Macháček, Martin: Mehedaha, Ganga mezi Prahou a Gottwaldovem

Normalizace v nastupujících sedmdesátých a pokročilých osmdesátých letech proměnila českou, potažmo československou společnost na jakousi letargickou masu konzumentů. Prostředí násilně vytvářených sociálních jistot v období naprosté nejistoty ovšem paradoxně pomáhalo spoluutvářet nezávislé subverzivní kulturní aktivity, vyvěrající ze spontánní potřeby seberealizace a nutkání neztratit vzájemný kontakt.

“Lidé v tomto společenství spolu trávili spoustu času, psali si navzájem dopisy, vydávali knihy a časopisy, pořádali výstavy a koncerty a zároveň vyjadřovali své občanské postoje. Už jen naším vzájemným ovlivňováním, dlouhými a častými rozhovory o tvorbě a nástrahách normalizace, ale i ,mezioborovostí\’, byla podstata skutečné skupinovosti v umění, tak jak ji chápu, naplněna měrou vrchovatou,”1 píše například výtvarník a grafik Viktor Karlík. Mimo Prahu, Brno, Olomouc nebo Ostravu se různé tvůrčí aktivity klubaly také v menších městech, jako byl třeba tehdejší východomoravský, pohraniční Gottwaldov.

Právě v něm vznikl jeden z fenoménů, který překonal lokální, národní a poté snad i evropský kontext. Paradivadelní, loutkovou a zčásti pohybovou formaci Mehedaha na svět přivedli výtvarníci i divadelníci dílem ze Zlínska, Prahy i dalších míst. Tento svůj kreativní spolek formálně klasifikovali jako sdružení. U jeho zrodu stáli výtvarník, performer a multimediální umělec Petr Nikl spolu s malířem a ilustrátorem Františkem Petrákem, scénografem Tomášem Volkmerem, Lubomírem Anlaufem, taktéž ilustrátorem, a nakonec grafikem, divadelním nadšencem Petrem Laurychem.

Vznik Mehedaha

Sdružení Mehedaha vzniklo v roce 1985, tedy v době, kdy se v českém kontextu výrazně emancipovaly skupiny jako Pražská pětka, Tvrdohlaví nebo samostatné projekty jejich členů. Prostředí, ve kterém se tito tvůrci pohybovali, navíc žilo generačním naladěním, osobními vazbami a čilou komunikací. Velmi blízké si tak bylo sdružení Mehedaha např. s Výtvarným divadlem Kolotoč výtvarníka Čestmíra Sušky nebo B.K.S. (Bude konec světa) Suškova kolegy Františka Skály.

Samotné označení “Mehedaha” je údajně svahilský pokyn pro slona, aby šel vpřed. Záhadná formulka, šamanské zaříkávadlo, jak se dá název číst, je navíc úzce propojené s tím, co zainteresovaní tvůrci i jejich blízcí spolupracovníci ve výsledku tvoří, je v ní ukrytá veškerá omračující tvořivost hlavních protagonistů. Barvy, světla, imaginace, ale také třeba aluze na barokní divadlo i klasicistní balet.

Na první pohled nenápadná aktivita kolem několika přátel během deseti let své existence vygenerovala ohromné množství obrazového, textového a v neposlední řadě “zážitkového” materiálu. Vytvářela intenzivní spojnici mezi Zlínem (Gottwaldovem) a Prahou, přesto obě města, či jejich okresy, zůstaly pomyslnými centry sdružení. Navíc lokalizace v Praze byla pro sdružení klíčová zejména v pokročilejších fázích jeho existence. Petr Nikl zakotvil v Praze a do Zlína se pravidelně vracel, zatímco František Petrák na Zlínsku zůstal natrvalo.

Sdružení Mehedaha bylo založeno v lese poblíž obce Vyžlovka, ležící asi dvacet kilometrů od Prahy. Při úvodní rituálu v rámci tzv. Prvního velkého koncilia 3. srpna 1985 vzniklo podpisem Průvodní listiny. Uvítací výbor čerstvě založené skupiny se potkal v úborech vskutku bizarních. Součásti roztodivného inventáře podepisujících členů byly flanelové košile, šle, sluneční brýle s nalepenými očními panenkami, případně futuristická ozdoba na pomezí kybernetického implantátu připomínající součást kostýmu Gordia La Forge ze seriálu Star Trek.

Úvodní ceremonii z léta 1985 ještě doprovodila podobně velká akce v roce 1986 v obci Hvozdná u Zlína. Došlo tam k obdobně podivným výjevům jako ve Vyžlovce. Kromě recitace zásadního textu tam sdružení Mehedaha představilo programové prohlášení Vivat Mehedaha!, což byl několikastránková interní ročenka, jejíž součástí byl také seznam lidí, tzv. “čestných členů”, o které se má sdružení rozrůst. Mimo občasných tiskovin členové sdružení vydávali vlastní nízkonákladový kvazi samizdatový časopis Revue M, kterého nakonec připravili čtrnáct čísel. Literárními příspěvky časopis zásobovali nejen oni, ale také blízcí přátelé (mezi jinými přispěl do Revue M další z členů Tvrdohlavých malíř Jiří David). Básnické a absurdní textové útvary doplňovaly grafiky Lubomíra Anlaufa, Františka Petráka i dalších výtvarníků.

Domácí besídky

Klíčovou etapu tvorby sdružení ale tvoří specifický formát domácích besídek. V době největšího tvůrčího nasazení Františka Petráka a Petra Nikla se akce sdružení Mehedaha odehrávaly nejčastěji formou tematicky profilovaných setkání v jejich bytech – konkrétně v Petrákově luhačovické vile Rusalka a Niklově ateliéru v pražských Holešovicích. Obě větve charakterizovalo jeviště, které každý z autorů používal. Zatímco Petr Nikl hrál v klasickém dřevěném divadélku a později performoval v instalaci Vyhlídkové létající zařízení FLIP, František Petrák si postavil trojstranný paraván a pojednal jej sérií maleb, výjevů z Komenského díla Orbis Pictus. Kolem částečně guerillové aktivity se utvořila nemalá komunita více méně pravidelných návštěvníků, kteří se postupně sami stávali aktéry loutkových i jiných produkcí. Vedle scénářů, které se hojně objevovaly v Revue M, se při besídkách čerpalo z atmosféry a nápady vznikaly na místě. Kromě fluktuace zúčastněných byl dalším výrazným znakem jejich věkový rozptyl. Zapojovaly se opravdu všechny generace. Přes variabilitu i nepředvídatelnost průběhu besídek měly svoje skoro až “highlighty”. Byly jimi loutkové balety podle dvou kantát – Orffovy kantáty Carmina Burana Františka Petráka a Pergolesiho Stabat Mater Petra Nikla. Carmina Burana byla ohromnou barevnou smrští, při které se po jevišti prohánělo až několik desítek dvojrozměrných papírových loutek všemožných fantaskních tvarů. Kolos povětšinou ovládalo více lidí naráz a dílem náhody i náročných světelných efektů některé z loutek skončily v plamenu svíčky. Zcela jiný přístup zvolil Petr Nikl pro Stabat Mater, která se stala jakousi pokusnou alchymistickou laboratoří. Voskem polité panenky a peří se proháněly kolem saponátem sycených křivulí s vodou. Kromě panenek na jeviště občas zaletěly také “lampani”, dřevěné hadovité loutky s hlavicemi svítidel, které se staly na dlouhou dobu symbolem tvorby Petra Nikla. Koncept pro Stabat Mater navíc Petr Nikl zopakoval v loutkovém filmu Mozartovo Requiem z roku 2002, který shodou okolností vycházel z projektu, na němž spolupracoval s členy divadla Petra Laurycha. Oba balety se také objevily při komponovaném programu derniéry inscenace Ananas brněnského spolku Ochotnický kroužek v červnu 1989, kterou její režisér Jan Antonín Pitínský dimenzoval vskutku okázale. Kromě sdružení Mehedaha se tam objevil Petr Lébl, Filip Topol nebo Divadlo Sklep.

Zánik Mehedaha?

K úplnému konci sdružení Mehedaha v podstatě nikdy nedošlo, protože jeho základ zůstává zachovaný v pracích členů navazujících na postupy, které v mnohém prozkoumávali už při akcích sdružení. V souvislosti se sdružením lze hovořit spíše o “jemném rozfoukání do všech světových stran” někdy kolem roku 1995, kdy ustaly bytové besídky u Petráků i Niklů. Jakýmsi posledním symbolickým záchvěvem byla akce v červenci 1995 v luhačovických Slunečních lázních, kde vystoupili kromě členů sdružení i jejich přátelé. Vznikla bizarní kreace, kde se skupina v podvlíkačkách a zvířecích maskách Petra Nikla jala čeřit hladinu nefunkčního bazénu za mohutného troubení, jako u slonů ve výběhu…

Autorská kompilace textů To nešla Mehedaha ke slonovi, ale slon k Mehedaha (publikováno v časopise Taneční zóna, 1/2016, s. 80–84) a Sdružení Mehedaha – Slon ve zlínském porcelánu (Prostor Zlín).

Karlík, V., Bondy, E.: Podzemní práce: Zpětný deník. Vyd. 1. Praha: Revolver Revue, 2012, 358 s. Revolver Revue, sv. 59.

Loutkář 4/2016, p. 38–39.