Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Jirásek, Pavel: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1960–1970 I

Rozvoj divadelní, filmové a televizní tvorby s loutkami po roce 1960

Československá loutkářská tvorba jako součást celé divadelní kultury direktivně formované socialistickým realismem se po tvrdém stalinistickém omezování na konci padesátých let přeci jen dočkala částečného uvolnění. Také zde se stal klíčovým XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu v únoru 1956, především průlomovým vystoupením Nikity Chruščova, který pronesl projev Kult osobnosti a jeho důsledky na uzavřeném jednání. Na jeho základě postupně přestával být stalinismus oficiální politikou KSSS a potažmo celého sovětského bloku, třebaže destalinizace probíhala v kulturním prostředí tehdejší ČSSR pomalu a značně opatrně. Avšak komunistické vedení bylo najednou také díky dění na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956 konfrontováno s počínající rozsáhlou diskusí, na kterou bylo nutno politicky reagovat. Důležitou součást proměny kulturního klimatu představovala především obnova kulturních styků se Západem, současně se rychle rozvíjely kontakty se zeměmi tzv. třetího světa.

Pro pozici československého divadelního, filmového i televizního loutkářství v mezinárodním kontextu tak mělo v tomto smyslu značný význam obnovení činnosti mezinárodní organizace UNIMA, která byla založena v předválečném Československu a která se na dlouho odmlčela po Světové výstavě v Paříži v roce 1937. Po dvaceti letech se na výzvu českého loutkáře Jana Malíka loutkáři z různých zemí sjeli znovu do Prahy, aby spolupráci vzkřísili. Na pražském V. kongresu UNIMA v roce 1957 byl sice zvolen nový prezident Max Jakob z NSR, nicméně “patriarcha” českého poválečného loutkářství Jan Malík byl opět potvrzen generálním sekretářem UNIMA, takže pozice ČSSR jako loutkářské velmoci byla částečně zachráněna.1 Zároveň tím byla zahájena etapa čilých mezinárodních vztahů, která byla rozvíjena i na následujících zasedáních UNIMA: v roce 1958 Bukurešť, 1960 Bochum – Braunschweig (NSR), 1962 Varšava, 1966 Mnichov (NSR) a konečně 1969 opět v Praze.

Tyto vztahy byly v oblasti divadelního loutkářství rozvíjeny hostováním loutkářských úředníků UNIMA na nejrůznějších typech festivalů a kongresů, nejvíce v okolních socialisticky orientovaných zemích, ale postupně i vzdálených zemích tzv. třetího světa a nakonec poměrně často i v zemích tehdejšího Západu. Od konce padesátých let začala také jednotlivá česká profesionální divadla čile cestovat do ciziny, kde soubory reprezentovaly české loutkářství nejprve v kontextu střední Evropy (Bukurešť, Varšava, Lipsko a další), později i mimo ni. Vedle pěti slovenských loutkových scén šlo v podstatě už o rozsáhlou fungující síť profesionálních loutkových divadel, etablovaných během padesátých let v Praze a v několika krajských městech: Divadlo Spejbla a Hurvínka v Praze, Ústřední loutkové divadlo v Praze, Divadlo Radost v Brně, Naivní divadlo v Liberci, Středočeské loutkové divadlo v Kladně, Divadlo dětí v Plzni, Krajské divadlo loutek v Ostravě, Východočeské loutkové divadlo v Hradci Králové a soubor pražské Loutkářské katedry DAMU – Loutka.2

Pozornější a otevřenější loutkáři zjišťovali, že “československá loutkářská škola”, pokud o ní lze vůbec hovořit jako o jednoznačném a uceleném fenoménu, se ocitla z důvodu dlouhodobého mezinárodního vyloučení během čtyřicátých a padesátých let nejen v izolaci, ale vzhledem k přísnému ideologickému vedení dramaturgie, režie i vizuálního ztvárnění se ve světovém kontextu jevila jako zakonzervovaná na překonaných principech a zaostávající. Okolní země, které vlastně před válkou ve srovnání s českými zeměmi téměř žádnou loutkářskou tradici neměly (Polsko, Maďarsko, Rumunsko a další), zaznamenávaly svou celkovou progresivností podstatně větší úspěchy a ovládaly tehdejší středoevropské loutkářské festivaly.

Zakladatel a ředitel Krajské loutkové scény v Liberci Jiří Filipi to na prahu šedesátých let po osobních zkušenostech hned na několika významných festivalech vyjádřil takto:

“Svízelněji pro nás vyhlíží srovnání v použití fantazie v režii i lehkosti provedení, souvisejícím s hereckým a technickým profesionalismem v dobrém slova smyslu. V tomto punktě se musíme hodně učit a dohánět i ve vytváření příznivých podmínek. Zaměřovat úsilí tvůrců k dokonalému účinu na diváka jevištním vyslovením myšlenky; nám tady však někdy chybí odvaha ve volbě prostředků. […] Myslím, že i v loutkářství probíhá snaha, objevující se zákonitě ve všech druzích umění – a to vyjádření soudobého životního stylu a názoru. […] Veškerá umění spějí k hutnosti, střídmosti, jednoduchosti a zkratkovitosti.”3

Během otevřenějších šedesátých let se pak snažilo československé divadelní loutkářství úroveň evropského vývoje dohánět nejen narůstajícím počtem mezinárodních konfrontací, ale i děním v prostředí českých loutkářských soutěží a přehlídek. Už od roku 1951, kdy bylo ustaveno Ústředí lidové tvořivosti (později Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti) probíhaly po celé republice národní, později od roku 1959 celonárodní, přehlídky amatérských loutkářských souborů v rámci Soutěží tvořivosti mládeže (STM).4 Přehlídkou vítězných souborů lidové umělecké tvořivosti či ústředním kolem STM v oblasti tvorby s loutkami se stala každoročně pořádaná Loutkářská Chrudim.5 Od počátku festival zval zahraniční loutkářské hosty a už během padesátých let zde bylo svými delegáty zastoupeno dvacet zemí, mnohdy se skutečnými světovými odborníky, např. v roce 1961 to byli britští Jan Bussell, Ann Hogarthová a indická předsedkyně UNIMA Meher Rustom Contractorová.6 Během šedesátých let pak také proběhly úspěšné pokusy o zorganizování mezinárodního festivalu loutkářů amatérů a přehlídek profesionálních loutkových divadel, které později, od konce šedesátých let, směřovaly k organizaci Skupovy Plzně, ustavené nakonec jako soutěžní bilanční přehlídka českého profesionálního loutkářství.

Na konci šedesátých let se tedy během X. kongresu UNIMA konaným u nás pokoušela ČSSR představit znovu jako země rozvinuté divadelní loutkářské kultury, a to jak profesionální, tak i amatérské.7 Sjezd totiž probíhal zároveň s XVIII. loutkářskou Chrudimí, II. mezinárodním festivalem loutkářů amatérů a III. přehlídkou profesionálních loutkových divadel, takže reprezentace byla téměř úplná.8 V oblasti loutkářské divadelní scénografie se pak Československo ve stejnou dobu prezentovalo výstavou Loutky z celého světa ve Výstavní síni ULUV, kam se přihlásilo 11 československých a více než 60 zahraničních divadel a dále výstavou Česká loutkářská tvorba s přehlednou historickou expozicí organizovanou Divadelním oddělením Národního muzea v Praze.9

Na rozdíl od konzervativnějšího divadelního loutkářství měl film loutkové animace na počátku šedesátých let možnost navazovat na skvělé mezinárodní úspěchy předchozího desetiletí. Stal se doslova výkladní skříní tehdejšího režimu, který si jeho vynikající dramaturgické výsledky humánní animované kinematografie jako celku na jedné straně až nespravedlivě přisvojoval, na straně druhé film animovaný, a tedy také film loutkové animace, mimořádně štědře ekonomicky podporoval.

Období šedesátých let v oblasti loutkového animovaného filmu téměř splývá s periodizací navrženou historikem výtvarného vývoje animovaného filmu Jana Poše. Ten tuto dobu charakterizuje jako tzv. třetí etapu 1958–1973, která po době rezignace na podstatnější výboje ve vyprávění vizuálními prostředky a přiklonění se k pouhé ilustraci textových předloh přinesla “tematické zpestření, nové výtvarné cesty a individuality, nové světové úspěchy”.10 Jako v jiných druzích umění, ani u loutkové animace nemůžeme hovořit o tom, že by během šedesátých let měla jednotný a společný profil. Naopak. Rozšiřování obsahů a forem je zde průvodním jevem vpádu nových stylů a poetik. To bylo doprovázeno žánrovým rozvrstvením tvorby, experimenty ve výtvarném pojetí filmů, příchodem nové generace výtvarníků a značným rozšířením produkce o animované seriály, které tehdy dosáhly umělecky pozoruhodných výsledků.11 Tyto seriály byly určeny především už pro Československou televizi, která o ně projevovala značný zájem, nedisponovala však svými vlastními výrobními kapacitami k jejich produkci. Vedle plnění těchto objednávek však narůstal ve studiích Krátkého filmu i počet prvotně uměleckých filmových projektů, jimiž se především v těchto letech zformovala nekonformní a originální výtvarná podoba české animované tvorby.

Každopádně šlo o dobu, kdy v loutkovém filmu stále velmi významně působila ještě klasická zakladatelská generace (Jiří Trnka, Karel Zeman, Hermína Týrlová), přičemž se autorsky začala prosazovat generace jejich mladších spolupracovníků (Břetislav Pojar, Stanislav Látal, Jan Karpaš, Josef Kluge) a zároveň i přicházející nejmladší generace vyškolená v atelierech VŠUP a DAMU (Miroslav Štěpánek, Jan Švankmajer, Dagmar Berková, Jaromír Gál, Václav Mergl a další), ale také umělci přicházející k loutkové animaci ze zcela jiných oblastí (František Braun, Jaroslav Zahradník).12 Rozšíření autorského zázemí bylo vyvoláno celkově násobným nárůstem výroby v animovaném filmu, a to nejen pro tuzemskou objednávku, ale také pro cizinu. Na konci padesátých let a na počátku let šedesátých to byla například spolupráce s francouzským Jeanem Effelem na filmovém “muzikálu” Stvoření světa nebo spolupráce s americkým Genem Deitchem, který u nás natočil desítky animovaných filmů.13

Filmy loutkové animace vznikaly v několika studiích Krátkého filmu. V Praze nejprve v legendárním Studiu Jiřího Trnky v bývalém pražském jezuitském konviktu, od konce padesátých let také v druhém studiu v Čiklově ulici v Nuslích, kde zprvu nalezla útočiště skupina Trnkových animátorů, kteří se jako tvůrci umělecky osamostatnili.14 Zlínské studio bylo profilováno především vizemi a tvorbou Hermíny Týrlové, Karla Zemana a jejich spolupracovníků, v šedesátých letech zejména vynikajícího kameramana Antonína Horáka.

Ačkoliv český animovaný film získával prestižní ocenění už konce čtyřicátých let na mnoha evropských i světových festivalech, včetně Festival de Cannes či Mostra Internazionale d\’Arte Cinematografica di Venezia, a loutkové filmy byly vyhledávány i na domácím Mezinárodním Filmovém Festivalu Karlovy Vary, byla pociťována potřeba filmové platformy věnované speciálně dětem a mládeži. První ročník Zlín Film Festivalu, založeného v roce 1961 především v souvislosti s animovanou tvorbou zlínských filmových umělců, přinesl jedinečné filmové zaměření svého druhu na světě.15 Šlo o prezentaci současného světového filmu pro děti a mládež v České republice a jeho konfrontaci s tuzemskou filmovou tvorbou pro mladé publikum.

Médiem, které během šedesátých let zažívalo skutečně zásadní rozvoj, však byla televize. Ještě na počátku roku 1960 Československá televize vysílala denně zpravidla mezi 16 až 22 hodinou, přičemž vždy od 18 hodiny byla půl hodina až hodina vyhrazena vysílání pro děti či mládež. V pondělí šlo o vysílání pro starší děti, v úterý to mohlo být např. Okénko do přírody či vystoupení Josefa Pehra, ale třeba i přenos z loutkového divadla. Ve středu od 16 hodin to bylo vysílání pro nejmenší děti či přímo pro mateřské školy, nejčastěji se Štěpánkou Haničincovou, Pavlínou Filipovskou, Milošem Nesvadbou, Josefem Pehrem a často i loutkami, ve čtvrtek opět vysílání pro starší děti, v pátek mnohdy přenos z loutkového divadla, v sobotu od 18 hodin také vysílání pro děti, zpravidla s dětským filmem, nebo publicistická Vlaštovka, či pohádkové Štěpánčiny korálky a konečně v neděli od desíti hodin pohádkové pásmo pro děti. Programová náplň těchto vysílacích časů byla vcelku pochopitelně po mnoho let značně volná a dramaturgicky svobodná, ale zároveň to byla jedinečná situace, kdy byla v běžných pracovních dnech až třetina doby vysílání věnována dětem a mládeži.

Nárůst televizní výroby během šedesátých let může ilustrovat pohled do programové nabídky o deset let později, na konci roku 1969, kdy ještě stále vysílal jen jediný program, ale kromě pondělí Československá televize vysílala denně už od 9 hodin až do 22 či 23 hodin. Co se týče dětského diváka, šlo ve středu o prakticky celé dopoledne naplněné vysíláním pro školy, ve čtvrtek ráno vysílání pro mateřské školy, v pátek kolem páté to byla dramatická tvorba pro starší děti, v sobotu v deset hodin pásmo Z pohádky do pohádky, v osmnáct hodin pak vzdělávací Vlaštovka a v neděli pásmo Pohádkové dívánky. Je potřeba uvést, že tvorba pro děti a mládež mimo vzdělávací, publicistické a dokumentární pořady už během šedesátých let co do objemu nijak zvlášť nenarůstala. Přesto, jak potvrzuje bývalý náměstek generálního ředitele Československé televize v Praze v šedesátých letech a židovský intelektuál Valter Feldstein ve své knize Televize včera, dnes, zítra jako zastánce kladného vlivu televizního vysílání na děti, vysílání pro děti u nás tehdy patřilo “svým podílem na celkovém programu mezi nejrozsáhlejší a žánrově nejbohatší v celé Evropě”.16

Tehdy bylo rozdělováno na vysílání pro nejmenší, vysílání pro starší děti a vysílání pro dospívající mládež. Vysílání pro nejmenší bylo určeno pro děti předškolního věku a pro žáky prvních tříd základních škol. Pořady a pásma pro mateřské školy, Kouzelná klubka, Štěpánčiny korálky a další pracovaly “hlavně uměleckými prostředky, zejména formou pohádek, a to loutkových, kreslených, vyprávěných i hraných, živým vysíláním i s využitím filmu.”17

Pořady pro starší děti s postupným příklonem k publicistice médium loutky ani jiné animační principy již zpravidla nevyužívaly – s výjimkou dramatické tvorby, tedy divadelních přenosů, záznamů, ale i původních inscenací, které naopak loutku využívaly poměrně často.

Jak se ukázalo během varšavského VIII. kongresu UNIMA v roce 1962, který probíhal současně s mezinárodní konferencí Loutkové divadlo a jeho spojitost s jinými oblastmi umění,18 televizní loutkářská tvorba byla na rozdíl od divadelní plně v evropském kontextu, přičemž nejen v kvalitě, ale i v objemu vysílání zaujímala přední místo. Loutka už během padesátých let pronikla prakticky do všech televizních formátů vzdělávacích, zábavných i uměleckých. Stala se nezbytným průvodcem v pásmech pro nejmenší děti, objevila se v publicistické a dokumentární tvorbě, zábavných revuích a především v původních inscenacích a seriálech s uměleckými ambicemi.

Jedinou skutečně původní formátovou novinkou Československé televize pro děti, nicméně novinkou zásadního významu, byl od roku 1965 vysílaný Večerníček. Jeho předchůdcem se stalo nevyhraněné Stříbrné zrcátko, pořad pro děti na dobrou noc s krátkou stopáží, vysílaný v neděli v podvečer, ve kterém zpočátku zpravidla hlasatelka s loutkou vyprávěla dětem pohádku. Předobrazem tohoto pořadu byl pořad Československého rozhlasu, v němž pohádkový skřítek Hajaja vybíral pravidelně každý večer dětem krátkou čtenou pohádku na dobrou noc.19 Když na začátku roku 1965 nepříliš úspěšné Stříbrné zrcátko nahradil Večerníček, měl před sebou významnou budoucnost. Nejen, že pokračoval v započaté tradici večerních pohádek na dobrou noc, ale televizní diváci si ho oblíbili natolik, že je pravidelně vysílán až do dnešní doby.

Formálně vycházely první Večerníčky ze zkušeností získaných v předešlých pořadech pro děti. Několik let šlo o Večerníčky vyprávěné osobou ve studiu a ilustrované nejrůznějšími výtvarnými či loutkovými žánry a technologiemi. Nejčastěji se používaly různé loutky, ploškové animace či kreslené obrázky. Zanedlouho však začaly vznikat první animované a loutkové cykly, které dodefinovaly výtvarný televizní loutkářský a animační jazyk a zároveň docílily umělecky významných úspěchů.

Jak ukazují všechny tyto příklady, téměř po celá šedesátá léta loutka zaujímala jednak z ekonomické a výrobní nutnosti, jednak z důvodu opravdové divácké oblíbenosti a komunikativnosti v mnoha dětských televizních pořadech primární místo a těšila se značnému ohlasu. V pražském studiu dramaturgicky i výrobně spadaly pořady s loutkami pod redakce Vysílání pro mateřské školy a Vysílání dětem (později Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež), které na počátku šedesátých let už disponovaly zkušenou – mnohdy mistrovskou – Loutkářskou skupinou ČST a skupinou dramaturgů a autorů, mezi něž patřili zejména Jarmila Turnovská, Anna Jurásková, Vladimír Kovářík, Alexandr Zapletal, Květa Kuršová, Libuše Koutná, Renata Mázelová, Svatava Rumlová, Ludvík Ráža, Štěpánka Haničincová, Eva Povondrová, Miloslav Zelenka, Josef Starec, Jaroslav Vidlař a řada dalších. Šéfdramaturgyně vysílání pro děti ČST Jarmila Turnovská se pokoušela klást důraz na kvalitu loutkových inscenací, pro které byl přijat a specializován dramaturg i produkční pracovník, aby “se mohlo počítat s pravidelným zařazováním těchto inscenací.”20 S loutkovými pořady se hlásila později také nově vzniklá televizní studia z Ostravy a Slovenska a zejména dětská redakce brněnského studia s dramaturgyní Věrou Mikuláškovou a režisérem Josefem Kalábem.21

Od druhé poloviny padesátých let minulého století vliv televize nejen na děti, ale i na celou společnost neustále rostl. Šedesátá léta navíc znamenala uvolnění tuhých poměrů i v televizní produkci, nakonec nejen pro dospělé, ale i pro děti. To se projevilo novými tématy, ale také vpádem zcela nových výtvarných a scénografických postupů snímků s loukami.

Poznámky

Více viz Jirásek, P.: Za české a zároveň mezinárodní loutkářské muzeum. In Kolektiv. Obrazy z dějin českého loutkářství. Praha: Arbor vitae, 2012, s. 26–27.

2 Více viz Bezděk, Z.: Československá loutková divadla 1949/1969. Praha: Divadelní ústav, 1973.

3 Halík, J.: Hovoříme s Jiřím Filipim o zkušenostech z mezinárodních festivalů. Československý loutkář 11, 1961, č. 1, s. 3.

4 Více viz Provazník, J.: Děti a loutky. Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. Praha: AMU, 2008.

5 Více viz Richter, L.: 50 loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS, 2001.

Kolár, E.: 10x Loutkářská Chrudim. In: 10 let Loutkářských Chrudimí. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1961.

6 Více viz Vodičková, E.: J. Bussell, A. Hogarth a M. R. Contractor o X. loutkářské Chrudimi. Československý loutkář 11, 1961, č. 8, s. 184–185.

7 Více viz kolektiv: X. kongres UNIMA. Československý loutkář 19, 1969, č. 8–9, s. 147–151.

8 Více viz Langášek, M.; Hrnčíř, B.: XVIII. LCH – II. mezinárodní festival loutkářů amatérů. Československý loutkář 19, 1969, č. 8–9, s. 152–52.

Česal, M.: III. přehlídka profesionálních loutkových divadel. Zmezinárodněný festival. Československý loutkář 19, 1969, č. 8–9, s. 159–162.

9 Více viz Cinybulk, V.: Loutky z celého světa. Československý loutkář 19, 1969, č. 8–9, s. 169–170.

Lander, R.: Procházka výstavami. Československý loutkář 19, 1969, č. 8–9, s. 170–171.

10 Poš, J.: Výtvarníci animovaného filmu. Praha: Odeon, 1990, s. 42.

11 Tamtéž: s. 72.

12 Více viz Poš J.: Český animovaný film 1934–1994. Praha: Ministerstvo kultury ČR a Krátký film a.s. Praha a Ateliery Zlín a.s., 1994.

13 Více viz Lenburg, J.: Who\’s who in animated cartoons: an international guide to film & television\’s award-winning and legendary animators (Illustrated ed.). New York: Applause Theatre & Cinema Books, s. 62–64.

14 Více viz Kačor, M.: Zlatý věk české loutkové animace. Praha: Animation People, 2010.

15 Více viz Benešová, M.: Loutkový film v Gottwaldově. Československý loutkář 11, 1961, č. 3, s. 56–57.

Hofman, O.: Bude vás zajímat. Československý loutkář 11, 1961, č. 3, s. 62–63.

16 Feldstein, V.: Televize včera, dnes, zítra. Studie k některým otázkám teorie, estetiky a historie televize se zřetelem k jejímu společenskému významu a poslání: k 10. výročí vzniku Čs. televize. Praha: Orbis, 1964, s. 192.

17 Tamtéž, s. 193.

18 Více viz Kolár, E.: VIII. kongres UNIMA. Československý loutkář 12, 1962, č. 8–9, s. 180–181.

19 Více viz Hunkařová, T.: Večerníček jako dramaturgické specifikum v televizní tvorbě pro děti a mládež. Diplomová práce, Brno: Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity, Ústav hudební vědy, 2010, s. 10–11.

20 Turnovská, J.: O loutkářských pořadech v televizi. Československý loutkář 13, 1963, č. 6, s. 125.

21 Více viz Malý, P.: 45 let brněnského studia České televize. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2006.

Hlavica, M.: Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno: JAMU 2012.

Loutkář 3/2016, p. 88–91.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.