Loutkar.online

Balvínová, Malvína: Nejvíc práce jsem měl s lesními příšerami

Mladý výtvarník František Antonín Skála (1984) vystudoval řezbářství a následně sochařství, po studiích se věnuje především volné tvorbě a práci pro film. Pro snímek Malý Pán Radka Berana navrhl a vytvořil originální loutky a prostředí. Co ho na práci výtvarníka loutkového filmu nejvíc bavilo a jaká měla úskalí, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Jak jste se stal výtvarníkem filmu Malý Pán?

Robert Smolík, který mě přemluvil, abych šel učit na DAMU řezbu, mě doporučil režisérovi filmu Radkovi Beranovi. Ten mě pak přemluvil, abych to dělal.

Jaká to pro vás byla zkušenost?

Určitě zábavná, i když každá větší filmová produkce má celou řadu neduhů, které vám znemožní to tak v tu chvíli vnímat. Zpětně to tak můžu hodnotit jako zábavnou zkušenost.

Jak dlouho trvalo, než jste loutky pro film vyrobil?

Nevedu si žádné záznamy a velice rychle tyhle časové údaje zapomínám, především to ale nedokážu říct přesně, protože jsem zároveň musel dělat ještě další věci pro přípravu filmu. Ale asi by se to dalo nějak zobecnit. Řekněme, že jedna loutka mi trvala tři dny. Je třeba ale říct, že jsem dělal až na výjimky pouze hlavy a ruce a někde nohy. Bylo jich určitě víc než čtrnáct, jak se někde uvádí, a ke každé hlavě jsem si ještě musel udělat hliněný model.

Jaký je konstrukční rozdíl mezi divadelními a filmovými loutkami?

Já se popravdě loutkami moc nezabývám, takže v téhle otázce nejsem příliš kompetentní. Spíš by vám to vysvětlil Robert Smolík, který měl technologii loutek na starost. Například se do Malého Pána loutky zatěžovaly olovem, aby pohyb v reálném prostředí působil věrohodně. Pokud ale mám říct, jaký je rozdíl pro mě jako pro výtvarníka, tak oproti divadelním marionetám mohou být ty filmové daleko detailněji zpracované, protože makro záběry umožňují si všechno zblízka prohlédnout.

Jaké bylo režisérovo zadání v případě postav Malého Pána a Drzého Zmetka?

Zadání do značné míry vystihovala jména těchto postav. Malý Pán měl být sympatický, ani mladý, ani starý, charakterově poněkud nevyhraněný. A co bylo nejtěžší, měl si vystačit s jedním výrazem obličeje ve všech situacích, kterými ve filmu prochází. Drzý zmetek byl daleko snazší. Prostě takový bezcharakterní zloduch, který však rozumu moc nepobral, a tím pádem je všem spíš pro smích.

Některé loutky mají otvírací pusu a umožňují lip-synch, jiné ne. To bylo součástí zadání, nebo jste o tom rozhodl sám? Podle čeho jste rozhodoval?

Režisérovi to bylo v podstatě jedno. Jen v případě Malého Pána věděl, že otevírací pusu mít nemá. U ostatních to nechal na mně a já jsem se rozhodoval podle charakteru loutky a podle toho, jak se to hodilo k jejímu celkovému zjevu.

Co jste si při přípravách na film nejvíc užil?

Nejvíc jsem si užil práci na představitelích vedlejších rolí, jako je prodavač pyrotechniky nebo pan vrátný, protože u nich jsem měl úplně volnou ruku a jsou to postavy, ke kterým se snadno hledá předobraz, který pak můžete ještě dál rozvíjet a různě karikovat.

A která loutka byla konstrukčně nejtěžší?

Myslím, že nejvíc práce jsem měl se dvěma lesními příšerami. Šišatci se protáčí celé tělo tak, aby mohl udeřit ocasem před sebe a Dřevokožec má obří pohyblivá kusadla a nohy jako pavouk, čemuž se muselo přizpůsobit vahadlo. Pro mě byl na výrobu nejtěžší mistr Drobný, protože má končetiny sestavené z recyklovaných kovových součástek. Takže jsem půl dne strávil jenom tím, že jsem se přehraboval v bednách s bordelem.

Co se stalo s loutkami po natáčení?

Část jich je součástí putovní výstavy, která byla k vidění například v Uherském Hradišti nebo v Liberci. V říjnu se pak na loutky můžete jet podívat do Opavy do obchodního centra Breda & Weinstein. S loutkami jsou vystavovány i různé dekorace – třeba laboratoř mistra Drobného, domek Malého Pána, velín Drzého Zmetka nebo Bibliotéka. Zbytek loutek je zřejmě někde ve skladu a o jejich dalším osudu teď rozhoduje producent filmu.

Vytvářel jste nejenom loutky, ale i prostředí. To je často překvapivě moderní, zvlášť na to, že se skrývá v lese. Byl to váš koncept, nebo jste to vymysleli s režisérem?

Kromě těch několika loutek, o nichž měl Radek dost jasnou představu, nechával všechno na mně. Celkem pravidelně jsme ale měli schůzky ještě s Robertem Smolíkem, kde jsem jim prezentoval své nápady a mnohé věci jsme tam ještě různě doladili. Tím, že Malý Pán téměř po celou dobu filmu někam putuje, bylo nutné navrhnout řadu prostředí, která jsem se snažil samozřejmě dělat co nejrozdílnější. Druhá věc je, že mě bavil moment překvapení, který vyvolává ten kontrast, jaký je například mezi lesem a vstupní halou Družstva drobných kutilů.

Jaká měla práce v reálném prostředí lesa úskalí?

Spoustu věcí jsem dělal nebo dodělával sám, ale povětšinou u sebe v dílně a na plac jsem se dostal asi jen dvakrát. Stavbu měli na starosti hlavně Michal Kubíček a Markéta Michálková. Myslím ale, že největší problém byla odlehlost místa natáčení. Co se týče nářadí a materiálu, musíte být perfektně připraven na všechny možné komplikace, protože jinak dochází k hrozným průtahům, které si většinou nemůžete dovolit. A druhá věc je samozřejmě počasí…

Můžete nám říct něco o vašem amatérském loutkářském souboru, který údajně loutky při pyrotechnických představeních pálí?

Soubor ND (Nebezpečné divadlo) se vyvinul z různých jiných spolkových aktivit zhruba před deseti lety a zabývá se experimentálním loutkovým divadlem s využitím hořlavin a pyrotechniky. Vyprodukujeme v jednom roce maximálně jednu inscenaci, která nemá žádnou reprízu, a z dekorací a postav zbydou v devadesáti procentech případů jen fragmenty. Tím pádem se ale většinou jedná zároveň i o první zkoušku, takže to “nebezpečí” je mnohdy až za hranicí únosnosti. To nás v posledních letech vede k omezování množství trhavin a zaměřujeme se spíš na plameny a destrukční mechanismy, u nichž se dá snáze odhadnout jejich chování.

Je to recese, nebo spíš experiment?

Je to experiment se vším všudy, to znamená i s riskem, že nevyjde.

Jak a kde soubor vystupuje, je možné představení někde vidět?

Doposud všechna představení proběhla na soukromých akcích, především z důvodu, že u takového publika je poměrně malá šance, že nás bude někdo žalovat v případě újmy na zdraví.

Chtěl byste se divadelním loutkám věnovat víc?

Chtěl bych se jim věnovat víc, pokud by ovšem nebyly věci, kterým bych se věnoval ještě radši.

Loutkář 5/2015, p. 30–31.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.