Králová, Andrea: Pavel Kalfus

Milý pane docente,

píšu Vám dopis na rozloučenou, o který mě poprosili z Loutkáře. Moc se mi ale nechce. Ne, že bych toho měla na srdci málo, ale nějak se pořád nemůžu smířit s představou, že už se příští se-mestr ve škole neuvidíme, že už neuslyším, jak Vaše berle klapou o hrany schodů, že už zkrátka nepřijdete. Já se totiž vlastně vůbec nechci loučit.

Bylo to všechno v tom konci nějaké hrozně rychlé, měli jsme před sebou ještě spoustu nedokon-čených debat i úkolů. Vždyť jsme ještě úplně nedávno byli na skvělém výletě v Brně, který jste pro naši scénografickou partu zorganizoval, a bavili jsme se báječně. I studenti si to moc chválili a znáte je, ti jen tak něco nepochválí a dokážou být neúprosnými kritiky. Ale Vy jste vždycky věděl, jak na ně. Vás brali prváci i absolventi, vždyť jste odchoval několik generací výtvarníků včetně mě, a nejen brali, ale dokázali Vám i naslouchat. A ty úvahy loutkářského kmeta o divadle a loutkách, Váš smysl pro humor a schopnost pořád si trochu hrát měli hrozně rádi.

A kdybyste viděl, v jak krásném duchu se s Vámi studenti rozloučili, strašně by se Vám to líbilo. Myslím, že byste se úplně tetelil z té jejich úcty k Vám i z lehké nadsázky zároveň. Po pohřbu nás pozvali do Vaší oblíbené Literární kavárny v Řetězovce, kde uspořádali kar. Když jsem tam přišla, připadala jsem si jako ve filmu nové vlny. Na stolech černé sametové ubrusy a lidi ve svá-tečních tmavých šatech pili černé pivo a fernet, Vaši oblíbenou kombinaci. A u hlavního stolu mezi všemi Vašimi studenty nejrůznějšího věku jste seděl Vy v celé své kašírované a pozlacené robustní velikosti, dokonce v černém klobouku – a před sebou to, co ostatní. Byl jste tam prostě s námi! Úplně mě mrazilo z dojetí a současně jsem vnímala ten studentský půvab loučení opřený o Váš životní názor a styl.

Ale myslím, že Vy jste to určitě viděl. Díval jste se z “nebeskýho báru”, kde s Lojzou Tománkem a Pepíkem Kroftou sedíte, pijete každý to své a vykládáte si dál ty nekončící historky. Jsem o tom vlastně přesvědčená a ta představa mi hodně pomáhá.

Stejně jako vzpomínky, které se mi neustále vracejí, třeba jak jsem si užívala Vaše vyprávění pro knížku, kterou jsme spolu o Vás připravovali. Jak jsem měla pocit, že se mi úplně zpřítomňuje ta zásadní loutkářská éra sedmdesátek v DRAKu i v Naivním, vlastně jsem Vám potají i trochu zá-viděla, jak skvělá doba to musela přes veškeré politické represe být, plná tvůrčího nasazení i vel-kolepé zábavy. A taky jak jsme spolu na půdách divadel nacházeli dávno zasuté loutkářské po-klady a já pro sebe objevila krásu některých Vašich, pro mě do té doby zcela neznámých loutek. A měla jsem to štěstí, že jsem je nejen viděla, ale všechny jsem je měla v ruce. Totemického Mauglího, teskné javajky z Kytice s rozbrázděnou tváří, sarkastického Blázna Paba, groteskní boschovské kejklíře z Dračího kamene, kovově patinovaného Tima Tolara, expresivního, jedovatě barevného Lomikara i syrové dramatické sochy z Máje a ještě mnohé další. Mohla jsem tak zblízka nahlédnout Váš osobitý rukopis, nořit se do šíře Vašeho výtvarného spektra a pokoušet se z velkého množství práce zachytit přemýšlení o materiálu, tvaru a barvě. Hodně jsem se u toho a zároveň od Vás za všechny ty roky naučila a hrozně mě to bavilo. Takže děkuju moc.

Tohle je ale dopis, ne přehled Vaší tvorby. Tak ještě vzpomínka na několik našich cest do muzea v Chrudimi, třeba na Vaši výstavu v Muzeu loutkářských kultur, která se mimochodem moc po-vedla a všechno výše zmíněné směle potvrdila. Jak jsme Vám ji s Robertem Smolíkem zahajovali a proslov jsme museli kvůli množství lidí dvakrát opakovat a mezitím nám na rautu všechno snědli a vypili. Nebo jak jsme vždycky cestou vedli rozpravy a polemiky o době dnešní i staré, o divadle současném i minulém.

Ale asi už dost vzpomínání, nicméně ty naše rozhovory mi budou fakt chybět. Vlastně ne, já v nich totiž budu pokračovat, i když už budeme debatovat ve vertikálním modu. A s dovolením bych si přišla směrem vzhůru do Vaší otevřené mysli občas pro radu, výtvarnou i životní, a mys-lím, že nebudu sama. Takže buďte rozhodně ve střehu. A já se vlastně neloučím…

Vaše Andrea Králová

Loutkář 3/2016, p. 94.