Loutkar.online

Horáček, Pavel: Patronka české loutkové animace

Psal se rok 1956, když teprve jednadvacetiletá Vlasta Jurajdová poprvé vkročila do Studia Jiřího Trnky. Mág filmové loutky ji přijal ve svém studiu a spolu se svým týmem jí předal znalosti loutkové animace a vychoval tak z Vlasty, později Pospíšilové, jednu z nejlepších českých animátorek. Později se navíc ukázala být i výbornou režisérkou.

Animovat cokoliv

Zkušenosti z Trnkova studia byly pro začínající animátorku zcela zásadní. Pracovala zde například na slavné scéně s desítkami elfů, kteří zdobí plášť Titanie v Trnkově Snu noci svatojanské (1959). V průběhu let se z ní stala vyhledávaná animátorka, která svou precizní animací značně ovlivňovala podobu filmů svých kolegů. Žvahlav aneb Šatičky slaměného Huberta (1971) nebo Možnosti dialogu (1982) a další krátké filmy Jana Švankmajera zároveň dokazují, že “trnkovská” škola Pospíšilové nebránila k oživování neživé hmoty, která měla ke klasickým loutkám velmi daleko. Možnosti stop-motion (tedy pookénkové) animace dále rozvíjela například s režisérem Zdeňkem Smetanou. V jeho filmu Čára a já (1975) s loutkou například invenčně propojili kreslenou animaci. S Ivanem Renčem oživila v seriálu Příběhy z manéže (1975) náročné “cirkusácké” plošky výtvarníka Zdenka Seydla. Vysloveně exhibiční pak byl její “výstup” s režisérem Jaroslavem Bočkem, nazvaný Tři etudy pro animátora s dohrou (1977). Tady scénář víceméně ustupuje do pozadí, aby vynikla animační bravura oživených loutek.

Vlastní cestou

Od 70. let začala vedle animace i sama režírovat. O Maryšce a vlčím hrádku (1979), první režijní počin (spolurežírovaný s Edgarem Dutkou), dosud upoutává temnou atmosférou či animačně náročnou scénou s úprkem hrdinky nočním lesem. Nebo také pro režisérku příznačným příběhem vyzdvihujícím ženskou sílu v osobě vytrvalé, odvážné a obětavé Maryšky. S Dagmar Berkovou coby výtvarnicí zde navazovaly na estetiku loutek Jiřího Trnky. Oproti tomu do dřeva ostře řezané rysy postavy Bídy od výtvarnice Šárky Váchové v následující Paní Bídě (1983) připomínají slavného Krysaře Jiřího Barty, který měl premiéru o dva roky později (a Vlasta Pospíšilová byla samozřejmě také jednou z animátorek tohoto náročného filmu). Na lidově pojaté téma “chamtivost vs. poctivost”, které autorka uplatnila v Paní Bídě, plynule navázala v Lakomé Barce (1986). Ani zde se nebála změny a znovu zvolila jiného výtvarníka, totiž Petra Poše s výrazným rukopisem, který navíc do té doby loutkový film nedělal. Tato spolupráce se ukázala jako zcela klíčová. Lakomá Barka je dosud jedním z divácky nejoblíbenějších českých animovaných filmů. Připravil zároveň cestu pro velkou adaptační vlnu dalších Werichových povídek po roce 1989. Trojice povídkových celovečerních filmů inspirovaných knihou Fimfárum nemá v tuzemské animaci obdoby a v dohledné době se jí pravděpodobně hned tak něco v náročnosti a obliby u diváků i kritiky nevyrovná. Vlasta Pospíšilová do něho přispěla značnou měrou povídkami Až opadá listí z dubu (1991), Splněný sen (2001), Tři sestry a jeden prsten (2006) a O kloboučku s pérkem sojčím (2007). U všech zůstala věrna výtvarnému vidění Petra Poše.

Dětským hrdinům

I když nebyla ve své tvorbě nikdy výrazně orientovaná na dětské publikum, divákům je asi známá především právě díky ní. Na motivy knihy Broučci Jana Karafiáta, která patří do “zlatého fondu” tuzemské dětské literatury, vytvořila Vlasta Pospíšilová v polovině devadesátých let poetický loutkový seriál, jenž se zapsal do vědomí mnoha dětských diváků. Vznikl v mezinárodní koprodukci a autorka na něj později navázala druhou a třetí řadou. Výtvarnice Jitka Walterová vycházela při své práci z klasických ilustrací Jiřího Trnky. Stvořily tak kouzelný svět, ve kterém ožívají dětem známí hrdinové, kteří zde nabyli podoby malebných loutek. Z hlediska české loutkové animace patří Broučci (zejména pak první řada) k zásadním dílům nejen porevoluční éry a vyznačují se plynulou, mistrovsky provedenou animací.

Téměř každý si u nás také vybaví postavu Pana Tau ve velmi oblíbeném seriálu a filmech Jindřicha Poláka, jehož zmenšenou podobu Vlasta Pospíšilová také animovala. Celosvětově ještě známější jsou pak dva nešikovní kutilové ze seriálu A je to!, za jejichž výtvarnou podobou stojí Vladimír Jiránek. S tímto seriálem přišel Lubomír Beneš, ale některé pozdější díly režírovali jiní tvůrci, včetně jeho syna Marka či právě Vlasty Pospíšilové.

S loutkami o lidech

Jen málokdo toho v české animaci prožil tolik jako Vlasta Pospíšilová. Zvláštní kouzlo má proto její oslnivá kariéra zejména pro určitou část jiných animátorek a režisérek. Až do konce šedesátých let byla česká animace, nepočítáme-li Hermínu Týrlovou, víceméně doménou mužů. Potom, co Pospíšilová animátorské žezlo převzala od mistrů Látala, Šrámka, Pojara ad., se oživování loutek v pražském studiu věnovala po dlouhou dobu s Alfonsem Mensdorffem-Pouillym pouze ona. Později, když se začaly objevovat první režisérky, volily si zpravidla kreslenou animaci. Ona však zůstala náročné loutkové animaci věrná i jako režisérka. Vysvětlení tkví možná v iniciačním zážitku z Trnkova studia. Není to ovšem jen úcta k řemeslu animátora, co můžeme v její tvorbě pozorovat. Jsou to i náměty vlastních filmů, které s humorem poukazují na lidské chyby. Nikdy přitom ovšem nevybočí z laskavé a důvtipné polohy.

Vlasta Pospíšilová za svou tvorbu získala desítky cen u nás i na zahraničních festivalech. Tou prozatím poslední byla cena za celoživotní dílo na Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni v roce 2015.

Loutkář 3/2016, p. 4–5.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.