Boráros, Milada a Szilárd: Nahlédnutí do českého hnízda z perspektivy maďarské letky

Byť jsme oba odkojeni cecíkem české loutkářské školy, po letech přilétáme nahlédnout do českého loutkářského hnízda pod maďarskou vlajkou. Coby “zahraniční pozorovatelé” máme za úkol přispět svým pohledem k reflexi letošního Přeletu. Součástí naší zprávy bude ale také otázka, v čem pražská přehlídka přináší inspirující podněty pro současné maďarské loutkové divadlo.

Faktem je, že pozvání nám poskytlo příležitost, kterou by nám leckterý maďarský loutkář záviděl – legenda tradičního i moderního českého loutkářství je totiž v Maďarsku skutečně stále živá a uctívaná. Tato pověst tu ovšem existuje pouze v jakémsi zapouzdřeném stavu – bezprostřední, jednoznačná inspirace českou školou na maďarských jevištích bohužel není v současné době hmatatelná, pokud nepočítám působení několika málo maďarských tvůrců, kteří před mnoha lety v nějaké formě studovali na pražské KALD.

V posledních desetiletích sílící touha českých loutkářů po obrození oboru a nalezení jeho nové autentické tváře je Maďary reflektována jen v malé míře (jediné médium, které pravidelně přináší informace o české loutkářské kultuře, je prvotřídní magazín ART-LIMES, jehož autoři Jenő Virág a Éva Miglinczi se Přeletu zúčastnili také) – patrně i proto, že živých příležitostí představit výsledky svých čerstvých experimentů odborné veřejnosti se Čechům v Maďarsku nenabízí mnoho (až na výjimky pouze na mezinárodních festivalech pořádaných jednou za tři roky – Pécs: f.l.d.pro dospělé, nedávno zrušen, a Békéscsaba). Bohužel ani ke spolupráci na vzniku inscenací nejsou současní čeští tvůrci zváni. Tím spíš je pro nás možnost posoudit sklizeň poslední sezóny vzácná a poučná.

Seminář České loutkové divadlo – tradice, legenda a skutečnost – II (Legenda), který festivalu předchází, nám slibuje skvělou příležitost k nahlédnutí do ohniska českého sebezpytu. Ovšem po našem nedávném zážitku z odborných debat pořádaných v rámci kecskemétské národní přehlídky maďarských loutkových divadel, pokaždé probíhajících v sále nacpaném k prasknutí, je pro nás skrovný počet účastníků (a téměř úplná absence studentů) na semináři zarážející. Znamená to snad, že znepokojení nad stavem současného českého loutkového divadla studenti a tvůrci s organizátory semináře příliš nesdílí? Nebo nemají potřebu zabývat se znovu tématy, která se v oboru přetřásají už po desetiletí (stagnace současného loutkového divadla, opouštění loutky mladou generací, pomalá ztráta prvotřídní pověsti v zahraničí, (ne)schopnost oslovit/přilákat dospělého diváka, degradace loutkářské katedry pouze na “alternativní” v důsledku úpadku výuky podstaty loutkářských řemesel atd.)?

Vše, co na semináři zaznělo, ať už ve formě příspěvku, nebo v samotné diskusi, stávající (domácí i zahraniční) dojmy a obavy znovu potvrdilo, ovšem ve své podstatě šlo o mlácení prázdné slámy. Škoda, že obraz současného českého loutkářství ve světě nebyl porovnáván například s působením v současné době výrazných zahraničních loutkářských skupin na české tvůrce. Je snad jedním z problémů loutkového divadla v Čechách přílišná zahleděnost do sebe a stavění jen na svých vlastních zdrojích a tradicích? Zprávy o současných nových vizích, zdrojích inspirací, dobrodružných cestách a objevech budou ale pravděpodobně námětem až závěrečné, třetí části konference s názvem Současnost. Jsme zvědaví, jestli Přelet samotný zmíněné obavy o mizení loutky z českého loutkového divadla potvrdí, nebo vyvrátí.

Přehlídka je po ukončení semináře téměř příznačně zahájena představením Divadla DRAK, v němž se loutka skutečně objevuje jen na jednu jedinou chviličku a které se přesto pro své nepopiratelné loutkářské (!) kvality později stává letošním držitelem ceny Erik. Jako by tato volba shrnovala odpovědi na většinu otázek, které zazněly na konferenci.

Samotné pojetí přehlídky – tedy záměr vedle profesionálních skupin představit i výběr z práce amatérských loutkářů – je pro maďarského divadelníka úžasnou zajímavostí a potvrzením fámy, že Čech se prostě loutkářem rodí, nemusí na to mít vychozenou slavnou pražskou školu. Ohromení posiluje i to, že se amatérské soubory ve zkoumání nových forem mohou odvážně měřit s těmi profesionálními – a zároveň dokládají, že to lze dělat i se zlomkem prostředků, které mají k dispozici kamenné instituce. Jejich inscenace nepůsobí, jako by se chtěly podobat profesionálům, herci nepřehrávají, vyzařuje z nich přirozené sebevědomí a humor, vytvářejí vlastní zajímavé světy, přinášejí osobitá sdělení. Právě i skutečnost, že množství výrazných osobností současného českého loutkového divadla vyšla z amatérské líhně, dokládá význam existence silné amatérské základny, která je v Maďarsku bohužel naopak dlouhodobě nevýrazná.

Druhým podnětným zdrojem inspirace pro maďarská loutková divadla by mohla být velká pestrost, se kterou se na přehlídce setkáváme v mnoha ohledech – pestrost výběru látek a témat, žánrů i použitých loutkářských technik. S velkou mírou zjednodušení (kolegové nám snad odpustí) můžeme tvrdit, že maďarská loutková divadla nejčastěji volí témata z okruhu hledání a nalézání pravého kamaráda nebo životního partnera, nejběžněji volenou technikou jsou různé formy manekýna, což někdy působí poněkud únavně – o českých představeních ovšem žádné takové zobecnění říci nelze. Každý soubor přinesl výrazně vlastní svět, přitom v řadě případů lze tušit, že se nejedná o ustálenou estetiku toho kterého divadla, spíš o atmosféru zvolenou pro konkrétní inscenaci. Prosazování hry živého herce vedle jeho hry s loutkou je ovšem absolutně dominantní stejně u Čechů jako u Maďarů. I když překvapuje, že kroftovské rozehrávání vztahu loutky a herce se naopak z české scény víceméně vytratilo.

Zajímavé odpovědi přinášely inscenace Přeletu v otázce orientace na dospívajícího a dospělého diváka, což je problém, se kterým se potýká i maďarská loutkářská obec. Byť na konferenci tato otázka zazněla jako nevyřešený problém, většina představení Přeletu byla buď přímo adresována dospělému či dospívajícímu publiku, nebo alespoň v některé rovině hry s jeho přítomností počítala – byť je třeba brát v úvahu, že tak byla samotná přehlídka koncipovaná, takže poměr dovezených inscenací o skutečném poměru her pro děti versus her pro dospívající v Česku mnoho nevypovídá. Uvedená představení (jako mnohá jiná před nimi) opět ukázala, že problém nespočívá v neschopnosti loutkového divadla dospělého diváka zaujmout, ale spíše jej do loutkového divadla vůbec dostat.

Ve třech případech zpracování látky určené mladším dětem (Beránek, Batosnění, Smolíček) si naše dospělácké sympatie získal spíš přístup, který děti považoval za rovnocenné partnery hry a netrpěl potřebou přes jejich hlavy vysílat doplňková sdělení k dospělým mozkům s cílem udržet je v bdělém stavu. Pojetí recese a parodie české folk-country pakultury v případě Smolíčka Studia DAMÚZA na nás působila spíš kontraproduktivně, protože samoúčelně cizopasila na příběhu, který s parodovaným tématem neměl co do činění a ve své podstatě zůstal nepochopený a nepředaný.

Škoda, že součástí přehlídky nebyly alespoň některé práce současných studentů loutkářské fakulty, jejich nepočetná přítomnost v řadách diváků byla zarážející. Snad má ale svůj důvod a není třeba z toho hned vyvozovat, že to byl odraz jejich nezájmu o práci kolegů. Podobně to bylo ale i s herci a tvůrci jednotlivých představení – většinu z nich jsme viděli právě jen na jevišti při uvádění jejich vlastní produkce. Jen pro srovnání: na (jediné oborové) celonárodní přehlídce loutkových divadel Maďarska (Magyarországi Bábszínházak Találkozója) v Kecskemétě zůstávají celé soubory alespoň na dva celé dny přehlídky, a vytvářejí tak podstatnou část festivalového publika. Příležitostí pro setkání a konfrontování dojmů názorů je tak mnohem víc.

Co nám ovšem na přehlídce chybělo asi nejvíc, byla jakákoliv forma rozborového semináře. Nemožnost se společně s českými kolegy zakousnout do podnětů a otázek předložených jednotlivými kusy, vyslechnout jejich názory nejen v přátelském rozhovoru mezi představeními, ale i v odborné debatě, nahlédnout představení i z úhlu pohledu samotných účastníků přehlídky, nemožnost seznámit se s okolnostmi volby konkrétních látek a vzniku inscenací a jejich místě v dramaturgickém plánu jednotlivých divadel v nás zanechala pocit určité nenaplněnosti podstaty nejen naší návštěvy, ale i samotného festivalu. I témata vznesená na pátečním semináři by v rámci rozpravy podložené čerstvými zážitky z konkrétních představení mohla dostat uspokojivější a uchopitelnější odpovědi.

Protože bohužel není možné se v rámci tohoto článku zabývat podrobně každým ze zhlédnutých představení, rádi bychom zmínili alespoň několik zážitků, které bychom zprostředkovali maďarskému publiku nejraději:

Poslední trik Georgese Mélièse divadla DRAK přesvědčuje, že z jeviště je bez velkých řečí možné vzdát hold lidskému dílu, aniž by inscenace upadala do patosu a jednostrannosti – svou chválou humoru, nadhledu, zvědavosti, tvořivosti a hravosti bez jediného slova našeptává, že právě tyto vlastnosti mohou člověka dovést k jeho skutečné nesmrtelnosti. Navíc zažíváme zajímavý jev – loutkové divadlo bez loutek (stínovou animaci nepočítaje) v představení, které loutkářského ducha vůbec nepostrádá.

O beránkovi, který spadl z nebe (Naivní divadlo): moc prima představení, které okamžitě navazuje vztah s dětským divákem, opakovaně se k němu během představení obrací. Příběh, prostor, zvolená technika – vše čerstvé, lehké, hravé, srozumitelné, a přitom zachovávající hloubku. Je vzácné vidět představení pro hodně malé děti, které je skutečně dobrým divadlem a baví dospělého, aniž by mělo potřebu efektů, point určených pouze jemu. Pocta soustruženým hračkám je přímo lahůdkou – škoda, že v animaci, respektive pozornosti herců k možnostem a situaci loutek občas trochu kulhá.

Den osmý divadla Continuo: Působivá podívaná ve své estetice hrubého dřeva a polonahých mladých těl připomíná fascinaci výrazovými prostředky souborů Divadla Děrevo nebo TNF z 90. let. Zaujme jeho pozorná a přesná animace, stavba a provázanost silných obrazů, střídmost textu, pohybová vybavenost a osobní zaujatost herců… I když právě jejich mladost, hezkost a svižnost jaksi popírá sdělení, které je jádrem dramaturgie představení odvážně kloubícího motivy víceméně známých příběhů blízkovýchodní mytologie – totiž zobrazení člověka v jeho rozporuplném boji mezi touhou po velikosti a jeho osudovém podléhání vlastní nízkosti.

Zhlédnutá představení přes všechny pochyby posledních let stále dokazují, že loutky z českých scén nemizí, z přemýšlení a z řemeslného umění současných tvůrců také ne, rozhodně se nám nepotvrdil čísi dojem, že by loutky už české loutkáře nudily a byly jimi hromadně opouštěny. Vztah k loutce už možná není tak silně prožívaný, jako tomu bylo v období kroftovské generace, což je pochopitelné, nicméně tento vztah zůstává upřímný a poctivě hledající. Kdysi jednotný, víceméně především Kroftovou cestou udaný obraz českého moderního loutkářství je přirozeně rozdrolen, žijeme období tvůrčího pluralismu, které – věříme – se stane stále živým podhoubím i pro vznik nadčasových, výrazných inscenací získávající uznání na celém světě.

A ještě jedna poznámka na okraj: Divadlo Minor poskytlo festivalu fantastické zázemí. Kéž by se jeho příkladem inspirovali i zřizovatelé maďarských loutkových divadel, z nichž mnohá mohou o takovém prostředí pro svou práci jen snít.

Mockrát děkujeme za pozvání.

Loutkář 1/2015, p. 18–21.

Boráros, Milada a Szilárd: Nahlédnutí do českého hnízda z perspektivy maďarské letky

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters