Dudová, Iveta: Dospělí ztrácejí odvahu experimentovat

Řezbář a loutkářský technolog Miroslav Trejtnar patří ve svém oboru k tuzemské špičce a je v této oblasti i velmi aktivním pedagogem. Vede jednodenní i vícedenní workshopy věnované řezbě i animaci divadelních a filmových loutek a práce jeho studentů bývají k vidění třeba během každoročního festiválku Teatrotoč. V červnu letošního roku oslavil projekt Puppets in Prague, pod jehož hlavičkou dílny se svou ženou Leah Gaffen pořádá, už 15. výročí.

Kdy se u vás poprvé projevila touha věnovat se loutkám?

Pocházím z Hradce Králové, kde jsem jako dítě zažil hvězdná léta Divadla DRAK a inscenace jako byla například Kroftova Zlatovláska. Pak jsem odešel do Prahy studovat řezbářství a pokračoval jsem na DAMU, na loutkářskou scénografii. Takže jsem se k tomu dostával postupně.

Má u vás řezbářství rodinnou tradici?

Právě, že vůbec ne. Pocházím z výtvarnické rodiny, můj otec maloval obrazy. Ale řezbě se v mém okolí nikdo nijak zvlášť nevěnoval.

Dnes vedete workshopy pro budoucí profesionály, ale i tvořivé dílny pro děti. V čem vidíte specifikum práce s dětskými a dospělými účastníky? Popřípadě jak se liší jejich vnímání loutky?

V rámci letošní mimořádné Skupovy Plzně jsme dělali na náměstí víkendovou dílničku pro plzeňskou veřejnost. Přijel jsem s polotovary a předpřipravenými tvary a měl jsem s sebou bednu různě tvarovaných odřezků, které jsem dal k dispozici dětem. Ty si je vždycky různě pospojují dohromady a vytvoří si z nich třeba hlavičky nebo zvířátka a objekty. Během takového workshopu se vždycky ukáže, že děti nejsou zdaleka tak svázané konvencemi a mají daleko větší představivost než dospělí. Dospělí jsou opatrní, mají strach, aby něco nezkazili, a ztratili už nespoutanost a odvahu experimentovat.

Takže vás práce s dětmi umělecky více naplňuje?

Je to fyzicky hodně náročné, ale je to vždycky hřejivá záležitost.

U dětí ještě zůstaneme – každoročně pořádáte festival Teatrotoč zaměřený právě na dětského diváka. Jak a kdy tento festival vznikl?

Pořádali jsme kurz výroby marionet pro dospělé a oni si nacvičili krátkou inscenaci pro děti. Vzniklo dvanáct nových marionet s dvanácti loutkoherci a nám bylo líto hrát představení jen jednou pro učitele a kamarády, tak jsme s ním vyrazili po Praze a později i mimo Prahu. Tak vznikla i myšlenka, že bychom mohli pořádat festiválek, kde by byla i další představení. Pět let jsme pořádali třídenní festival, teď organizujeme dva dvoudenní – na začátku a na konci prázdnin. Snažíme se přinést dětem nějakou aktivitu v době, kdy jsou divadla zavřená, a nabídnout jim příjemný den, kdy se s rodiči podívají na dvě až tři představení a vyrobí si loutku s divadélkem.

Krom divadelních aktivit se věnujete i filmu. Spolu s Taťánou Markovou jste režíroval animovaný film Jak to říct dětem?, který vypráví o sametové revoluci. Proč jste zvolil právě toto téma?

Ve filmu zpracováváme své zážitky a zážitky kamarádů, kteří byli v té době studenty a účastnili se 17. listopadu. Opět jsme do toho zapojili i děti, které animovaly určité sekvence vyprávění svých rodičů – třeba jak šli lidé po Národní. Překvapilo nás zjištění, že rodiče o tom se svými dětmi do té doby nemluvili. Nejdříve jsme tedy zkusili získat vzpomínky od rodičů a teprve pak se o tom začalo mluvit v rodinách. Třeba o tom, proč jít na demonstraci, nebo co to vůbec znamenalo žít v době komunismu. A i pro mě bylo velmi zajímavé sledovat proces pokládání otázek a rozproudění mezigenerační diskuse.

Chystáte se do budoucna navázat obdobným “osvětovým” projektem?

Každoročně v listopadu budeme promítat film ve školách a pořádat k tomu besedy a počítám, že si s tím snad tři čtyři roky vystačíme. Dva týdny budeme chodit po školách a představovat film dětem. Další témata sice máme, ale dělat film jen tak na koleně, ve volném čase, je strašně náročné. Myslím, že si s tím dáme na chvíli pauzu.

Na workshopu výroby trikové marionety kostlivce, který jste vedl na letošní Skupovce, se dohromady sešli zkušení účastníci i naprostí loutkářští začátečníci. Jak náročné je vyrobit za pouhé dva dny, které workshop trval, kompletní loutku a jak se to dá zvládnout v takhle různě vybaveném osazenstvu?

Jsem zvyklý na to, že nám lidi pošlou svůj životopis, ale většinou se ukáže, že toho neumí zdaleka tolik, kolik jsme předpokládali. Takže už jsem připravený se jejich dovednostem přizpůsobit a pomoci všem tak, abychom práci dotáhli do konce všichni ve srovnatelné kvalitě. Je to usnadněno tím, že pracujeme s kompletními polotovary, které už opracujeme jen pomocí dláta. Frekventanti po skončení kurzu vždy odejdou s loutkou, kterou budou moci používat ve své divadelní praxi, nebo jen tak pro radost.

Věnujete se i sochařství a malbě, do nichž promítáte své zkušenosti z výroby loutek. Mají tyto disciplíny podle vás nějaké styčné body?

Loutkářství je vlastně syntetické umění. Musíte umět kreslit a modelovat, tvořit v prostoru, vše promítnout do špalíku a vytvořit tak 3D objekt, možná navíc ještě i šít a také musíte umět hrát. Je to opravdu všestranné. Někdy se posouvám více směrem sochařině nebo malbě, protože nelze dělat pořád jen loutky. Tak se věnuji volné tvorbě, třeba dřevěným sochám.

Chtěl byste loutkářům něco vzkázat?

Choďte do divadla a dělejte si svá divadla, stačí k tomu strašně málo – špalíčky dřeva a hlavně chuť a zápal si něco vytvořit.

Miroslav Trejtnar (1962)

Absolvent řezbářského oddělení SUPŠ v Praze a Katedry loutkového divadla DAMU (obor scénografie a technologie loutkového divadla). Účastnil se workshopů pořádaných UNIMA, spolupracoval s Bread and Puppet Theatre. Od roku 2000 se pod značkou Puppets in Prague věnuje pořádání vlastních loutkařských workshopů, zaměřených na praktickou výuku budoucích profesionálních loutkářů. Podílel se na animovaném filmu Jak to říct dětem? o událostech 17. listopadu 1989. Věnuje se rovněž sochařství a jeho volná tvorba byla úspěšně prezentována v Dánsku, Belgii, Německu, Holandsku či Rakousku. Pro časopis Loutkář připravoval v letech 2009–2011 seriál Kapitoly z technologie.

Loutkář 5/2015, p. 24.