Lásková, Petra: Pořád jedu a jsem za to vděčný

Režisér Janek Jirků se v posledních letech věnoval převážně činoherním inscenacím pro dospělé a televizní tvorbě. Únorová premiéra inscenace Lipany je tak jeho režijním návratem do Divadla Minor takřka po pěti letech.

Jaký byl comeback na scénu, kde jste coby čerstvý absolvent Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU zastával funkci uměleckého šéfa?

Kvůli své práci v televizi jsem se divadlu už dva a půl roku vůbec nevěnoval, a tak jsem to nebral ani tak jako návrat do Minoru, jako spíš návrat k divadlu vůbec. S Minorem jsem pochopitelně nejvíc spojovaný, ale šel jsem tam hlavně kvůli Ivě Kopecké, dramaturgyni, která si mne hned získala svou citlivostí a přístupem. A pak jsem chtěl udělat něco dohromady s Ondrou Nosálkem, Karlem Kratochvílem a Václavem Jelínkem, s nimiž už tři roky “drtíme” televizní tvorbu a bylo na čase realizovat i nějaký “živý kus”. Radku Pavlovčinovou jsme si pak k tomu “nadělili”. Aby mezi námi někdo hezky voněl. Radka totiž používá vanilkovou voňavku. Upřímně řečeno, nebyla jiná volba než Minor, který je výjimečný tím, že se tam dají realizovat věci, které by jinde nešly. To můžu říct po zkušenosti s jinými divadly zcela otevřeně. Čili když už jsem měl po tak dlouhé době režírovat inscenaci, tak jsem to chtěl dělat s lidmi, které mám rád, a v místě, které mám rád.

Čeká vás v letošním roce ještě nějaký divadelní projekt?

Ne. Ani letos, zatím ani příští rok. Čekají mě televizní projekty, snad i filmové, divadlo přijde, až bude čas. Jsem rád, že skončilo období, kdy jsem se divadlem musel živit. Teď se mu můžu věnovat, až když budu mít dobré téma a chuť. No, ono stačí téma, chuť se vždycky objeví spolu s ním.

Vaše plány do budoucna se tedy týkají televize a filmu. Můžete prozradit víc?

Budeme pokračovat v TvMiniUni, s níž jsou spojené i další plány. Chceme na webu vytvořit svou TvMiniUni encyklopedii, kterou plánujeme i vydat knižně, chystáme třetí CD písniček, další koncerty… Kromě toho je napsaný scénář celovečerního filmu TvMiniUni a zloděj snů o chlapečkovi, který nechce už nikdy zlobit a nechce, aby jiné děti zlobily. Tak vyrobí velkou hernu, ve které bere dětem schopnost zlobit. Dopadne to dobře, rodiče nezlobivé děti nechtějí a s pomocí postaviček TvMiniUni jejich zlobení zachrání. No a teď jsem dodělal hudební klip o Karlu IV. pro dětský web ČT a spolu se dvěma kolegy už půl roku píšeme hraný komediální seriál, který si u nás objednala jedna televizní společnost. A to už jsem tak na sto dvaceti procentech toho, co fyzicky zvládnu… Jsem za to ovšem vděčný, vždycky jsem si vlastně takové nasazení přál. O to větší radost mi působilo zkoušení Lipan, protože jsem si užíval divadelní práci, ale doposud ty dva měsíce zkoušení vlastně doháním. Další divadlo bude až přespříští sezónu, už se něco rodí, ale ještě nemůžu nic říct, protože nápadů a možností je víc a ještě není rozhodnuto.

Pokud se nepletu, jsou Lipany váš jediný autorský text, ke kterému jste ve své kariéře vrátil podruhé. Šlo o vaši volbu, nebo přišlo zadání od vedení divadla? Jak jste k vlastnímu textu s odstupem přistupoval?

Text jsem přinesl sám. Vzhledem k současným projektům nemám prostor napsat novou hru. Ten text mám rád, je v něm něco, co je pro mne pořád živé. Brněnská inscenace už se pět let nehraje, ale ten text mi nevyprchal, chtěl jsem, aby znovu ožil. Jeho režírování jsem si užil snad ještě víc než poprvé, protože jsem měl odstup a konečně i jistotu, že funguje. Natolik velkou, že jsem si s ním začal hrát a vymýšlet věci, na které bych neměl dřív odvahu. Bylo to příjemné i z toho důvodu, že jsem se tak nekoncentroval na text, ale víc na herce, hudbu, výpravu a vůbec celou formu. Bylo to celkově mnohem svobodnější, nesvazoval mne pochybující autor ve mně.

Je pro vás možné brněnskou a pražskou inscenaci srovnat a říci, která vám je bližší? Nebo jsou to inscenace zcela jiné a neporovnatelné?

Obě mám strašně rád! To co jsem zažil v Brně, už asi nikdy nezažiju. Možnost žít dva měsíce v tak skvělé skupině lidí, ve městě s takovou atmosférou a kulturní enklávou už před sebou nevidím, protože už mám rodinu. Zkoušet v Polárce byly emocionální lázně! Hanka Mikulášková (teď Kovaříková) tam udržovala skvělou partyzánskou atmosféru. To bylo jedno z nejhezčích zkoušení, jaké jsem kdy zažil, nasazení herců bylo neuvěřitelné. Ale teď v Minoru vlastně také. Tak nevím, možná to bude tím textem, možná tím, že mám prostě štěstí.

Co se samotných inscenací týče: V Brně jsem navrhl i scénu, loutky a kostýmy. V Minoru jsem přizval Andreu Královou a Antonína Šilara a užíval si tu naši spolupráci, diskuse a obohacení. V Brně připravil hudbu Kuba Dvořáček, hráli a zpívali ji herci. Bylo to dřevní, syrové. V Minoru ty původní písně upravili a hrají je prvotřídní profesionálové, kteří to hudebně posunuli o třídu jinam. Nicméně nechci ty inscenace hodnotit, obojí přístup byl naprosto odpovědný, nasazení veliké, poctivé a hluboké.

Čím je pro vás téma období husitství zajímavé a inspirativní?

Mám tuto část dějin rád. Pocházím z protestantské rodiny a tady někde se protestantství zrodilo. Formovala se tu témata důležitá pro kulturu a národ, ve kterém žiji, definovala se tu víra, která spojovala a dělila mé předky. Má žena je z katolické rodiny a nevěřil bych, jak živé toto téma může být v 21. století. S událostmi posledních let mě několikrát zarazilo, jak nějací chytráci hlásají tu “úžasnou podobu” mezi husity a islámskými teroristy. Naše “národní tradice” bušit do husitské historie, jako by to bylo něco, za co bychom se měli stydět, mě štve. Přitom to byla tak nádherně dramatická doba, takových moc nemáme. Chtěl jsem udělat inscenaci o husitství už jen z pedagogického důvodu: předat základní informace dětem, pro které je ta inscenace hlavně určena, iniciovat v nich zájem a těšit se z toho, že pár z nich začne být zvědavých.

Máte ještě nějaké téma, které je pro vás podobně aktuální, divadelně nosné a rád byste se mu věnoval?

Bitva na Bílé hoře, 19. století (už jsem dělal Babičku a někdy bych rád připravil inscenaci o kněžně Zaháňské – to je nesmírně zajímavá bytost), první světová válka, atentát na Heydricha, bratři Mašíni atd. Ale mám také rád příběhy novodobých lotrů, vrahů a zlodějů, takových hříšných lidí nového století. Bavily by mě novodobé krváky a kuplety. Obecně mám rád, když se skutečné události, životy a osudy vůbec jakkoliv zpracovávají: knihou, písní, filmem, divadlem, kreativním vyprávěním. Mám totiž strašně rád vyprávění, aktivně i pasivně.

V Lipanech nehraje hlavní roli loutka, ale herec. Jak jste dospěl k tomuto tvaru, ve kterém je kladen důraz na hereckou akci a loutka je spíše zástupná?

Nechávám to volně se vyvíjet a čekám, až si loutky řeknou, že jdou na jeviště. Když si neřeknou, tak tam nejsou.

Nakolik se liší váš tvůrčí přístup k inscenacím pro dospělé a pro děti?

Přístup se neliší v ničem. V dospělých se snažím vyvolat hlavně emoci. V dětech zájem. Děti mne odmění pozorností, dospělí smíchem nebo slzami. Oboje musí být chytře udělané.

Jak jste zmínil na začátku, věnujete se v poslední době především televizí tvorbě, konkrétně pořadu TvMiniUni, který vysílá program České televize pro děti Déčko. Jak jste se dostal z divadelních kruhů k práci v televizi?

V Minoru jsem zkazil jednu inscenaci – Kocourkov. Měl jsem z toho hroznou depresi. Jel jsem tramvají přes Karlovo náměstí a pršelo. Koukám se na ten hnusný svět a říkám si, že je na čase začít dělat něco nového. Zavolal jsem kamarádce a povídám: “Končím s divadlem, jdu dělat film. Co ten producent, co jsi mě s ním chtěla seznámit?” Tak mě seznámila s Ondrou Zimou z Evolution Films, a ten mi za půl roku zavolal, že otvírají v televizi dětský kanál a jestli bych něco nevymyslel. Další půl roku jsem pak nedělal nic jiného, než stavěl TvMiniUni. Zkrátka bylo to stejné, jako když vás napadne, že si koupíte kočkolit v prvním obchodě, co potkáte a bum ho! On je to zrovna zverimex!

Jsem opravdu moc rád, že už nemusím jezdit tramvají po Karláku a nadávat na ošklivé divadlo a ošklivý svět vůbec. Nejradši teď jezdím na kole, hlavně kolem Vltavy, nebo úplně nejradši jedu tak jednou do roka z Prahy do Jimramova, což je skoro dvě stě kilometrů. A to si sednu a jedu a nemyslím na nic a ono to samo začne “vylejzat”: tu loutková inscenace, tu nějaký muzikál, tu filmová pohádka nebo psychologický film. Nic z toho neexistuje, ale já si to na tom kole promítám a strašně se těším, že až se jednou zastavím, že si to napíšu. Zatím jsem se ale ještě nezastavil. Pořád jedu, šlapu a jsem za to vděčný!

Můžete přiblížit formát pořadu a představit tým, s nímž v televizi spolupracujete?

To je na celý nový rozhovor. Základní myšlenkou TvMiniUni je odpovídat konkrétním dětem na jejich konkrétní otázky. Děti posílají do televize své otázky formou krátkých videí a televize vydá poměrně značné prostředky na to, abychom těm dětem humorně, srozumitelně, kreativně a s písní odpověděli. K tomu je k dispozici 15 scenáristů, 12 hudebních skladatelů, 3 výtvarníci, 4 režiséři, 9 herců, 5 hereckých náhradníků a dalších ještě asi 30 lidí. Mimochodem 9 loutek. Tak loutkovou věc jsem v divadle nikdy neudělal.

Loutky v TvMiniUni jsou také kolektivním dílem, nebo je to dílo především jednoho výtvarníka?

Loutky jsou Hynka Dřízhala, stejně jako celá výtvarná koncepce. Hynek je můj spolužák z DAMU, nyní velmi vytížený výtvarník a realizátor scén a scénografie od televizních seriálů až po inscenace La Putyky. Já mu popsal koncept pořadu a Hynek přišel s muppety. Já je zpočátku nechtěl, protože jsem “mappeťáky” nikdy neměl rád, ale Hynek je praktik a ví, co bude fungovat ne ve výhledu několika dílů, ale několika let.

Vnímáte mezi divadelní a televizní loutkou nějaký rozdíl?

Rozdíl je zásadní. U divadla je všechno metafora, hra, zcizení, “jako”. Vedle loutek překážejí herci, kteří je vodí… Děti to vědí a počítají s tím. V TvMiniUni jsou všechny postavy skutečné, opravdu existují, žijí, přijímají, stravují se a vylučují. To je paráda! Jednou jsme měli koncert v kině na Dlabačově a malá dcerka naší scenáristky přišla s maminkou o něco později, hudba hrála a herci s loutkami nad hlavou křepčili a zpívali na jevišti. Holčička se naprosto zasekla ve dveřích a nechtěla tam ani zpátky. Maminka se k ní sklonila: “Copak se děje?” A holčička ukázala na loutky a řekla: “Nemají nožičky!” Byla to zrada a očekávám, že mi ta budoucí studentka vysokého umění asi za dvacet let vmete do očí, jak jsme jí “vzali iluzi”. Tak dokonalou iluzi jako v televizi jsem totiž v divadle nikdy vytvořit nedokázal, nedokážu a vlastně ani nechci. Tam by mě to totiž nebavilo…

A co herci a scenáristé? Pohybují se v divadelních kruzích? Jsou propojeni s loutkářskou scénou?

Na TvMiniUni pracují lidé, se kterými jsem se už dřív potkával, nebo mi byli sympatičtí a já měl najednou možnost je pozvat. Třeba Jirka Kohout z DRAKu a teď z Putyky. Hynek Chmelař, herec, kterého jsem obdivoval jako puberťák v HaDivadle, pak ho přizval do Minoru. Ondra Nosálek, Karel Kratochvíl, Anička Schmidtmajerová, to jsou mí dlouholetí kamarádi a spolupracovníci. Pak ale Vašek Jelínek, Jana Kollertová, Petr Besta a Johanka Schmidtmajerová, kteří mi byli doporučeni. Lucku Škodovou jsem potkal v Budějovicích při spolupráci na Kašpárkovi v rohlíku. Pak Zdeněk Jecelín, šéf scenáristů a můj nejbližší kolega, bývalý umělecký šéf Malého divadla v Budějovicích. A mezi autory scénářů zmíním jen ty, kteří jsou přímo od divadla: Filip Jevič, Zita Morávková, Petr Vršek, Petr Rosen, Justýn Svoboda, ale také Martin Kolář, který vede dramaťák v Jihlavě a další. Mimo jiné v poslední době píší pro TvMiniUni i herci, kteří si o to sami řekli. Náš okruh stále není uzavřený, přibývají další tvůrci.

Nechybí vám při práci pro televizi bezprostřední reakce dětí? Není to jeden z důvodů, proč pořádáte koncerty TvMiniUni? Jak moc se podobají divadelnímu tvaru?

Nechybí. Celé je to natolik zábavné, že už to děláme tři roky a ještě budeme pokračovat. Koncerty vznikly proto, že už jsme vyprodukovali bezmála dvě stě písniček a chtěli jsme je prostě dětem zahrát. Koncert je hlavně zábava. Divadelní ambice nikdy neměl. Ale nakonec nějaké divadelní rysy má a docela hezky funguje.

Z několika inscenací a televizního pořadu TvMiniUni mám dojem, že je vám blízké heslo “škola hrou”. Jak vzpomínáte svá školní léta?

Gympl byl docela tragédie. Horší už byla jen základní škola. Až DAMU jsem si užil.

Máte čas sledovat, co se na vaší alma mater děje a kam se vyvíjí? Lákala by vás pedagogická dráha?

Sleduji to jen z povzdálí. Zajímá mne, kdo nový a zajímavý se tam objevuje. Pedagogická kariéra mě ovšem neláká.

Některé dotazy v TvMiniUni jsou opravdu ošemetné, jako rodič se s nimi ale jistě setkáváte denně. Co by v TvMiniUni zaznělo jako odpověď na otázku, co je to divadlo?

Předal bych ji někomu z našich patnácti scenáristů… (smích)

Loutkář 2/2016, p. 64–66.

Lásková, Petra: Pořád jedu a jsem za to vděčný

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters