Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Lešková Dolenská, Kateřina: Tři pohledy na postupové přehlídky

Každým rokem se zhruba sedmdesát až sto loutkářských souborů z celé České republiky setkává na krajských postupových přehlídkách, aby divákům i odborným porotám ukázaly své inscenace a především to, jak o loutkovém divadle v posledním roce uvažovaly, jak ho vnímaly a jaká témata je zajímala. O ohlédnutí za letošními přehlídkami jsme požádali tři osobnosti, kteří amatérské loutkové divadlo dlouhodobě sledují – (v abecedním pořadí) Michala Drtinu, Luďka Richtera a Blanku Šefrnovou.

Jaká podle vás byla úroveň letošních přehlídek?

Blanka Šefrnová: Letos jsem viděla tři přehlídky: Turnov, Třebíč a Svitavy a jejich úroveň byla podle mého názoru průměrná nebo lehce nadprůměrná.

Luděk Richter: Samozřejmě se to liší a jsou dvě kritéria, jak na tuhle otázku nahlížet: jednak ve srovnání s jinými ročníky téže přehlídky, jednak v absolutním srovnání všech přehlídek všech věků. Obojí těžko dosažitelné. S velkou mírou nepřesnosti a nezodpovědnosti tedy: spíše průměr.

Michal Drtina: Letos bylo do systému zařazeno jedenáct postupových přehlídek. Nakonec se jich uskutečnilo pouze deset, protože v Bystřici u Benešova na poslední chvíli odřekly účast dva soubory, takže se uskutečnila pouze dílna. Konal se tak Turnovský drahokam, Skupovy Strakonice, Festival pražských amatérských loutkářů, Pražský tajtrlík, Třebíčské loutkářské jaro, Opavská rolnička, Svitavský dýchánek, Pimprlení v Plzni a přehlídky v Lounech a Hradci Králové. Bohužel se všechny uskutečnily v rámci jednoho víkendu v březnu a dvou víkendů v dubnu, takže jeden člověk mohl vidět maximálně tři přehlídky. V mém případě to byly ty v Turnově, Třebíči a ve Svitavách. Z ostatních přehlídek jsem měl pouze zprostředkované zprávy. Podle všeho šlo o běžný rok, který bych nazval standardní, třebaže jsem viděl několik velmi zajímavých inscenací. Kdybych měl hodnotit známkou, tak v průměru by to byla lepší trojka.

Došlo na nějaká příjemná nebo i nepříjemná překvapení?

Blanka Šefrnová: Nemůžu říct, že by mě něco jakkoliv výrazně překvapilo.

Luděk Richter: Vždy je příjemným překvapením dobrá inscenace. Nepříjemným rutina.

Michal Drtina: Se všemi problémy byla pro mne příjemným překvapením inscenace Koštni Jošta, kterou jsem viděl ve Svitavách. Inscenace sice nedostala doporučení do hlavního programu Loutkářské Chrudimi, ale v doplňkovém k vidění bude. Nepříjemné překvapení jsem nezažil, když nebudu počítat, že mě ještě stále překvapuje, když od pořadatelů přehlídek slýchávám, že soubor “XY” nechtěl na přehlídku přijet, protože ho před několika lety výrok poroty naštval a oni to přece nemají zapotřebí, protože hrají pro své diváky a pro radost. A také mě stále překvapuje, jak se některých souborů žádné dobře míněné rady lektorů ani zlehka nedotknou. A úzko je mi, jak se mnoho souborů v diskusích stále obhajuje mantrou “našim divákům se to ale líbí” nebo “my ale máme stále plné divadlo”. Jsou to stále stejné a dokola se opakující obhajoby, které na jedné straně chápu, na druhé straně jim nerozumím, protože všem se před jakoukoliv debatou říká, že jde pouze o názor lektorů, kteří nemusí mít ve všem pravdu, nicméně mají jakousi zkušenost, kterou do diskusí se souborem promítají. Dávají pouze reflexi toho, co viděli, a hledají čím je to zajímavé, případně proč ne. Jde o princip debat, který v rámci postupových přehlídek funguje mnoho let, ale smysl se musí připomínat stále dokola.

Ona mantra, která schovává autory za publikum, se netýká jenom loutkového divadla. Například Jan Pinkava, mimo jiné držitel Oscara za krátký animovaný film, který byl hostem letošního Anifilmu, v jednom rozhovoru uvedl: “Kdybychom dělali jen to, co publikum požaduje, byla by to cesta do pekla”. A to platí pro umění obecně.

Jaké inscenace přehlídkám dominovaly? Tradičněji pojaté nebo experimentální?

Luděk Richter: Od přehlídky k přehlídce jinak – a ještě to neznamená, že experimentálnost je klad; kladem je pro mne živost, autentičnost, opravdovost, naplněnost. Opava – tradiční, Pražský tajtrlík – mix, Svitavy – netradiční (o experimentu bych ale nemluvil).

Blanka Šefrnová: Neviděla jsem jediný experiment (naposledy před lety inscenaci Hugo Honzy Mocka). Ovšem nedá se říct, že by vládla tradice, ve smyslu tradičně pojatého divadla. Spíš snaha o současný inscenační výraz, ale mnohdy nepromyšlená, nebo špatně vedená.

Michal Drtina: Řekl bych, že experimentování se v současném loutkovém divadle nedaří. K vidění jsou na jedné straně tradičně inscenované hry, a to i s oddělenou interpretací (jako uvádí například Loutkové divadlo Jiskra), nebo ty, které se snaží o současnou podobu tradičního marionetového divadla (například Loutkové divadlo v Boudě) a na druhé straně soubory, které se snaží o moderní podobu inscenování, například Nanodivadlo Matěje Šefrny nebo Rámus Plzeň.

Objevilo se nějaké téma, které v loutkářské komunitě rezonuje a objevilo se víckrát?

Luděk Richter: Nevšiml jsem si.

Blanka Šefrnová: Podle mě témata, která by měla obecnější platnost, se v dílech amatérských loutkářů sotva vyskytují. Myslím, že když už, tak se jedná o osobní prožitky a problémy.

Michal Drtina: V amatérském divadle se současná společenská témata neřeší, ale domnívám se, že je to problém obecnější, že se společenská témata v českém loutkovém divadle objevují velmi málo.

Jak hodnotíte dramaturgickou práci souborů? Uchylují se k osvědčeným adaptacím populárních předloh nebo raději pracují autorsky na vlastních tématech?

Luděk Richter: Dramaturgická práce je chabá. Především si ve většině případů členové souborů ani neuvědomují o čem to, co si vybrali, je a co je pro to stěžejní, nevypustitelné či “nemarginalizovatelné” – to považuji z hlediska dramaturgie za hlavní. Až na druhém místě je východisko a způsob práce s ním: převažují autorské adaptace, nevím, jestli zrovna populárních, leč existujících literárních předloh, v menšině je interpretace hotových her, zcela původní hra žádná.

Blanka Šefrnová: Letos jsem viděla jen dvě představení vycházející z vlastní předlohy, se kterou by byl soubor spjatý – v Třebíči Nevěřící Janek (Happy Theater, Salesiáni v Brně) a ve Svitavách Soumrak světů (Nanodivadlo, spíš rodinné divadlo kolem Matěje Šefrny). Ostatní pracovali podle předloh, možná tak polovina si zpracovala vlastními silami literární text.

Michal Drtina: Dramaturgickou práci souborů vidím jako velmi nedostatečnou. Ale to není problém pouze amatérů, řekl bych, že jde o obecný jev. Divadla mnohdy sázejí v dramaturgických výběrech na obecnou líbivost, což je pochopitelné, potřebují mít plné sály a svým zřizovatelům dokázat svou potřebnost. Bohužel se velmi těžko hledá vyváženost mezi uměleckou hodnotou a většinovým vkusem, který plní sály publikem zhýčkaným televizí a pitomoučkými filmovými “dojáky”. Vím, že je to velmi zjednodušený pohled, ale to by bylo na jinou diskusi. Chci tím pouze připomenout, že toto amatéři mnohdy řešit nemusí, a přesto se v dramaturgii chovají úplně stejně. Ale abych nekřivdil všem. Jsou soubory, které hledají svou vlastní výpověď, například soubory Jarky Holasové z Jaroměře, nebo soubory z Dramatické školičky při SKS Svitavy.

Po hotových textech sahá mnoho souborů, většinou v menších městech a vesnicích, kde hrají pravidelně od podzimu do jara o víkendech pro veřejnost. Takový soubor hledá většinou hotový text některé z klasických pohádek, nebo příběh s Kašpárkem.

Zpravidla jim učaruje text šedesátých, sedmdesátých let minulého století. Pracují s ním tak, jak je napsaný, občas ho trochu proškrtají, protože potřebují redukovat počet postav. Nazkouší a hrají. V repertoáru mají několik osvědčených kusů a ty v průběhu sezony uvádějí. Mnohde je uvádějí v nastudování, které se vytvořilo v průběhu minulého století, pouze se mění a zaučují noví loutkovodiči a mluviči (například loutkářský soubor Javajka Neratovice, Loutkové divadlo Sokola pražského, Divadlo Brod, Divadlo Povidlo Otrokovice a mnoho dalších, většinou sokolských souborů).

U těchto divadel je však třeba brát v úvahu, že mnohdy plní důležitou společensko-kulturní funkci v místech, kde působí. A ta je důležitější než ta umělecká. Na postupové přehlídky se z těchto souborů hlásí jen velmi malý počet a většinou jsou to ty, které mají snahu opustit zavedené konvence a hledat novou cestu. Vidět je můžete na přehlídkách v Kobylisích, Lounech, Třebíči nebo ve Strakonicích. Skvělé je, že na přehlídky jezdí, protože občas se mezi jejich členy najdou tací, kteří mají chuť zkusit hrát jinak.

Většina ostatních souborů pracuje s nějakou formou vlastní adaptace známých předloh. Ať jsou to předlohy pohádek nebo literárních děl. Například v Turnově byla z patnácti inscenací jedna založena na textu starých loutkářů (Stemil Hradec Králové, Don Šajn), tři vycházely z vlastních námětů (R. Grohová Lázně Bělohrad: Proč šel smeták k holiči, MISS Blechy Jaroměř: Šly žížaly k moři, Čmukaři Turnov: A pak se to stalo…), ostatní byly autorské úpravy předloh.

V Třebíči jsme viděli jedno představení vycházející z vlastní předlohy (Happy Theater, Salesiáni v Brně: Nevěřící Janek), zbylých osm bylo autorskými adaptacemi.

Ve Svitavách byl k vidění jeden zcela autorský text (Nanodivadlo Matěje Šefrny: Soumrak světů) ostatní tři byly autorské adaptace.

A ještě musím pro pořádek uvést, že vlastní autorský text bylo možné zhlédnout i na přehlídce v Kobylisích (Ilegumova divadelní společnost: Zmrzlíkův sněhulák). Bude k vidění v doplňkovém programu Loutkářské Chrudimi.

Objevilo se u amatérů to, co české profesionální divadlo až bolestně postrádá – tedy aktuální témata a potřebu komentovat celospolečenské dění na scéně?

Luděk Richter: Při všech svých problémech je takovým pokusem svitavský Soumrak světů – to v užším pojetí, v podstatě politickém. Za – s prominutím – angažované považuji ale každé téma, jež je opravdové a o něčem, čím žijeme. Takovými jsem shledal ještě asi dvě.

Blanka Šefrnová: Nevím, co se přesně myslí tím aktuálním tématem, ale z mých zážitků něco takového přineslo Nanodivadlo. A pokud vím, vždy něco pozoruhodně upřímného, reflektujícího můžeme vidět u souboru Rámus rodiny Vašíčků.

Michal Drtina: Neřekl bych asi více, než uvedla Blanka Šefrnová. Litoval jsem pouze, že se lepším směrem nevydala inscenace Koštni Jošta. Její vznik totiž ovlivnilo dění kolem bronzové sochy markraběte Jošta Moravského, synovce “otce vlasti”, císaře Karla IV., kterou pro Brno vytvořil Jaroslav Róna. Jinak jsem se této otázky dotkl v předcházející odpovědi. Napadá mě však, že to, proč se tak děje, vystihl Ivan Martin Jirous v jednom svém rozhovoru: “Pokud jde o ten minulej režim, tak s ním bych řek, že jsem vyhrál. Pokud jde o ten současnej režim, tak narozdíl od toho minulýho nemám nejmenší tušení, jak by se proti tomu dalo bojovat. Myslím, že ten pseudokapitalismus, ta globální nadvláda peněz a blbosti, ta pseudokultura těch takzvaných celebrit a tý obecný zhovadilosti útočí na všechny smysly kohokoliv. Nemůžu říct, že bych s tímto režimem prohrál, protože já s ním nebojuju, ale myslím, že on vyhrál nad náma všema.” Co víc dodat.

Jaké nejpozoruhodnější inscenace nebo individuální počiny se objevily?

Luděk Richter: To bych nerad “předhodnocoval”.

Blanka Šefrnová: Velice zajímavý byl Soumrak světů a Afrika ze ZUŠ Žamberk. Obojí bude k vidění na letošní Loutkářské Chrudimi.

Michal Drtina: Pro mne nejpozoruhodnější, co letos vzniklo ve spojení amatérských a profesionálních loutkářů, je Putování s Janem Amosem. Tříhodinová inscenace, respektive přehlídka inscenací, které jsou inspirovány životem a dílem Jana Amose Komenského. Tohle dílo nemá mezi amatérskými ani profesionálními loutkáři obdoby. Vzniklo na popud výtvarnice a loutkářky Hanky Voříškové a myslím, že stojí za vidění – možnost bude na Loutkářské Chrudimi. (Reflexi tohoto počinu si přečtěte na straně XX, pozn. red.) Pak se přidávám k Blance Šefrnové – Soumrak věků, byl i pro mne velkým zážitkem. A na mnohé inscenace, které jsem nestihl vidět, se těším – Bazilisk, DDM Praha 9 – M. Bláhová podle povídky S. Lagerlöfové: Past na myši; Rámus, Plzeň a Krtek, Plzeň – Z. Vašíčková: Antikrys; JAKKdo, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř – J. Holasová: Kdes holubičko lítala nebo Akafuňky, Praha – bratři Grimmové: Sedm jednou ranou.

Které typy loutek se objevily nejčastěji? Převažovaly figurativní loutky nebo se amatérské divadlo také posouvá k dominanci předmětů na scéně?

Blanka Šefrnová: Trend předmětného divadla vymizel, viděla jsem jen jedno takové představení. Děti ze ZUŠ Chlumec nad Cidlinou si pohrávaly s papírem. V naprosté většině šlo o loutky všeho druhu.

Luděk Richter: Nepočítám-li mezi předměty módní postmodernistické užití všelikých plyšáků, gumáků a “umělohmoťáků”, šlo všude o figurativní loutky – zhruba půl na půl manekýni a marionety, výjimečně maňásci.

Michal Drtina: Přijde mi, že předměty na scéně jsou spíše na ústupu a vidět jsou nejvíce figurativní loutky, ale bohužel žádné výtvarně pojaté divadlo.

Objevily se nové soubory, nebo šlo o přehlídku už zavedených divadel?

Luděk Richter: Spíše těch “zavedených”. Nový soubor byl jeden (Akafuňky), možná dva (studentský Maffin), započítám-li sem i dělení se, pak tři (z Kampak vzešlý mládežnický Bazilisk).

Blanka Šefrnová: Nové soubory se vždy nějaké objeví, tak i letos, není to masivní, spíš se setkáváme se starými kamarády. Vždy je to o osobnosti, která v místě loutkové divadlo drží.

Michal Drtina: Většinou jde o zavedené soubory, případně nově nazvaná uskupení stejných lidí, zejména v základních uměleckých školách vznikají ve velkém počtu. K již jmenovaným bych přidal Ilegumovu divadelní společnost z Chaber, která je pro mne novicem, ale podle jejich stránek funguje soubor již třetí sezónu.

V poslední době žádný výrazný soubor, jako bylo svého času například Dno, nevznikl. Vlastně se v amatérském hnutí v poslední době nenachází žádné výrazné osobnosti, jakými byli například Jirka Jelínek, Jakub Vašíček, Johana Vaňousová, Jakub Masymov, Tomáš Jarkovský. Většina z nich odešla na profesionální dráhu, druzí, jako třeba Šimon Stiburek se dali jinou cestou.

Od loňského roku se snažíme na poli amatérského divadla tento negativní stav zvrátit. Byl otevřen první ročník Loutkářské konzervatoře, kde se nejenom prakticky směřuje ke klauzurám, ale především se konzervatoristé setkávají se zajímavými osobnostmi současného loutkového divadla, jezdí se dívat na festivaly, chodí na historické přednášky, vlastně jdeme po osvědčeném modelu, který dlouho praktikoval Jan V. Dvořák v královéhradeckém DRAKu, a následně vzniklo mnoho podobných center po celé České republice. A z tohoto soustavného ovlivňování vzniklo hodně zajímavých souborů.

Vlastně bych řekl, že z tohoto pohledu jde nyní o stav, kdy se sinusoida vzniku amatérských souborů ocitla v nejnižším možném bodě, ale z matematického pohledu máme před sebou perspektivní vyhlídku růstu.

Dá se z vámi zhlédnutého vzorku práce nějak sumarizovat, kam se v současné době amatérské loutkářství ubírá?

Luděk Richter: Neodvažuji se, jak známo všechny krajské přehlídky se konají v nemnoha termínech března a dubna, takže se jich řada překrývá a nikdo jich nemůže vidět moc – já osobně jsem viděl jen tři. Výsledkem je dosti chabý vzorek na velké zobecňující závěry. Nicméně – v celém českém loutkářství – od statutárních přes nezávislé či studentské až po amatérské soubory se mi žel nejvíc vybavuje pohodlnost, nedostatek ambice o něco poctivě, nepovrchně usilovat, být něčím opravdu naplněn, mít pevný názor, třeba i program a chtít něčeho krom povrchního úspěchu a plytké zábavnosti opravdu dosahovat: je to otázka osobní angažovanosti, názoru na svět i na divadlo, obsahu i forem.

Blanka Šefrnová: Loutkové divadlo má velkou setrvačnost. Často s nějakým novým pohledem přicházejí talentovaní lidé, kteří vzápětí jdou do profese, a jejich cesta mizí do amatérského ztracena. Ale takový je běh věcí. Myslím, že loutkové divadlo zůstává přitažlivé jako zvláštní pitoreskní možnost.

Michal Drtina: Netroufám si vyslovit žádný závěr, s tím si budou lámat hlavu divadelní vědci. Pokud se ovšem nějaký pro loutkové divadlo najde.

Zdá se mi, že je v současné době tendence prolínaní divadelních druhů a žánrů, a především prolínání hranice, kterou uměle dělíme loutkové divadlo na amatérské, nezávislé nebo profesionální. Úplně tuto hranici zbořit nelze, protože každý ze jmenovaných směrů má svá specifika, své klady a zápory, své příznivce a odpůrce. Z mého pohledu všechno toto prolínání vede k větší otevřenosti. K tomu, že se jednotlivé skupiny neuzavírají, ale naopak jdou vstříc novým podnětům, snaží se naslouchat, vidět, sbírat podněty doma i ve světě a ty pak využívat pro vznik dobrého divadla. A o to by mělo jít všem stejně. Těm, kterým divadlo slouží jako živobytí, i těm, kteří na něm víc oceňují smysl setkávání se.

Podrobné referáty z jednotlivých přehlídek naleznete na www.loutkar.eu.

Loutkář 2/2016, p. 68–72.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.