Vašíček, Pavel: Jaroslav Suchý, loutkář a pábitel I

21. září měla v plzeňském Muzeu loutek vernisáž výstava Jaroslav Suchý – loutkář a vynálezce věnovaná pozapomenutému, mimořádně vynalézavému a invenčnímu tvůrci, otci slavných bratrů Jiřího a Ondřeje Suchých, který se loutkovému divadlu s láskou věnoval celý život. Následující studie, rozdělená na dvě pokračování, nabízí seznámení s tímto originálním a poněkud svérázným umělcem a může být i pozvánkou na výlet do letošního Evropského hlavního města kultury. (red)

Bydlíte v garsonce? Pak by vám určitě přišel vhod kus nábytku, který se na první pohled tváří jako příborník, jímž také opravdu je, lze ho však “za jednu minutu a bez námahy” proměnit v pohovku s knihovničkami, přičemž peřiny zůstanou “úplně a hygienicky odděleny”… Jak v roce 1948 referovaly Truhlářské noviny, tuto pozoruhodnost v roce 1948 vymyslel a sestrojil pan Jaroslav Suchý ze Spořilova. Prototyp si zamluvilo Divadlo Spejbla a Hurvínka. V novinách pak o něm vyšel i článek nadepsaný Dobrodinec malých bytů.

Co lze z této krátké noticky vyčíst? Tak třeba to, že pan Suchý byl člověk s fantazií, vybavený přirozeným smyslem pro bizarno, ochotný vstupovat na neprošlapané stezky a v neposlední řadě i člověk manuálně zručný. (“Ten nábytek byl vždycky svým způsobem jedinečný. Všechno, co kdy dělal, bylo svým způsobem jiné.” – Jiří Suchý) Zpráva navíc obsahuje i lehký dotek s oborem, v němž všechny tyto talenty a vlastnosti (a ještě mnohé další) mohl plně rozvinout a který se mu stal celoživotní láskou – loutkovým divadlem! Jeho všestrannost (a ovšem nejen ona) naznačuje, že je z rodu Járy da Cimrmana (či jeho velkého renesančního předchůdce), a v tomto směru ho následovali i oba jeho synové Jiří a Ondřej. Mezi loutkáři jeho generace se pak obdobnou všestranností vyznačovali snad jen prof. Josef Skupa a dr. Jan Malík. Nejdřív se ovšem Jáša, jak se mu později také říkalo, musel narodit…

Stalo se tak 28. dubna 1903 v Klatovech. Byl synem truhláře a sám se truhlářem vyučil (odtud jeho zručnost v práci se dřevem). V září 1924 odešel “na zkušenou” do francouzského Belfortu, kde setrval sedm měsíců. Deset dní před svými 22. narozeninami obdržel od Société alsacienne de constructions mécaniques certifikát modeláře! V té době byl povolán do ČSR, “aby se podrobil odvodu”. O jeho vojenské službě není nic známo. V civilním životě pak vykonával celou řadu zaměstnání, nejdéle, od r. 1937, setrval na nejrůznějších pozicích u ČSD, případně na ministerstvu dopravy a spojů. Pracoval mimo jiné v oblasti propagace, v dopravním nakladatelství, a také se podílel na výrobě instruktážních filmů (byl to on, kdo poprvé vtiskl synovi Jiřímu do ruky ze studia vypůjčenou kameru), ale podle šíře spektra jeho vedlejších činností a zájmů lze soudit, že většinu z nich považoval spíše za “poznanou nutnost” a skutečně a plně se realizoval ve svém volném čase.

V únoru 1931 se oženil se slečnou Růženou Beštovou ze Sobětic (1909–1977) a 1. října téhož roku se v Plzni manželům narodil syn Jiří, k němuž o 14 let později, v Praze 16. září 1945, přibyl syn Ondřej. V r. 1932 se rodina přestěhovala z Plzně do Klatov a odtud v roce 1937 do Prahy.

Po návratu do Klatov uplatnil další ze svých talentů – talent hudební. Bubnoval v kavárenském orchestru Ladislava Hlinky. Bubny si prý rovněž vyrobil sám! Psal i písňové texty a skládal. Navíc byl druhým houslistou v orchestříku, který v místním biografu vyhrával hudební podkres k němým filmům. Vstoupil i do řad “herců z libosti”, dne 27. prosince 1932 je mu propůjčena legitimace č. 59 Jednoty divadelních ochotníků Zeyer. Ale plně jej mohla uspokojit až syntéza, kde všechna svá zaujetí, všechny své dovednosti mohl skloubit v jeden celek. A tou bylo loutkové divadlo.

Své první představení sehrál údajně již v šesti letech. Byla to improvizace určená dětem mladším, než byl tehdy sám. Své aktéry – plošné loutky – si vyrobil z kartonových vystřihovánek. Tu a tam lze nalézt zmínku, že loutkářství se věnoval od počátku 20. let, jedinou konkrétnější informaci se však podařilo vystopovat ve Svobodném slově z r. 1949, kde stojí, že Jaroslav Suchý “založil několik loutkových scén (v Plzni, v Klatovech, v Praze a jinde)”. Dle Večerní Prahy prý v Plzni ocenil Suchého loutky i “mistr Skupa”.

Počátky systematické loutkářské činnosti, která trvala téměř čtyři desetiletí, lze datovat do let 1949, kdy v Praze-Karlíně vznikla loutkářská skupina Modrá trojka (odkazující názvem k zaměstnavateli J. S. – ČSD). Čeleď amatérských loutkářů se dále dělí na různé podčeledi, pana Suchého lze zařadit především do dvou z nich: do podčeledí “loutkářů-kutilů” a “loutkářů-samozásobitelů” (o vášni, již nejlépe vystihuje Klubkova replika ze Snu noci svatojanské “Dejte mi toho lva taky!”, nemluvě). Věnujme se však nejprve první z nich, neboť právě výsledky svého “kutilství” upoutal na sebe pozornost hned na počátku své loutkářské kariéry!

Jestliže v šesti letech se ještě spokojil s loutkami zhotovenými s vystřihovánek, nyní jeho ambice mířily mnohem výš. Po přestěhování na pražský Spořilov si v neužívaných prostorách pod tamním stánkem Páně zařídil dílnu, své království, kde se rodily loutky a vše potřebné pro provoz divadélka. (Později využíval i truhlářskou dílnu ČSD.) Celkem z jeho rukou vyšlo na 300 loutek. Ale nebyly to marionety, maňásci či tehdy – po sovětském vzoru – čerstvě expandující javajky. Rozhodl se vytvářet velmi neobvyklý typ loutky, jež byla posléze nazývána “táhlovou klávesovou loutkou”, ale myslím, že vhodným označením by mohla být i “spodová marioneta”. Jejími vzdálenějšími příbuznými by mohly být loutky používané v tzv. “divadle v jeslích”, jež bylo velmi populární v 19. století především v městských řemeslnických komunitách, kde bylo provozováno během zimních měsíců, či polské “lalky na patykách”. Nebo japonské mechanické loutky “karakuri” či jejich obdoba z dílny Španěla Francisca Peralta Gonzalese. Příbuznými v přímé linii však byly patrně loutky francouzského loutkáře Henriho Signoreta, který v letech 1888–1892 provozoval tzv. Malé divadlo v Galerii Viviene, jimž vzdal hold sám Anatole France. Divadlo vzniklo z iniciativy skupiny umělců v ovzduší nastupujícího symbolismu, jehož vyznavači považovali loutky za mimořádně vhodné interprety poetických dramat. Autorem jejich do té doby nevídané mechaniky byl Edmé Armand. Šlo o tzv. pedálové loutky vysoké asi metr, jejichž základnu tvořilo úzké prkénko podepřené železnou tyčkou, která procházela dutým podstavcem. “K tomuto prkénku pojily se ruce a nohy rovněž dřevěné a pohybované nitmi, které uvnitř hraničí s jakýmisi pedály, kterými dociluje se gesta a zvláštního pohybu, jako sklon hlavy, ohyb rukou a loktů, ba i kolen a nohou… To však byly pouze kostry, nikoli těla. Sádrové formy byly polepeny listy papíru na sebe složenými a tak vznikla přední i zadní část těla. Konečně připojena i hlava ze sádry, ruce ze dřeva a nohy ze sádry a loutka předána péči švadleny, která ji bohatě a vkusně oblékla, dbajíc harmonie barev,” tak je v Historii loutek evropských (1912) popsal dr. Jindřich Veselý. Loutky Jaroslava Suchého jsou menší a poněkud jednodušší, ale i ony stojí na dřevěné základně a zespodu pohybují pomocí vahadélka, od něhož vedou nitě a táhla k příslušným částem skeletu loutky.

Jsem ovšem přesvědčen, že Jaroslav Suchý nevycházel z historických reminiscencí, ale věren svému povahovému založení, svému nutkání vynalézat a objevovat, přistoupil k úkolu, který si předsevzal, jako vždy sám a po svém. Tuto domněnku podporuje i fakt, že už v prosinci 1949, tedy v prvním roce Suchého veřejné aktivity, uveřejnil fotografie čtveřice těchto loutek odborný časopis Loutková scéna, jehož šéfredaktor dr. Jan Malík byl člověk mimořádně erudovaný – připomíná sice jistou spojitost s loutkami Henriho Signoreta, ale je zřejmě, že za pouhou kopii je v žádném případě nepovažuje. Zajímavé jsou i podtitulky, kde čteme např.: “Pražští loutkáři Jiří a Jaroslav Suchý s Jiřinou Urbánkovou se pokoušejí zavést táhlový systém loutek vedených zespodu…” nebo “Táhlová loutka, kterou sestrojili pražští loutkáři Jiří a Jaroslav Suchý s Jiřinou Urbánkovou”. Možná překvapí, že na prvním místě v trojici loutkářů je uveden tenkrát osmnáctiletý Jiří Suchý. I v časopise Beseda z r. 1950 je jako hlavní tvůrce “nového systému loutek” uveden Jiří. A nejen tam. Někdy mohlo jít samozřejmě jen o omyl ve jméně, ale jeho podíl asi nebyl zanedbatelný… Potvrzuje to i článek Ljuby Skalské v časopise Signál z ledna 1969: “Před dvaceti lety si Suchých vymysleli svoje vlastní loutky. Prý přesněji, syn Jiří vymyslel pro tatínka. Byla to úplná novinka. Konický váleček vysoustruhovaný ze dřeva. Jenže loutka byla těžká, ohýbala dráty. Jiří vymyslel kornout. Z patnácticentimetrového tělíčka loutky, dvanáct centimetrů zahodili, na třícentimetrový špalíček posadili hlavičku, a to bylo ono! Jako obleky se loutkám navlékaly stylizované papírové kornouty.” Naštěstí se zachoval i cenný dokument – návrhy několika loutek od tehdy “nadějného grafika” Jiřího Suchého z roku 1949. Lze na nich ocenit, že se – co do míry stylizace – vydaly opačným směrem, než nadcházející dobový trend, směřující k nákaze virem socialistického realismu, který se (zcela proti podstatě a smyslu loutky) hodlal zabydlet i na loutkových scénách. Je skoro s podivem, že loutky Suchých nebyly v té době obviněny z přečinu “formalismu”, jako se stalo např. talentovanému loutkářskému výtvarníkovi Jiřímu Stehnovi z Chrudimi.

Z poněkud nečekaného – ekonomického – úhlu, referovaly o loutkách Modré trojky Zemědělské noviny z r. 1949. “Složení tělíček je velmi jednoduché, k jejich výrobě je použito různých odpadků dřeva, papíru, hadříků, ucpávek, drátu, gumy i kaučukových trubic. I to má svoji výhodu: dociluje se tím úspory, čímž loutky zlevňují. Kromě toho jsou tyto loutky převlékací, takže stačí několik základních tvarů, podle velikosti loutky, a to od 25–40 cm, na které se mohou velmi rychle navlékati vhodné obleky. Převlékací proces netrvá zde déle než dvě, tři minuty. Tato skutečnost je nejen technicky výhodná, ale umožňuje i použití menšího počtu loutek, což znamená značnou úsporu pro divadla, zvláště tam, kde není dostatek finančních prostředků.”

Další předností Suchého loutek, jak uvedl časopis Železničář z r. 1968, je to, že “jich může hrát třeba deset najednou a všechny ,urejduje\’ jeden člověk. Jaroslav Suchý prostě loutky postaví a pak chodí od jedné k druhé, ,ťuká\’ jim do drátů a dostává je do akce. Jenomže to není vůbec jednoduché, ale fortelný kumšt. Je totiž s podivem, že o Suchého loutkách se za dvacet let popsalo hodně stránek, ale nikdo jiný to s nimi ještě v praxi nezkusil.”

Bylo by ovšem pošetilé se domnívat, že by pana Jaroslava uspokojilo vyrábět jen loutky určené k tlumočení běžných situačních a slovních požadavků loutkových her. Samozřejmě jeho zapálené kutilství přivedlo na svět i loutky, jež by mohly být prezentovány v pořadu à la “co loutky dovedou”. S pomocí tak reálné věci jako je klystýr, dokázal jeho pověstný kouzelník “valit bulvy” z balónků a podobné “zázraky”, nebo jiné figurky dokázaly plakat, kloktat a plivat u zubaře a podobně. A jsem si skoro jist, že některá z nich určitě propadla kuřácké vášni, k čemuž stačí hořící cigareta a gumová hadička ústící v ústech loutky. (Pan Suchý totiž kouřil dýmku.)

Byl to asi mimo jiné i tento – spíše mimoděčný – šťastný “marketingový” nápad s novým typem loutek, který se zasloužil to, že o Modrou trojku byl hned v prvním roce existence poměrně velký zájem a že se o ní i dost psalo. Jistě jim pomohlo i dobrozdání dr. Jana Malíka (v té době ještě úředníka ministerstva informací a osvěty) z července 1949, v němž se praví, že pan Suchý a paní Urbánková “projevili zájem o to, aby jim byla dána příležitost zapojiti se se svým loutkářským souborem do akcí, které družstvo zhospodárněné kultury ,Umění lidu\’ provádí ve prospěch pracujících jak na poli distribuce kultury, tak i v zařízeních rekreačních. Uvedený loutkářský soubor se dává k disposici zejména i pro zájezdovou činnost do různých rekreačních středisek. Vzhledem k dobře známé pozoruhodné úrovni loutkářské práce uvedeného souboru a jeho vedoucích plně doporučujeme, aby jmenovaným loutkářským pracovníkům byla dána příležitost osvědčit svou vysokou kvalifikaci ve spolupráci s ,Uměním lidu\’.”

Velkou příležitostí jistě bylo od 29. října 1949 několikatýdenní pravidelné účinkování ve Výstavním pavilonu, který byl součástí zemědělské výstavy a nacházel se na Václavském náměstí v místech, kde dnes stojí hotel Jalta. Odpoledne bylo na programu představení pro děti Příhody Jirky a Evy Jaroslava Suchého a večer pro dospělé agitka Františka Němce Seběhlo se v Bučině, obě zaměřené na zemědělskou problematiku. Podle Zemědělských novin obě hříčky zhlédlo okolo 50 000 diváků. Na nezřetelných novinových fotografiích jsou k rozpoznání některé z loutek navržené Jiřím Suchým.

A “spanilá jízda” pokračovala i v r. 1950. A to hned na Nový rok. Mám před sebou plakátek, který hlásá, že loutkové divadlo Modrá trojka uvede již zmíněnou hříčku Příhody Jirky a Evy v půl 11 a pak ještě ve 14 a 16 hod. A další dvě reprízy o příštím víkendu. V kolonce “režie a výprava” jsou uvedena jména Jaroslav Suchý, J. Urbánková, A. Permanová a Jiří Suchý. Text hry se bohužel nezachoval. O dalších aktivitách souboru v onom roce podává informaci deník Práce: “V truhlářské dílně budovy ČSD připravuje železničářský loutkář Jaroslav Suchý malým návštěvníkům Bílé labuti moderní loutkové divadlo, v němž budou hrát loutky voděné zdola. V zajímavých hrách, které vytvoří železničářští literáti, seznámí se děti s životem železničářů, s jejich prací a odpovědností, poznají život železničářských učňů, dorostenců a studentů. Také dívenkám ukáží loutky možnost uplatnění žen na železnici. Pro mnohého chlapce a dívku to možná bude znamenat i pozdější rozhodný krok do života. ,Loutky, to je moje druhá rodina,\’ říká Jaroslav Suchý. Donedávna marně nabízel své služby jako loutkář. Nechali ho sedět ve spisovně, ačkoli železnice už dávno mohla využít jeho tvůrčích schopností a talentu jinde uznávaného loutkáře. Ale i tady zavanul nový vítr a divadlo chystané pro Bílou labuť není posledním divadlem. Železničář Suchý bude vytvářet další loutkové scény pro radost malých a velkých. Jistě se za čas v leckteré stanici setkáte s jeho výraznými loutkami.”

(Pokračování)

Loutkář 5/2015, p. 6–9.

Vašíček, Pavel: Jaroslav Suchý, loutkář a pábitel I

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters