místa, která je možné rozehrát, zároveň pak i místa, bez jakéhokoli dramatického náboje. Vznikla tak struktura, kde se střídají tři různé polohy – absolutní a přiznaná ilustrativnost (seznam věcí sbalených na cestu je předčítán a zároveň ostentativně předváděn na plátně; výpověď je tedy úmyslně zdvojená), rozehraná akce (například scéna unesení skautky pravěkou příšerou; verbální sdělení je doplněno tím vizuálním) a kritický komentář (třeba právě scéna s ukradeným vejcem, kdy zobrazované a řečené je v komickém, ale smysluplném rozporu). Jednotlivé scény a výjevy díky tomuto střídání působí svěže, nově a objevně a forma snímání a promítání se za celou dobu představení nestihne vyčerpat – právě naopak.

Za zábavností a rafinovaností formální struktury nezaostává ani výtvarná stránka inscenace, kterou zpracoval Robert Smolík. Kromě toho, že svou vizualitou koresponduje s tvorbou Karla Zemana a promítané záběry a loutky jsou prostě na pohled velmi atraktivní, prosakuje také do ní humor, kterým je inscenace protkána. Svůj podíl na tom má převedení filmového jazyka na divadlo zejména díky vztahu panorama-detail a kontrastu použitých loutek (a jejich materiálu) s jejich obrazem na plátně. Když skauti sledují na obzoru řadu putujících mamutů, na plátně scéna působí majestátně, až trochu děsivě. Ve svém fyzickém, loutkovém provedení jsou to ale jen křehké, vystřižené papírové siluety tažené na provázku před drobounkými figurkami. Jsou to velmi promyšlené motivy, úzce korespondující s pábitelskou podstatou vyprávění, dětskou fantazií rozžívající učebnicovou kapitolu o pravěku, je to společná rodinná hra a v neposlední řadě také úvaha o povaze a nedozírných možnostech loutkového divadla.

Díky formální dokonalosti inscenace, přesné a v pravdě tvůrčí práci s jejími výrazovými prostředky, pak nevadí, že samotný děj je v zásadě dost epizodický – jde skutečně jen o cestu a zastavení, která mnohdy ani nepřinášejí nějaké zásadní překážky poutníkům. Přesto jednotlivé zastávky, scény, ani zdaleka nenudí. Jejich náplň je totiž vždy nějakým způsobem překvapivá, ať už způsobem zobrazení, nebo vlastním vyprávěním. Dětsky psané deníkové záznamy jsou totiž samy o sobě velmi vtipné. “Vědecké” záznamy školáků se totiž mísí s poznámkami vlastními světu dospělých. Je to posluchačsky/divácky vděčná hra dětí na dospělé, která vždy dobře funguje. Ale kromě fórků ve stylu řeznického rozkreslení porcování pravěkého nosorožce, včetně popisek druhů masa, nadšení z ušetřených peněz za jízdenku na vlak díky putování pod zemským povrchem a řady dalších, jsou tu i úplně obyčejné legrácky, které by bylo možné z inscenace bez problémů vynechat, ale byla by to vysloveně škoda. Třeba popis života deinotherií (jakýchsi pravěkých slonů), která se celé dny bavila jen tím, že převracela pravěké pásovce na záda a pak se jim posmívala (což vysvětluje, proč jsou schránky pásovců nalézány většinou břichem vzhůru), je jedním z dobrých příkladů.

Kromě jednoduchých a vcelku něžných vtípků se inscenace dotýká i podstatnějších témat. Cesta ze středu Země totiž ústí zpět na povrch v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni – ostatně, celý děj je zasazen do Plzně a okolí a v katedrále sv. Bartoloměje byly také natočeny pro tuto scénu filmové dotáčky. Je to motiv, jehož směřování je jasné. Vznik světa, spása, záchrana, vyšší moc, řád a dobro atd. Patos, který by zcela jistě ovládl závěr inscenace, se ale nedostaví. Vyprávění je totiž opět přerušeno, když syn sarkasticky okomentuje lacině jednoduché zakončení příběhu. Samotný motiv to jistě nesmaže, inscenace se ale odlehčí a sakrální motiv nakonec obohatí závěrečné vyznění inscenace o něco závažnějšího.

Cesta do středu Země (sopouchem Milešovky) je obdivuhodně sevřenou inscenací, kde nahodilost nemá místo, zároveň se jí ale daří držet pocit lehkosti a jednoduchosti. A ačkoli je zamýšlena jako inscenace pro děti (a v listopadu se například hrála jen ve všední dny v devět ráno – tedy zejména pro školy), její cílové publikum by mělo být mnohem širší. Je to totiž přinejmenším rodinná inscenace. Díky nadsázce, propojení dětského a dospěláckého světa a jasné inspiraci v klasické dobrodružné tvorbě pro děti, je Cesta do středu Země snem mnoha rodičů, kteří s verneovkami a Zemanovým filmem vyrůstali – a nepochybuji o tom, že také tvůrci v čele s Tomášem Procházkou mají k daným dílům osobní a vřelý vztah.

Je to inscenace, která je poctou nejen Verneovi a Zemanovi, ale klasické dětské dobrodružné tvorbě vůbec. Nesnaží se původní díla násilně aktualizovat, najít v nich akčnost hodnou filmových thrillerů, nesnaží se ji přiblížit současným divákům násilnou a jednoduchou cestou. Snaží se jí jen znovu vdechnout život. S touhle inscenací je to vlastně stejné jako s Milešovkou. Nemusí na první pohled budit respekt, přesto je ale nejvyšším bodem v širokém okolí.

Divadlo Alfa, Plzeň

Šimon Olivětín: Cesta do středu Země (sopouchem Milešovky)

Na motivy Julesa Vernea, Karla Zemana, Tomáše Procházky a Roberta Smolíka

Režie: Tomáš Procházka, výprava: Robert Smolík, světelný design: Jan Dörner, hudba: Jan Burian ml.

Psáno z premiéry 10. 10. 2016.

Loutkář 4/2016, p. 56–57.