Balvínová, Malvína; Balvín, Jaroslav: Zapomenutý půdní svět na jevišti Alfy

Už je tomu sedm let, co se v kinech objevil loutkový film Jiřího Barty Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny. Volný divadelní přepis tohoto snímku, oceněného i na zahraničních festivalech (například v New Yorku, Japonsku, Španělsku, Rumunsku či Maďarsku), uvádí nyní plzeňské Divadlo Alfa. Při “cestě” z filmového plátna na divadelní jeviště se ale mnohé změnilo a vznikla svérázná inscenace, která se od původního filmu výrazně odklonila. Známý filmový režisér, který až doposud oživoval neživé, měl tak příležitost vyzkoušet své schopnosti na divadle.

Snímek Jiřího Barty Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny vzbudil ve své době poměrně rozruch. V Česku je celovečerní animovaný film vlastně raritou, navíc je Jiří Barta od dob svého legendárního středometrážního Krysaře (1985) považován za předního českého režiséra autorských animovaných filmů s osobitým výtvarným řešením. Zároveň se jednalo o jeho první “celovečerák”. Vznikl v česko-slovensko-japonské koprodukci a hned zvítězil na festivalu AniFest.

Barta v tomto filmu čerpá, podobně jako ve svých “kraťasech” (například Zaniklý svět rukavic, 1982, Klub odložených, 1989), z atmosféry předmětů, které mají již “to nejlepší za sebou”, jejich zlaté časy minuly a ony naprosto zapomenuté okolním světem žijí svým vlastním životem na nějakém zastrčeném místě. Hrdiny filmu Na půdě jsou hračky, s nimiž už si dávno, možná i desítky let, nikdo nehraje. V prostoru zaprášeného podkroví ožívají, vytváří si vlastní soběstačné universum, kde nechybí železnice, rozhlasové vysílání, hory s drakem nebo zapovězená Říše zla.

Poměrně složitý, možná až příliš překombinovaný příběh těchto hraček stojí na únosu panenky Pomněnky (ve filmu se jmenuje tato postava Eliška) a záchranné akci, kterou obyvatelé půdy podniknou, aby ji dovedli zpět domů. Do tohoto dobrodružství jsou zapojeny desítky postav od šachových figurek po myš-vynálezkyni a spoustu prostředků a překážek – ať už je to letecká doprava, nebezpečná plavba po Černém moři, klonování panenky, černá díra… Stejně tak využili tvůrci i více animačních technik – přestože většinu animace tvoří klasická loutka, ve filmu se animuje i plastelína, živý herec a různé látky a předměty technikou stop-motion, tedy animace vytvořené pookénkovým snímáním (12 nebo 24 obrázků za vteřinu). Právě klasická, ruční animace je ve filmu opravdu precizní a navazuje na českou tradici, započatou Jiřím Trnkou či Břetislavem Pojarem. Nicméně Barta, u něhož mnozí vidí určitý vliv poetiky Jana Švankmajera, zapojuje do animace všechny možné předměty denní potřeby. Poměrně velkou roli hraje ve filmu i digitální postprodukce, pomocí které vznikly nejrůznější triky a efekty, i když je nenápadná a autentičnost prostředí neruší.

To všechno by do hodinové divadelní inscenace, určené pro děti od šesti let, šlo dostat jen stěží. Je tedy jasné, že tvůrci museli mnohé změnit, zjednodušit a především převést do divadelního jazyka. Za inscenací stojí zčásti stejní autoři jako za filmem – především Jiří Barta, který napsal text, postaral se o výtvarnou podobu a režii. Velký podíl, nejen dramaturgický, ale i režijní, měla na inscenaci Anna Vášová. Došlo k velké redukci postav i zápletky a také k určitému zmírnění napětí. V divadelním představení je místo drastické Říše zla s krutou Zlatou hlavou a armádou škůdců poměrně sympatičtější Říše času, úplně chybí skřítek Šubrt a místo něho dostal mnohem větší prostor Školák. Z filmu byly převzaty kromě výchozí situace rutinního života odložených hraček na půdě a některých postav i vybrané motivy (například ústřední každodenní házení kostkou, kdo má ten den narozeniny nebo každodenní souboje s drakem). Co se ale do inscenace příliš nedostalo, je atmosféra zaprášené půdy, světa “zapomenutých”. Možná i proto, že na filmovém plátně ji lze díky detailům na prach a patinu předmětů zachytit autentičtěji.

Plzeňská inscenace se od filmu odpoutala a sahá k čistě divadelním výrazovým prostředkům – využívá například stínohry, náznaku a především velmi povedených a plynulých přechodů od herecké akce k loutkohře. Této plynulosti se ve filmu při střídání hrané akce s animací nepodařilo dosáhnout tak dokonale, ale na divadle jsou přechody spontánní a přirozené. Nápaditá je i scénografie, která přitom pracuje s jedinou otevírací dekorací – ta může být domovem hlavních postav, bránou do světa hodináře, lesem s rybníkem nebo interiérem tramvaje. Spousta rekvizit je vytvořena rychle a vtipně přímo před zraky diváků – například klavír z obří knihy, jejíž nadzvednuté desky jsou podepřeny velkou sirkou. Groteskně působí obří rekvizity – postavy jsou malými hračkami, které používají reálné lidské předměty typu náplasti či sirek. Na divadle sice nebylo možné dosáhnout tohoto principu důsledně, nicméně některé rekvizity, které jsou v naprostém nepoměru s postavami, vytváří příjemné a komické zcizující efekty.

Postavy jsou v představení poněkud karikaturnější a schematičtější než ve filmu a většinou se brání většímu vývoji. Zato mají originální, výtvarně nápadité kostýmy (které často hercům poněkud komplikují pohyb, například Školák je na podstavci). Jsou také čitelnější a bližší dětskému divákovi, možná i proto, že Mucha a Školák jsou zde na rozdíl od filmu opravdovými dětmi (zatímco ve snímku pracoval Mucha jako výpravčí, tady je školou povinné dítě) a na školním výletě zažívají situace, které jsou dětskému divákovi dobře známé (zde navíc ztvárněné s nadsázkou a lehkou ironií). Přestože zde vystupuje Drak a Pavouk-hodinář, je představení spíše úsměvné, využívá více gagů a groteskních situací a na rozdíl od filmu děti příliš nevyděsí, ale spíše pobaví.

Režisér inscenaci uvádí projekcí několikaminutového videa, v němž vidíme holčičku, která se náhodou ocitla na půdě a objevuje ve skříni staré hračky. Jinak ale na původní film příliš neodkazuje. Během představení vidíme ještě dvě krátké projekce (jízda tramvají a animované rozbití hodin), ale naštěstí je plzeňská inscenace čistě divadelním divadlem, nikoliv divadlem filmovým, a obě díla, jak film, tak divadelní inscenace, obstojí naprosto samostatně.

Divadlo Alfa, Plzeň

Jiří Barta-Anna Vášová: Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny

Režie a výprava: Jiří Barta, j.h., dramaturgie Anna Vášová, j.h.

Hudba Michal Pavlíček, j.h.

Premiéra 19. 10. 2015, psáno z reprízy 23. 1. 2016.

Citát: Došlo k velké redukci postav i zápletky a také k určitému zmírnění napětí.

Loutkář 1/2016, p. 44–45.