Loutkar.online

Vedralová, Hana: Papírové divadlo III.

PAPÍROVÉ DIVADLO III.

V seriálu o historii a podobách papírového loutkového divadla jsme se zatím věnovali zahraniční provenienci. Pokud jde o papírové divadlo v Čechách (a Československu), zejména v souvislosti s fenoménem rodinného loutkového divadla, je tato oblast v poslední době podrobně popsána především v publikacích a studiích divadelního historika Jaroslava Blechy, s nimiž jste se mohli několikráte setkat i na stránkách časopisu Loutkář. Pro poslední závěrečnou část seriálu tedy odkazujeme k těmto zpracováním a ze studie Hany Vedralové, která je cennou sumarizací tohoto u nás méně využívaného žánru, vybíráme přehled inspirujících forem papírového divadla a jejich realizací v současném českém loutkovém divadle.

–nm–

SOUČASNÁ PAPÍROVÁ DIVADLA NA ČESKÉ AMATÉRSKÉ I PROFESIONÁLNÍ LOUTKOVÉ SCÉNĚ

HANA VEDRALOVÁ, FOTO: Jiří Vedral

Stejně jako je možné pozorovat nové způsoby používání aparátu papírového divadla na zahraniční scéně, lze najít umělce zabývající se papírem alespoň některou etapu své divadelní kariéry i v České republice. Hlavním podstatným rozdílem je však to, že málokterý český umělec se papírem zabývá cíleně. Mnozí ani netuší, že papírové divadlo v zahraničí stále žije jako svébytná součást loutkového světa, natož že by bylo možné na tomto poli dokonce mezinárodně kooperovat. Převažující důvody pro práci s papírem jsou tak často čistě praktické. Někteří loutkáři za svými diváky cestují veřejnou dopravou, takže cokoli těžšího by bylo problematické přepravovat. Jistou výhodou je i poddajnost a snadná tvarovatelnost. Ačkoli je práce s papírem poměrně jednoduchá, lze i tak dosáhnout impozantních výsledků. Papír je kromě toho velmi dostupný, je přítomen všude kolem nás, a tak záleží jen na kreativitě těch, kteří jej používají pro divadelní účely, jaké sdělení se s jeho pomocí podaří předat. Záleží i na účelu inscenace. Papír s oblibou používají i vedoucí dramatických kroužků pro první dětská představení, tedy pro seznámení s loutkářstvím obecně.

V současné době je papírové divadlo využíváno jako výchovný a kreativitu podporující prostředek v mateřských školách. Manipulace s ním je totiž natolik jednoduchá, že ji zvládnou i opravdu malé děti. Také se zde zpravidla jedná o první dětské setkání s divadlem vůbec. Paradoxně je při něm dítě často v roli tvůrce jednoduché loutky z kartonu na špejli. Bohužel, po započetí školní docházky již není loutkám jako prostředku kreativního vyžití i pomocníku při výchově věnováno tolik prostoru. Děti se tak s loutkovým divadlem již příliš často nesetkají.

Všeobecné vnímání loutkového divadla jako atributu dětské zábavy způsobuje také několik dalších problémů. Obecně není mnoho organizátorů, kteří by byli ochotni pozvat loutkové divadlo pro dospělé, přestože vynaložené prostředky na takové představení jsou ve srovnání s jinými akcemi mizivé. Většina loutkoherců ke svému představení totiž nepotřebuje víc než vhodný prostor, stůl, nebo elektrickou zásuvku. Tato divadla tedy zatím zůstávají doménou především amatérských přehlídek.

Hana Budínská

Hana Budínská se s loutkami poprvé setkala při studiu na Vyšší odborné škole uměleckého průmyslu v Brně, kterou absolvovala pod vedením Karla Langra. Na pokusné scéně Ajdivadlo se angažovala od roku 1952 nejdříve jako loutkoherečka, později i jako režisérka a výtvarnice vlastních loutkových her. V roce 1954 získala zaměstnání jako vedoucí loutkářského úseku oddělení estetické výchovy Ústředního domu pionýrů a mládeže J. Fučíka v Praze, ve kterém vedla soubory dětí a mládeže a loutkářské kroužky až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. Napsala několik publikací o práci s dětmi pomocí metod komplexní estetické výchovy.1

H. Budínská hojně užívala papíru jako materiálu ve své práci, neboť “je lehce dostupný a jdou z něj vytvářet úžasné věci, ať už plošné, poloplastické, nebo dokonce plastické. Nabízí také nevyčerpatelné možnosti, stačí se dívat kolem sebe.”2 Věnovala se i papírovým vystřihovánkám, různým barevným kolážím a plošným papírovým loutkám. Vytvořila nespočet papírových představení, kterými inspirovala mnoho budoucích loutkářů, a položila tak základní stavební kámen nového přístupu k sebevyjádření, založeného na rozvoji všestranné tvořivosti.

Josef Brůček

Vztah k loutkám byl u Josefa Brůčka odstartován zálibou v řezbářství. V 70. letech vzniklo v jeho rukách první vlastnoručně vyřezané divadlo, které stálo jistě na počátku jeho divadelních ambicí. V roce 1982 založil loutkářský soubor Tatrmani, který se v roce 1991 transformoval na občanské sdružení.

Loutková divadla v Brůčkově pojetí se stávají velmi často kombinací akce loutek a herecké performance jejich vodičů. Sám v charakteristice své tvorby zdůrazňuje samotný příběh. Pro jeho vyprávění používá různých zkratek, syrových objektů i jistou stylovou nedbalost. Představení tak mohou působit nahodile, avšak se silným vnitřním záměrem a lehkostí sobě vlastní. Celé kompozice jsou charakteristické svou přímočarostí a osobitým vtipem. Vše se odehrává v popředí textů buď vlastních, nebo od spřízněných autorů jako Ivana Jirouse, Ivana Wernische a dalších. Nezřídka také do svého konání zapojuje obecenstvo. Zejména jeho papírové inscenace v sobě mají velkou dávku neformálnosti a reflektují postmodernistický vývoj loutkového divadla posledních let. Dle Luďka Richtera je “Josef Brůček v loutkářství představitelem výtvarně zaměřeného absurdního divadla.”3

Papírové inscenace Josefa Brůčka a divadelního spolku Tatrmani:

Příběh (premiéra 1981): Desetiminutové představení s papírovou “oponou”. Nositelé příběhu jsou autorovy ruce, které se v příběhu promění v loutky.

Nekonečný příběh (premiéra 1990): Kratičké pětiminutové představení, ve kterém papír jako jediný použitý materiál nahrazuje v mnoha podobách rekvizity i postavy.

Sen (premiéra 1990): Na inscenaci Sen se herecky podílejí i oba synové Josefa Brůčka – Petr a Jan. Inscenace vznikla jako varování před destrukcí vlastního díla způsobenou euforií z jeho vytvoření.

Červená Karkulka (premiéra 1991): Dvě verze jednoho příběhu probíhající vedle sebe. První z nich je ztvárněna pomocí klasických loutek, druhá je tvořena v reálném čase pomocí role papíru a barev. Představení kromě Josefa hráli i jeho dva synové.

Nepovedené představení (premiéra 1991): Krátká stručná herecká etuda k textu Daniila Charmse. Papírovou scénu drží ve výšce pasu sami diváci, zatímco z ní vykukují na různých místech papírové loutky. Jedna po druhé se snaží předat nějaké sdělení, v tom okamžiku však pouze vyvrhne barvu před sebe na scénu.

Čára (premiéra 1992): Krátké představení o třech čárách na papírové scéně.

Setkání (premiéra 1993): Zdramatizovaný text básníka a spisovatele Ivana Wernische ze sbírek Frc nebo také Překlady a překrady a Ó kdežpak. Dva lidé na scéně postupně boří černobílou dvojrozměrnou papírovou konstrukci, aby mohli vytvořit trojrozměrnou barevnou.

Ondřej Coffey (premiéra 1998): Dramatizace keltské pohádky, stínohra realizovaná studenty.

Pět neděl v balónu (premiéra 2005): Zdramatizovaný román Julese Verna, použity byly spodové loutky.

Neuhasitelný lásky žár, aneb dnes nevýslovný lásky žár plane (premiéra 2005): Inscenace, která byla nastudována pro jediné představení na počest narození básníka, kritika a prozaika, rodáka ze Sudoměřic u Bechyně, Karla Hugo Hilara. Součástí představení bylo závěrečné spálení celé scény včetně papírových loutek.

Hana Voříšková

Loutkářka, loutkoherečka, výtvarnice a učitelka výtvarného oboru na ZUŠ v Chocni v jedné osobě je nejvýraznějším českým zástupcem na poli papírového divadla. Do světa loutek vstoupila se skromným představením Oříšková chaloupka, které variuje příběh Jeníčka a Mařenky na scéně z upečené bábovky. Od roku 1996, kdy toto divadlo vzniklo, vytvořila mnoho dalších představení. Z dostupných materiálů jí učaroval právě papír, který je nejen poddajný, lehký a relativně snadno opravitelný, ale i nečekaně pevný. Do povědomí loutkářské obce se zapsala vytvořením písničkového automatu. Malinká představení, která jsou určená pro jednoho diváka, jsou inspirována běžnými automaty na kávu, jízdenky a další pochoutky. Scéna se skládá z lepenkové krabice s malým okénkem a oponou. Nechybí nezbytný otvor na mince. Jakmile mince zacinká, rozevře se opona, spustí hudba a divák na chvilku zapomene na okolní svět, pohroužen do toho svého, ohraničeného malým svítícím čtverečkem v tmavé místnosti. První automaty ilustrovaly písničky Jaromíra Nohavici a Karla Plíhala. Následovala inscenace Výlet a vánoční příběh Pokoj vám doprovázený hudbou skupiny Hradišťan.

S inscenací Výlet se zúčastnila také svého prvního zahraničního festivalu papírových divadel ve francouzském Mourmelonu le Grand v roce 2006. O rok později se zúčastnila festivalu v německém Preetzu, od roku 2007 je jeho pravidelnou účastnicí.

Po písničkových automatech se Hana Voříšková zaměřila na ilustraci lidových písní. Po inscenacích Kde lásko, kdes byla vzniklo pásmo papírových divadelních klipů V širém poli hruška, které vzešlo ze spolupráce s hudební skupinou Muziga Heleny a Jiřího Vedralových. Ti představení také živě doprovází. Zatím poslední inscenací, na níž se autorsky taktéž podílela skupina Muziga, jsou Pohyblivé obrázky, metaforická stínohra s živým hudebním doprovodem.4

Jemná sdělení ukrytá do divadel Hany Voříškové zaujmou svou citlivostí, vtipem i okouzlující jednoduchostí, která ukrývá zcela nevšední nápady a promyšlené scénky. Přímo pod rukama loutkářky se papír mění pomocí nitek, špejlí či tužky v neobyčejné loutky, stínohry i celé scény. Pro charakter představení je typický jakýsi vlastní svět, který na chvíli diváka pohltí, dá zapomenout na každodenní všednost, připomene kouzlo zcela běžných věcí, jevů i situací, dovolí na chvíli se zastavit, zpomalit tempo a pocítit radost z bytí. Zážitek je ještě umocněn tím, že většina představení je určena pro malé publikum, nezřídka dokonce pouze pro jednoho diváka. Ten se často stává spoluhráčem, je nepozorovaně vtažen do hry a dává sám děj do pohybu. I to je součástí toho zvláštního malinkého, snad až dětského světa, ve kterém se tu a tam proletí pták, tu anděl, zasvítí hvězdy. I když se ve většině příběhů neobjevuje žádná dramatická zápletka, přesto se divák dočká jakéhosi rozuzlení.5

Se svými představeními se často vydává hrát také do rodin známých i neznámých lidí, kteří si představení předem objednají. S vánočním automatem Pokoj vám se každoročně v adventní době vydává na víkendové vánoční turné. Symbolicky tak navrací zážitek z loutkového divadla zpět do domácností, jako tomu bylo v období největšího rozmachu rodinného divadla. I zde se však předpokládá zvláštní druh spolupráce mezi divákem a loutkohercem.

Kromě tvorby vlastních představení pořádá H. Voříšková i různé výstavy, dílny, které jsou dle vlastních slov určeny “milovníkům papíru, knížek, pohyblivých obrázků a loutkového divadla”6. Od roku 2005 pořádá též loutkový festival. Jedná se o zcela specifickou přehlídku malých loutkových divadel, která se odehrává tradičně v různých zákoutích choceňského zámečku, jenž je sídlem místní ZUŠ. Název Putování zcela vystihuje hlavní myšlenku celého festivalu, během kterého je několikrát opakovaná jediná pohádka. Ta je rozdělena na části o délce 5–8 minut, které jsou interpretovány zcela dle fantazie jednotlivých účastníků. Diváci tak putují podle plánku zámeckými chodbami od jedné části ke druhé, pěkně od prvního divadélka až po poslední.7 Festival také nepřímo odkazuje na tradici rodinného divadla a jeho význam pro rozvoj dětské fantazie, neboť týmy jsou nejčastěji tvořeny právě rodinnými příslušníky.

Papírové inscenace Hany Voříškové:8

Grónská písnička (premiéra v březnu 2001): První divadelní písničkový automat, který trvá necelé 4 minuty.

Čtyři písničky (premiéra v březnu 2002): Čtyři po sobě jdoucí drobná obrazová divadélka, která ilustrují písničky Karla Plíhala.

Výlet (premiéra v říjnu 2002): Divadélko inspirované skutečným výletem tří poutníků. Představení, které trvá 12 minut, doprovází hudba Oldřicha Janoty. Je opět vzhledem k minimálním rozměrům určeno pro jednoho diváka.

Pokoj vám (premiéra v prosinci 2002): Vánoční stínohra o narození Ježíše Krista doprovázená lidovými písněmi v úpravě Jiřího Pavlici pro Komorní orchestr Leoše Janáčka a Hradišťan.

V širém poli hruška (premiéra v roce 2008): Ilustrované valašské lidové písně neboli výtvarné divadelní klipy se živou muzikou.

Pohyblivé obrázky (premiéra v září 2012): Divadelní obrazy, vzniklé ve spolupráci s Helenou a Jiřím Vedralovými, ilustrující malé události mezi nebem a zemí. Zatím nejdelší inscenace Hany Voříškové je doprovázena živou hudbou kapely Muziga.9

Pavlína Kordová

Pavlína Kordová se loutkovému divadlu věnuje při práci pedagoga výtvarného oboru na základní škole. K myšlence na práci s papírem ji zpočátku přivedly praktické důvody – k inscenaci Plechové pohádky s sebou vozila mnoho těžkých rekvizit. A tak v další inscenaci Pískací kornoutek již vzdává holt knihám pomocí rozpohybovaných papírových ilustrací a v krátkých příbězích seznamuje děti s jejich magickým světem.

S Papírovými pohádkami se zúčastnila drážďanského festivalu loutkového divadla Puppen am die Macht, jehož velká část byla v roce 2010 věnována právě papírovému divadlu.10

Papírová představení Pavlíny Kordové:

Pískací kornoutek: Pro děti věkového rozmezí 4–8 let. Představení je inspirováno inscenací Luďka Richtera a Mirky Vydrové Medvídek Flóra, která vznikla na motivy dětské knížky Daisy Mrázkové. Papírové pohádky aneb Jak se pohádky o zvířátkách dostaly mezi lidi (premiéra červenec 2004).

Nové papírové pohádky aneb Tři pohádky o kmotru zajíci: Volné pokračování bajek tentokrát pro starší děti. Autor textu je tentokrát Igor Istančuk. V pohádkách loutkářka využívá kouzla leporela a papírových loutek.

Chameleon Leon: Papírové divadlo na motivy pohádky Melanie Wattové bylo inspirováno výstavou loutkářky Hany Voříškové. Pracuje na principu plošných obrazů s pohyblivými prvky na nitích.

Jakub Maksymov – Uměl lítat

Student režie na katedře loutkového divadla DAMU Jakub Maksymov se hraní loutkového divadla věnuje již od dětství. Pochází z Jaroměře, kde se s hraním divadla seznámil na místní ZUŠ F. A. Šporka. počiny. Od roku 2013 působí hlavně v Praze.

V roce 2013 vytvořil Jakub Maksymov spolu se Zdeňkem Rybou pod hlavičkou divadelního souboru Někdo hru na motivy (pod)povídky Karla Čapka Uměl lítat. Minimalisticky pojatá inscenace založená na pomalém tempu i opakování jednotlivých situací je spíše ilustrací životní filosofie než příběhem.11

Divadelní soubor Tate Iyumni

Divadelní soubor Tate Iyumni vznikl v roce 1999 jako “kmen” dospívajících od 15 let a dospělých při pražském spolku Skarabeus. Mezi čtyři hlavní věci, které jsou kmenovou náplní, řadí i loutkové divadlo. V prvních dvou představeních s názvem Jak vznikli komáři a Proč je klíště placaté byly použity papírové spodové loutky na špejli, které se pohybovaly v kulisách vyrobených z kartonu. Tuto techniku použil soubor především proto, že pro ně jako začínající loutkáře byl papír nejpřívětivějším materiálem. Dnes soubor používá trojrozměrné loutky kašírovaného polystyrenu a dřeva.

Divadlo DNO

Divadlo DNO je alternativní divadelní skupina, která byla v roce 2000 založena studenty, herci a výtvarníky v Hradci Králové.12 Za dobu své existence vytvořili téměř tři desítky představení, ve kterých používají nejen loutky, ale i staré hračky.

Ačkoli se Divadlo DNO papírovým divadlem přímo nezabývá, ve svých inscenacích také často využívá tvárnosti a dostupnosti papíru, především v podobě kartonu. Ten si zahrál nejvíce v inscenacích Cirkus a 4 + 1.

Inscenace Cirkus se odehrávala ve speciálně postaveném bílém stanu, který svým tvarem připomínal skutečná cirkusová šapitó. Kartonové loutky tancují, stávají se klauny i šelmami, artisty a akrobaty, umělci i outsidery.

O papíru říká umělecký vedoucí divadla Jiří Jelínek toto: “Inspirativní je na něm jednak dostupnost, je to materiál, co potkáte všude, a diváci též. Takže je v něm jakási ”běžnost“, kterou před očima diváků dovedete znevšednět, nebo jim nechat dát zapomenout, že jde o ten běžný karton.”13

ZÁVĚR

Loutkářství jako fenomén tvoří důležitou součást tradiční lidové kultury a nehmotného kulturního dědictví České republiky. Období rodinného divadla mělo zásadní vliv na masové rozšíření loutkových divadel do českých domácností. Do nedávné doby však divadelní historie tento jev přehlížela, přisuzovala průmyslové produkci první poloviny 20. století roli dětské hračky a neuznávala jeho vliv na formování českého loutkového divadla, přestože právě tato éra zajistila loutkovým divadlům obrovskou veřejnou oblibu. I papírové divadlo je svébytnou součástí divadelní historie, přestože mu doposud nebyla samostatně věnována zasloužená pozornost.

Na rozdíl od zahraničních divadelních souborů a společností se v České republice žádný loutkář nevěnuje papírovému divadlu cíleně. Motivací k používání papíru zůstávají jeho vlastnosti jako dostupnost a tvárnost. Přesto se zde objevuje mnoho originálních pojetí práce s papírem, která je kladně oceňována i v zahraničí. Ačkoli neexistuje v České republice téměř žádné povědomí o této drobné divadelní formě, někteří naši zástupci úspěšně reprezentují českou kulturu na mezinárodních festivalech a jsou zde respektovanými umělci. Bohužel je tato mezinárodní spolupráce stále velmi ojedinělá. Stejně jako jsou naši loutkáři svým neotřelým přístupem inspirativní pro zahraniční nadšence, mohli by i tito cizí divadelníci inspirovat české loutkáře a hostovat na tuzemských přehlídkách.

V prezentovaném vzorku českých loutkoherců je zastoupeno několik možných přístupů k tomuto materiálu i k loutkovému divadlu obecně. Lze zde rozpoznat i souvislosti se současnými trendy v zahraničí, i když z obrazového materiálu i popisu jednotlivých představení je zřejmé, že zde převažují umělci, v jejichž tvorbě převládá vizuální složka a důraz na pocitové, skryté sdělení. Druhý přístup, jehož hlavní nosnou částí je samotný text, se uplatňuje hlavně v představeních pro děti, které explicitní sdělení vyžadují. Mnoho českých loutkářů se věnuje nejen dětským představením, ale i snaze navrátit loutková divadla zpátky do rodin. Papírové loutkové divadlo má i v této oblasti své jedinečné místo, neboť právě tento materiál může být pro své vlastnosti dětmi lehce zpracován, a slouží tak jako první seznámení s loutkami i divadlem obecně.

(Dokončení)

Připraveno a redakčně upraveno z diplomové práce Hany Vedralové Papírové divadlo jako specifická součást české loutkářské tradice.

 

1 Loutkář: časopis nejen pro loutkáře. Praha: Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, 2006, č. 5. ISSN 1211–4065.

Dostupné z: http://www.loutkar.eu/index.php?h&id=2006115

2 Hana Budínská, osobní rozhovor 9. 5. 2014

3 Osobnosti: BRŮČEK, Josef, Sudoměřice. Databáze českého amatérského divadla [online]. 2014 [cit. 2014–05–09].

Dostupné z: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data

osobnost&id

85

4 Hana Voříšková. Amatérské divadlo [online]. 2014 [cit. 2014–05–04]. Dostupné z:

http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data

osobnost&id

4716

5 KRÁL, Karel. A Teacher of Humility – Hana Voříšková\’s Little Things. Czech Theatre. červen 2007, č. 23, s. 63–69. Dostupné z: http://www.theatre.cz/media/document/czechtheatre23-web.pdf

6 KRÁL, Karel. A Teacher of Humility – Hana Voříšková\’s Little Things. Czech Theatre. červen 2007, č. 23, s. 63–69. Dostupné z: http://www.theatre.cz/media/document/czechtheatre23-web.pdf

7 Hana Voříšková. Amatérské divadlo [online]. 2014 [cit. 2014–05–04]. Dostupné z:

http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data

osobnost&id

4716

8 VOŘÍŠKOVÁ, Hana: knížečka s nabídkou představení vydaná vlastním nákladem autorky v Chocni

9 Pohyblivé obrázky (Hana Voříšková). Festival divadlo [online]. 2013 [cit. 2014–05–05]. Dostupné z: http://www.festivaldivadlo.cz/cs/predstaveni/125/

10 Divadelní festival v Drážďanech. Divadelní společnost Kordula [online]. 2010 [cit. 2014–05–0Ř]. Dostupné z:

http://kordula.blog.cz/galerie/divadelni-festival-v-drazdanech#70872367

11 Soubory: ZUŠ F. A. Šporka, Děvčátko a slečny / F:A:G:U:S / DS Jakuba Maksymova / Ještě ne / Malé dvě / Někdo, LD / Ráj / Sinice / Skorojo / Traumatizovaní tygříci. Databáze českého amatérského divadla [online]. 2014 [cit. 2014–05–07]. Dostupné z: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data

soubor&id

17743

12 Profil. Divadlo DNO [online]. 2014 [cit.2014–05–04]. Dostupné z: http://www.divadlodno.cz/profil.html

13 Osobní rozhovor s Jiřím Jelínkem ze dne 2. 5. 2014

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Literární zdroje

BALDWIN, Peter: The Toy Theatres of the World. London, A. Zwemmer Ltd, 1992

BERNARD, Eric G.: A Child´s Viex: 19th – Century Paper Theatre. Greenwitch Connecticut, Bruce Museum, 2010

BLECHA, Jaroslav: Okno do českého loutkářství: výstava v rámci mezinárodního projektu. Brno: Moravské zemské muzeum, 2007, ISBN 978–807–0283–158

BLECHA, Jaroslav: Loutkářská sbírka Moravského zemského divadla v Brně. Semily, Muzeum a Pojizerská galerie, 1998

BLECHA, Jaroslav, HUČÍN, Ondřej, sest.: Brno, Kdo je kdo v české teatrologii., 1999

BLECHA, Jaroslav: Česká loutka. Brno, Moravské zemské muzeum, 2007, ISBN 978–807–0283–158

BLECHA, Jaroslav: Rodinná loutková divadélka, Skromné stánky múz, Brno, Moravské zemské muzeum, 2009, ISBN 978–807–0283–530

BLECHA, Jaroslav, JIRÁSEK, Pavel: Česká loutka. Praha, Kant, 2008, ISBN 978–80–86970–23–3

DUBSKÁ, Alice, JIRÁSEK, Pavel, JIRÁSKOVÁ, Marie, MALÍKOVÁ, Nina: Obrazy z dějin českého loutkářství. Arbor Vitae 2012, ISBN: 978–80–7467–011–4

DUBSKÁ, Alice: Dvě století českého loutkářství: vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945. Praha, Akademie múzických umění, 2004, ISBN 80–7331–008–2

LANDER, Richard. Abeceda plošných loutek. BČAD, 1978

Loutkář: časopis nejen pro loutkáře. Praha: Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, 2013, roč. 63, 4/2013. ISSN 1211–4065.

KRÁL, Karel: A Teacher of Humility – Hana Voříšková\’s Little Things. Czech Theatre. červen 2007, č. 23, s. 63–69. Dostupné z: http://www.theatre.cz/media/document/czechtheatre23-Web.pdf

POWELL, David: W. G. Webb and the Victorian Toy Theatre, 2005

RICHTER, Luděk: Od předmětu k loutce, od loutky k divadlu. Praha, NIPOS-ARTAMA a Společenství DDD, 1997, ISBN 80–7068–097–0.

TOMÁNEK, Alois: Podoby loutky. Praha: Akademie múzických umění, Divadelní fakulta, 1998, ISBN 80–858–8336–8.

VOŘÍŠKOVÁ, Hana: knížečka s nabídkou představení vydaná vlastním nákladem autorky v Chocni.

Loutkář 3/2015, p. 6–9.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.