Lohman Staubová, Nancy: Americké operní inscenace s loutkami

V opeře je všechno: příběh, hudba, písně, tanec, sochařství, malba a někdy i loutky. Loutky byly součástí západní operní tradice už od jejích počátků v 17. století. Jejich invenční animované vstupy dokázaly celý operní spektákl výrazně obohatit. V poslední době se několik vynalézavých divadelníků rozhodlo využít moderní technologie k tomu, aby několik amerických operních produkcí obohatili o loutky.

Někdy o přítomnost loutek výslovně žádá libreto, jindy se jednoduše zdají být nejlepším řešením. Loutky pomáhají znázorňovat imaginární stvoření, postavy nadživotních velikostí, dvojníky i symboly. Loutkářství jedinečným způsobem přispívá naplnění Wagnerovy představy opery jako ideálního Gesamtkunstwerku (všeobjímající formy umění).

Libreta

Pro nově zadanou “barokní” operu pro Metropolitní operu v New York City (obecně známou jako Met) The Enchanted Island (Začarovaný ostrov) propojil Jeremy Sams dohromady dvě zápletky převzaté ze Shakespearova Snu noci svatojánské a z Bouře a obklopil je hudebním pastišem z různých stávajících árií. Scéna a loutky Juliana Crouche jsou dobrým příkladem využití loutkářských postupů pro zvláštní efekty, které vyžadují stará operní libreta. Režie se chopil jeho kolega z londýnského souboru Improbable Puppet Theatre Phelim McDermott. Mezi nejpůsobivější scény patří potopení lodi do rozbouřených vln, namalovaný sbor s lidskými tvářemi v proříznutých otvorech, mořský kůň osedlaný Neptunem a podmořská scéna s plavajícími mořskými pannami zavěšenými na lanech, doplněná digitální projekcí podmořských obrazů.

Několik skladatelů psalo opery výslovně určené pro loutky, včetně Josepha Haydna, který byl autorem několika oper pro divadlo marionet knížete Esterházyho (více viz s. XX, pozn. red.). Soubor Northwest Puppet Center ve washingtonském Seattlu nastudoval hned několik barokních loutkových oper. Ottorino Respighi složil La Bella Dormente nel Bosco (Šípková Růženka v lese) pro loutkový soubor Teatro dei Piccoli. Basil Twist tuto operu nastudoval v mimořádně komplikované a rafinované inscenaci pro festivaly Spoleto-USA a Lincoln Center. Vystupovalo v ní 75 loutek v životní velikosti. S nimi manipulovalo 12 odkrytých loutkářů z lešení umístěného nad jevištěm, čímž celé inscenaci dodali lidský rozměr. O hudbu se staralo 12 zpěváků a komorní orchestr.

Tři významné opery ve svém libretu žádají zapojení loutek. V opeře Iris Pietra Mascagniho se zhýralec snaží svést nevinnou oběť prostřednictvím svého hlasu propůjčeného loutce v představení bunraku. Před několika lety státní opera v New Jersey inscenaci obnovila a v nedávné době Lincoln Center představilo koncertní verzi. El retablo de maese Pedro (Loutky mistra Pedra) Federico García Lorcy s hudbou Manuela De Fally je známou loutkovou operou. V Lincoln Centru ji nastudoval Basil Twist s loutkami v životní velikosti hrajícími lidské postavy. V opeře The Medium (Medium) Giana Carla Menottiho vyjadřuje Toby svou lásku k Monice prostřednictvím maňásků. Tato dojemná scéna je zachycena v krásném černobílém filmu režírovaném samotným Menottim.

Imaginární stvoření

Pro imaginární stvoření, jako jsou draci, byly loutky už od samého začátku ideální volbou. Pro Met navrhli takového draka Julie Taymorová a Michael Curry pro vynalézavé nastudování Die Zauberflöte (Kouzelné flétny) Wolfganga Amadea Mozarta v režii Taymorové. Franco Zefirrelli zahrnul do svého opulentního nastudování Turandot Giaccoma Pucciniho čínské pouliční loutkové divadlo s drakem. Studio Michaela Curryho vytvořilo velkolepého draka pro Das Rheingold (Zlato rýna) Richarda Wagnera v režii Roberta Lepage.

Opera Grendel Eliota Goldenthala, která je převyprávěním Beowulfa z pohledu příšery, dala Julii Taymorové a Michaelovi Currymu v inscenaci pro Los Angeles Opera a Brooklyn Academy of Music mnoho příležitostí využít různé masky a loutkové bytosti. Opera Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka, v níž vystupuje čarodějnice a mnoho děsivých příšer, je pro loutky jako stvořená. Režisér a výtvarník Doug Fitch pro ni v Los Angeles Opera vytvořil několik fascinujících bytostí, stejně jako to učinil Basil Twist ve svém nastudování pro operní scény v Houstonu a Atlantě.

Rozměry

V Kouzelné flétně Julie Taymorové vystupují obrovské spodové loutky z nadouvajících se látek inspirované japonskými létajícími draky, které ztělesňují tančící medvědy. Její častý spolupracovník Michael Curry podobnými loutkami zobrazil duchy Modrovousových předchozích žen v inscenaci Bartókova Modrovousova hradu v režii Williama Friedkina v opeře v Los Angeles.

V Metropolitní opeře byly loutky velmi výtvarným způsobem použité Phelimem McDermottem a Julianem Crouchem v inscenaci opery Philipa Glasse v sanskrtu Satayagraha. Obrovské postavy byly součástí politických protestních demonstrací, které stylem připomínaly práci divadla Bread and Puppet Theatre. Několik akrobatů společně představovalo obří loutku oblečenou do novin, které byly jednotícím prvkem celé inscenace jako symbol pro šíření Gándhího raných politických názorů. Na rok 2016 připravují stejní autoři nastudování Glassova Achnatona pro operu v Los Angeles, v níž by měly být na hlavách zpěváků masky podobně jako v nedávné inscenaci Stravinského Krále Oidipa v Tokiu v režii Julie Taymorové. Zpěváci tak působí jako animované sochy.

Dvojníci

V inscenaci opery Il Guarany Antônia Carlose Gomese ve Washingtonu, D. C., režisér Werner Herzog využil marionety jako dvojníky. Zatímco sopranistka zpívala o své zhrzené lásce k indickému princi, jako by vodila marionety, které znázorňovaly ji a jejího milence. Ve skutečnosti ale loutky vodili profesionální loutkáři Bob a Judy Brownovi skrytí v malém proscéniovém jevišti.

V Le Rossignolu (Slavíku) Igora Stravinského v režii Roberta Lepage se objevilo mnoho loutek navržených Michaelem Currym. Zpěváci v této inscenaci v jeden moment zároveň otevřou svá roucha, aby odkryli skryté loutky, jež byly jejich dvojníky. Scény na loďce byly odehrány loutkami s kostýmovanými loutkáři stojícími za svými alter egy v obrovské vodní nádrži, která zabírala celé orchestřiště. Sbor a orchestr se přesunul na jeviště za ně. Tato inscenace měla premiéru v Canadian Opera Company v Torontu a následně putovala za spoluproducenty do Aix-en-Provence a Lyonu.

Symboly

V nastudování Pucciniho Madam Butterfly v Met hrála roli dvouletého dítěte loutka voděná třemi loutkáři v černém oblečení, kteří byli divákům plně na očích. Při realizaci této nápodoby tradiční japonské loutkové formy bunraku režisér Anthony Minghella spolupracoval s britským loutkovým divadlem Blind Summit. Žádné dítě by nebylo schopné tak věrohodného výkonu jako symbol voděný zkušenými loutkáři. Reakce sopranistky pomohly loutce vdechnout život. Toto nastudování Madam Buttterfly mělo premiéru v londýnské English National Opera.

Jak věděl již Edward Gordon Craig, nejenom animované objekty, ale i součásti scény mohou mít symbolický význam. Doug Fitch popsal scénu, kterou navrhl pro operu Jeníček a Mařenka v Los Angeles, jako soubor obrovského počtu částí, s nimiž lidé pohybují jako s obřími marionetami.

V Metropolitní opeře se dobře uplatnilo rozverné výtvarné pojetí Williama Kentridge u Šostakovičovy první opery, adaptace povídky Nos Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Ústřední postava, obří symbolický nos nesený zpěvákem, je okouzlující celotělová loutka, k níž se na jevišti připojuje několik dalších tradičních loutek. Kentridgeovy animace kreslené uhlem a promítané na scénu vdechují život i kulisám.

V inscenaci Grendel v Los Angeles Opera a BAM postavil George Tsypin doprostřed jeviště lichoběžník o rozměrech 15 × 9 × 3 metry a hmotnosti 18 tun, který bylo možné otočit o 200 stupňů z “ledové” strany na stranu “hliněnou”. Celý lichoběžník obsahoval různé plošiny a více než třítunovou centrální část, která se dala spouštět a zvedat nebo otáčet podle horizontální osy. Scéna mohla nabývat více než deset různých podob a zobrazovat tundru, jeskyně i ledovce, a to v různých kombinacích.

Gesamtkunstwerk

Loutky a živé jeviště pomohly naplnit vizi Gesamtkuntswerku Richarda Wagnera. V inscenaci jeho cyklu čtyř oper Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův) v Met chtěl Robert Lepage využít obří mechanickou scénu. Tato scéna navržená Carlem Fillionem váží 45 tun a zaplňuje celé jeviště. Sestává z 24 plošin uchycených k centrálnímu břevnu, které se mohou zvedat a klesat jako na houpačce, společně, samostatně, nebo v různých skupinách. Tyto plošiny se tak například během jízdy Valkýr proměnily v pádící oře. Prostřednictvím projekcí se scéna dokázala přeměnit na moře, horu s potůčkem, jeskyni obklopenou ohněm a ještě mnohem víc zářivých a živých prostředí.

Loutkové podoby oper

Nejenom, že se v Americe loutky objevují v operních inscenacích, ale také zde zůstávají populární loutkové verze oper. Soubor Kungsholm Marionettes dodnes vystupuje ve slavných scénách inscenace Opera in Focus v divadle v Illinois poblíž Chicaga. Některé americké soubory inscenují opery s loutkami. Pravidelná turné po Americe pořádají také Salcburské divadlo marionet a italský soubor Colla Family Marionettes, které vystupují ve velkých centrech umění a na festivalech.

Zpěváci představující loutky

Zpěváci hráli loutky ve dvou nedávno uvedených operách: Punch and Judy Harrisona Birtwhistlea a Adventures of Pinocchio (Pinokiova dobrodružství) Jonathana Dovea. Premiéru opery Punch a Judy odehrála skupina English Opera Group v červnu 1968 na festivalu v Aldeburghu. V roce 1988 se hrála v Minneapolis a v New York City. Birtwhistle dohlížel na nastudování inscenace pro vídeňský festival Wien Modern a režíroval revival opery v Aldeburghu v roce 1991. Kvůli značné míře násilí byla tato inscenace nevhodná pro mládež. Naopak Adventures of Pinocchio libretisty Alasdaira Middletona a skladatele Jonathana Dovea míří na rodinné publikum. Tato opera, kterou si objednala Opera North u Sadler\’s Wells Theatre, měla premiéru v Grand Theatre v britském Leedsu v roce 2007. Německá premiéra opery se odehrála v Chemnitz v roce 2008; o americkou premiéru se postarala Minnesota Opera v Ordway Center for the Performing Arts v roce 2009 a ruskou premiéru odehrál Teatr Sats v Moskvě v listopadu 2011. V Iris Pietra Mascagniho v Holland Parku v létě 2016 herci občas předstírají, že jsou loutkami bunraku.

Loutky jsou pro umělce nástrojem s téměř nekonečným potenciálem. V rukou divadelníků mohou jedinečné vlastnosti a moderní technologie animovaných objektů výrazným způsobem přispět i všeobjímající formě umění, které říkáme opera.

Loutkář 3/2016, p. 10–13.

Lohman Staubová, Nancy: Americké operní inscenace s loutkami

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters