Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Lásková, Petra: Kudy do království božího?

Že husitské hnutí nejsou jen letopočty vypsané na tabuli a plánky bitev promítané na školní meotar, dokazuje s přehledem inscenace textu Jana Jirků Lipany v režii samotného autora. Letošní sezóna v Divadle Minor má podtitul Inkubátor hrdinů a představila v pořadí třetího hrdinu: Jana Tlamku. Na první pohled žádného udatného reka, ale upovídaného obyčejného kluka se selským rozumem a srdcem na pravém místě. Kdo tedy Jan Tlamka byl, jak žil a proč se o něm hraje?

Úvodní přednáška erudované dvojice historiků (Václav Jelínek a Karel Kratochvíl) si neklade za cíl nic menšího než dokázat, že husitství není ani zdaleka tak černobílé, jak by se z hodin dějepisu mohlo zdát. Dobu reformního hnutí chce malému divákovi co nejvíce oživit a dokázat, že husitství nerovná se jen Jan Hus nebo Prokop Holý. Že to byla doba jako kterákoliv jiná, doba, ve které stejně jako dnes žili obyčejní lidé se svými starostmi a strachy, ale i radostmi a nadějemi. A to vše za pomoci příběhu řadového husity Jana Tlamky (Ondřej Nosálek), cepníka od Táborských.

Začíná se od konce. Tedy od bitvy, se kterou se pojí nejen konec husitství u nás, ale i konec našeho hrdiny Jana Tlamky. Setkáváme se s ním totiž v okamžiku jeho smrti, kdy se mu promítne před zraky celý život. A tak Janek vypráví o tom, jak mu rodiče po smrti nenechali zhola nic a přesto se měl dobře. Jak cítil, že chování církve odporuje slovu božímu, jak začal chodit na kázání mistra Jana Husa, které mu otevřelo nejen oči, ale i srdce, protože tam potkal svoji Mařenku (Radka Pavlovčinová). Jak s ní věřil v to, co Hus kázal, a stal se husitou. A aniž by se nadál, prošel všechny bitvy, až si v jeden okamžik se smutkem uvědomil, že jeho protivníci jsou jeho bývalí bratři a po jeho boku bojuje i jeho vlastní synek Ondřej (který poté v jedné z bitev zemřel). Proto se Janek stáhl do ústraní, aby znovu našel své pravé království boží v Mařenčině náručí. Smrt si ovšem našla nejen Mařenku, která zemřela při druhém porodu, ale i Janka, kterého jeho vlastní přesvědčení dohnalo doma, na poli u Lipan.

Ondřej Nosálek v roli Janka Tlamky srší energií. V úvodním monologu popisujícím bitvu u Lipan si vystačí jen se světlem a zvuky, díky čemuž přivede diváky do centra bitevní vřavy. Živě gestikuluje a ukazuje, kudy zrovna letí hlava řezníka a “čípak rozum se to rozletěl po poli”. Ukazuje sem a pak zase tam a dětské hlavy se za jeho prstem otáčejí a bitvu s ním sledují. Nosálek dokáže energii i zklidnit a dostat se do hlubších poloh, a to především v druhé polovině, která je o poznání vážnější.

Dvojice historiků Václav Jelínek a Karel Kratochvíl tvoří komickou dvojici a společně s představitelkou Mařenky Radkou Pavlovčinovou zastávají všechny postavy, které si příběh žádá. Ačkoliv v případě Lipan hrají hlavní roli herci, i loutky se dostanou ke slovu. Jejich autorem je Štěpán Pěnka, který využívá nejen manekýna pro postavu Ondřeje, ale nápaditě pracuje například s modelem lidské kostry, kterou známe z hodin biologie. Loutkami jsou tak muzejní exponáty papežů, syn Janka a Mařenky, ale i Jan Žižka učící Janka jak správně praštit protivníka palcátem po hlavě.

Vedle herecké akce, na kterou je v případě Lipan kladen největší důraz, má důležité místo i živá hudba. Kapela (Dalibor Mucha, Tomáš Vychytil, Luboš Nohavica, Martin Švec, Jakub Dvořáček) je přítomna po celou dobu z obou stran jeviště, což přidává další rozměr pro zvědavé dětské diváky, kteří se mohou dívat hudebníkům pod ruce. Vedle rockově zremixovaného hitu doby husitské Ktož sú boží bojovníci zazní melodie, které umně dokreslují i něžnější aspekty příběhu Jana Tlamky. Pěvecky je skvěle doplňuje čtveřice herců.

Nejen bitva na lipanském poli, ale i ta Jankova životní se odehrává na scéně, jejímž autorem je Antonín Šilar. Výtvarné řešení využívá pohybu desek, které tvoří zadní plán scény. Díky přetáčení a zvedání vzniká nejen další prostor, ale i příležitost k výrazné práci se světlem, za kterou stojí rovněž Antonín Šilar. Plocha zároveň poskytuje prostor k projekcím, které ilustrují bitevní vřavu. Přední část scény tvoří dva posuvné stoly, které se mohou lehce změnit z válečného pole na místo upálení mistra Jana Husa, které budí zájem zvláště u dětských diváků, a na pole u Jankova domu. To vše díky jednoduchým a rychlým přestavbám, herecké akci a světlu. Do toho se tu a tam ze stran objeví desky s potiskem dobových obrazů, které věrně simulují dav, a navíc odkazují k onomu školnímu rázu (v nejlepším slova smyslu) inscenace, kdy scéna na okamžik připomíná stránky učebnic.

Jan Jirků se režií inscenace Lipany vrátil po několika letech nejen do Divadla Minor, ale i k samotnému textu. Poprvé jej režíroval v roce 2008 v brněnském Divadle Polárka, ovšem pod názvem Bitva u Lipan. Titul ale není ani zdaleka jediná věc, která tyto inscenace odlišuje. V obou případech se sice setkáváme s postavou Jana Tlamky a retrospektivně sledujeme jeho příběh, ale zásadním rozdílem je přítomnost dvojice historiků a rámec úvodní přednášky. Brněnská verze Bitvy u Lipan počítá s mnohem většími znalostmi dětských diváků a spoléhá, že tam, kde by mohli tápat, zaujme hudba a loutky. Na rozdíl od toho Lipany v Divadle Minor dokážou dětského diváka nejen nenásilně vtáhnout do hry od samého začátku, zvládnou si tak trochu utahovat ze školy a akademiků, ale především dokážou dobu opravdu oživit, představit a vysvětlit všechny možné termíny od přijímání podobojí, rozdíly ve vlajkách kališníků a křižáků až po to, co je to vlastně cep a jak vypadá.

Jirků se to daří s nebývalou lehkostí a vtipem, který docení nejen věková skupina, pro kterou je inscenace určená (7+). Samotný konec, kdy Janek pochopí, že ono vytoužené království boží měl celou dobu u sebe na doma na dvorku a že štěstí se skrývá v základních hodnotách, jako jsou láska a rodina, může možná pro někoho vyznít jako klišé, ale k pohádkové lince “kterak se Janek Tlamka ke svému království božímu probojoval” patří. Svět, který Jan Jirků na jevišti divadla Minor tvoří, je zábavný, chytrý a divadelně zajímavý, ukazuje svět ve své komplikovanosti a nesklouzává ke zjednodušení. Zaujetí režiséra Jana Jirků pro zdánlivě nezáživné téma husitství je nakažlivé, stejně jako lehkost a radost, se kterou herci v Minoru vedou vítěznou bitvu u Lipan.

Divadlo Minor, Praha

Jan Jirků: Lipany

Režie: Jan Jirků, dramaturgie: Iva Kopecká, scéna: Antonín Šilar, kostýmy: Andrea Králová, loutky: Štěpán Pěnka, hudba: Dalibor Mucha, Tomáš Vychytil, Luboš Nohavica, Martin Švec, Jakub Dvořáček.

Premiéra: 7. února 2016, psáno z reprízy 17. května.

Loutkář 2/2016, p. 62–63.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.