Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Malíková, Nina: Pokus o druhé zdolání řeky

Pokus o druhé zdolání řeky

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, a přece se o to řada z nás, i s tím rizikem, že ani my, ani řeka nebudeme stejní, pokouší. Jestli tenhle pokus stojí za to, se většinou potvrdí až v jistém časovém odstupu. Vánoční inscenace Hej, mistře! v hradeckém DRAKu je z tohoto rodu.

Nechci na pokraji jara vyvolat reminiscenci vánočního času, pro který byla a je tato inscenace určena; zaujal mě pokus o druhé vkročení na stejnou a přece v něčem odlišnou půdu jedné inscenace. Jejím zásadním problémem bylo, a do jisté míry stále je, že paralelně rozvíjí, či přesněji řečeno se střídavým úspěchem snoubí dva, možná tři těžko související příběhy – osudový závod dvou českých průkopníků lyžařství a dobrých přátel Hanče a Vrbaty s příběhem Ježíškova narození a konečně i nejznámější zlidovělou Rybovou vánoční mší Hej, mistře, v hradecké interpretaci evokující podkrkonošské muzicírování známé z pohádek Marie Kubátové.

Každý z těchto několika námětů (včetně andělíčků provozujících populární Rybovku či paralela mezi narozením Jezulátka a Hančovým poselstvím k jeho nenarozenému synkovi) by možná vystačil na samostatnou inscenaci. Tvůrcům (pod scénářem a režií je podepsán Filip Huml, velký vklad do inscenace je třeba připsat na konto i výtvarníku Robertu Smolíkovi, který pro ni vytvořil u nás zcela konstrukčně ojedinělé klávesové loutky pro celý betlémský příběh a loutky voděné zezadu s celou řadou dalších technologických vychytávek pro příběh lyžařský) se celá tahle hora neutříděného materiálu v inscenaci ještě barokně rozrostla a vyznat se v ní mohl dost těžko nejen divák, ale jako by se v něm, zahlcení takovou náručí možností, hůře orientovali i oni sami.

Nechci moc do široka rozebírat všechna dramaturgická úskalí zvolené struktury, nelze je ale opominout. Dobře vystopovatelná je linie regionální pocty českým lyžařům a jejich přátelství, která je široce pojednaná zejména na samotném počátku, menší plochu má ostýchavě a jaksi obřadně zpracovaný “orloj” pohyblivých figur kolem pouti Svaté rodiny do Betléma a naopak bujaře je rozehraná rovina lidového muzicírování, které se odehrává v nebeské krajině za účasti Hanče, který se na “onom světě” ocitl ve finále svého životního příběhu.

Viděla jsem inscenaci Hej mistře! dvakrát a pokaždé v pohnutém, jemně sentimentálním vánočním čase, s vánočně a svátečně naladěným a natěšeným publikem. Při prvním zhlédnutí se tvůrci netajili tím, že všechno ještě není dotažené, hotové, sešlo se zde hodně handicapů – od účinkujícího režiséra, který si ke složité stavbě přibral ještě hereckou roli německého závodníka Bartela, přes Václava Poula, který odehrál představení opíraje se o francouzské hole, až po rozpačitou manipulaci se Smolíkovými klávesovými loutkami, o jejichž ovladatelnosti nebyli podle všeho herci zcela přesvědčeni. A k tomu všemu obří loutka Pánaboha (vypadal spíše jako Krakonoš), která se poněkud nemotorně pohybovala ve druhém podlaží zadního jeviště.

Vánoční atmosféra a diváci odpustili mnohé, míň si asi odpouštěli samotní aktéři i režisér. Zasněženou vánoční krkonošskou krajinou se zkrátka na jevišti honilo moc zajíců najednou – Rybova mše, neokázalé zpracování betlémského příběhu, sté výročí smrti Hanče a Vrbaty (zúročené invenčněji v inscenaci Vosto5 v Slzách ošlehaných mužů), český patriotismus a národní hrdost, lidová betlemářská tradice i společné vánoční zpívání. A tak se v DRAKu po roce pustili do stejného titulu znovu.

Vzniklo sice stejně košaté představení, které spojuje ono těžce spojitelné, ale najednou bylo Hančovo “nanebevzetí” nějak pochopitelnější, dalo by se říci i radostnější, lehčí. Jeho stylizovaný let na lyžích nad vánoční krajinou, který mu dovoluje dostat se v halucinačních představách mezi figury oživlého betlému a zejména mezi andělíčkovskou kapelu, vzalo příběhu smutnou notu, aniž by nějak zlehčilo vážnost obou příběhů. Václav Poul se stal vědoucím a chápajícím Pánebohem a komentátorem, Dušan Hřebíček jako Bohumil Hanč (a posléze Archanděl Gabriel) mohl uplatnit svou jedinečnou schopnost tragikomiky, pohybové stylizace i hudební účasti v laické kapele – zkrátka inscenace se rozsvítila, povyskočila a potvrdila své oprávnění v dračím repertoáru.

Určitě se stane – už svým načasování na vánoční čas, jednou z těch stálic, o které se bude moci divadlo ještě určitě nějakou sezónu kolem Vánoc opřít. A pro mne to byla jedna z cenných zkušeností potvrzujících fakt, na který se v posledních letech v našich divadlech (a nejen loutkových) už zcela zapomnělo, a který býval právě u DRAKu jedním z výrazných znaků stylu tohoto divadla, a sice že práce na inscenaci nekončí premiérou, naopak; že se někdy vyplatí i za cenu skřípění zubů, nedůvěry i lenosti vrátit k práci, kterou považujeme za nedokončenou ještě jednou a třeba i trochu jinak. Ten risk a ta důvěra v možnost realizace původního záměru tentokrát stála rozhodně za to.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Hej, mistře!

Scénář a režie: Filip Huml, výprava: Robert Smolík, dramaturgie: Dominika Špalková.

Psáno z premiéry 30. 11. 2013 a reprízy 13. 12. 2014

Loutkář 1/2015, p. 22–23.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.