Malíková, Nina: Nůžky nebo papír?

Takhle by možná mohla znít otázka týkající se rozhodování pro tištěnou či elektronickou podobu časopisů. Řada těch odborných ji už šalamounsky pojednala (něco elektronicky, souhrnně jednou za čas výběr z textů tištěně), mnohé za jejich vydavatele vyřešila ekonomická situace, mnohým napomohl k větší čtenářské základně populární Facebook či Twitter a odkazy právě na elektronickou podobu, jiní setrvávají s notnou dávkou nostalgie na nepominutelném kouzlu papíru.

Ani odborný loutkářský tisk není v téhle historicky patrně rozhodující situaci výjimkou. Na jedné straně argument, ve kterém stojí na misce vah cosi jako “paměť oboru”, která díky papírové podobě nemusí končit v bezedné černé díře elektronických materiálů zranitelné citlivostí jejích zdrojů (stačí výpadek elektriky či dlouhodobá porucha na počítači a nezálohované materiály jsou pryč), na druhé straně dobou daná rychlost přenosu informací a přístupu k nim a kontakt mladé generaci především s těmito médii.

Většina loutkářských časopisů, které k nám do redakce pravidelně chodí, zatím zachovává tradiční tištěnou formu. Podívejme se alespoň ve stručném přehledu, jak řeší jejich formu i obsah.

Stálice mezi odbornými loutkářskými periodiky v Německu jsou dvě. Především odbornou veřejností respektovaný Double s podtitulem Magazin für Puppen, Figuren und Objekttheater vycházející ve spolupráci s divadelním odborným časopisem Theater der Zeit, vydáváný Deutschen Forum für Figurentheater und Puppenspielkunst v Bochumi a úzce související se Sdružením pro podporu umění a kultury divadla loutek, figur a předmětů, jak zní jeho podtitul. Bývá – kromě aktualit, přehledu festivalů a medailonů – v jednotlivých číslech tematicky zaměřený. V posledních číslech například na úlohu zvuků, ruchů a tónů ve vzájemném spojení s vizuální stránkou loutkového divadla, které je zde chápáno v tom nejširším slova smyslu – tedy i jako animace abstraktních objektů. Pravidelně se zde objevují informace z tvorby mimoevropských loutkářů a skupin – zejména z Afriky či Asie. Šarmem grafické úpravy časopisu Doule je sázka na černobílou variantu.

Také druhý německý odborný časopis – Puppen, Menschen, Objekte vydávaný Spolkem německého loutkového divadla (Verband deutscher Puppentheater e.V.) – přináší aktuality především z německé loutkářské scény. Věnuje se pravidelně tvorbě, premiérám i životním jubileím svých členů a podává dosti plastický přehled o současném dění v této rozmanité a rozsáhlé loutkářské síti. Ani zde nejsou výjimkou zprávy ze společných projektů mezi německými a zahraničními umělci (Japonsko, Afrika) i medailony věnované např. vlivu amerických puppet (v r. 2013 takto časopis oslavil 40 let existence i u nás poulární Sesam street Jima Hensona) a rozvíjení jejich stylu v Německu. Z černobílé varianty přešel časopis v r. 2014 i na vnitřních stránkách na barvu.

Odborné loutkářské časopisy však nevydávají jen občanská sdružení či spolky, jejich vydavatelem je v několika případech (a s řadou finančních těžkostí) i národní centrum UNIMA, jako např. ve Švýcarsku či v Polsku.

Švýcarský časopis Figura existuje už pěknou řádku let a má spíše podobu informativního bulletinu pro své členy (podobně jako francouzský MANIP, vydávaný ovšem loutkářským sdružením Themaa, které ve Francii UNIMU zastřešuje) a je věnován především zajímavým oborovým diskusím týkajícím se nových tendencí a často tématům zaměřeným na loutky a terapii, které se ve Švýcarsku (stejně jako ve Francii) zodpovědně věnují. Časopis vychází dvojjazyčně – francouzsky a německy – a nepravidelně mapuje nejen evropské loutkářské festivaly, ale věnuje se i pro nás stále ještě exotickým loutkářským technikám (naposledy např. v souvislosti s kongresem UNIMA loutkářství v Číně).

S polským Teatrem lalek, který vydává POLUNIMA (polské středisko UNIMA), pojí časopis Loutkář dlouholeté přátelství. Řadu článků si obě redakce v minulosti vyměnily a vzájemné kritické sledování tvorby české i polské patří – už vzhledem k časté účasti obou stran na polských i českých loutkářských festivalech – k pravidlu. Teatr lalek vychází v dvojjazyčné verzi – polsky a anglicky – a v posledních číslech nás zaujal zejména tematickým blokem týkajícím se robotů, androidů i mechanických figur (Henryk Jurkowski: Androidy – věda, ideologie, folklor) i studiím o polských jesličkách – šopce. Časopis má barevnou obálku, texty i fotografie uvnitř jsou v černobílém provedení.

Slovanské loutkářství je v rodině loutkářských časopisů dále zastoupeno dvěma historicky mladšími tituly – chorvatským odborným časopisem Luka a novou slovinskou výpravnou dvojjazyčnou slovinsko-anglickou revuí Lutka, jejíž první reprezentativní číslo bylo věnováno loutkářské tradici ve Slovinsku. Připraveno bylo s velkou grafickou pečlivostí a s řadou ukázek loutek i jejich technologií (zejména různých typů vahadel) s akcentem na marionety, které v úvodním článku nazval divadelní historik a režisér Edi Majaron královnami loutek. Zasloužená pozornost je v publikaci věnovaná dvěma významným osobnostem slovinského loutkářství “otci zakladateli” Milanu Klemenčičovi a Jože Pengovovi, kterého pojila s českými loutkáři řada osobních přátelství.

Časopis Loutkář již nejméně tři roky, které uplynuly od jeho stých narozenin, vede a diskuse o své další podobě (jedna proběhla i s mezinárodní účastí při semináři na Skupově Plzni v červnu 2012) a zvažuje všechna výše uvedená pro a proti. Zejména nově koncipovanými webovými stránkami se snaží o větší kontakt se svými čtenáři. Byli bychom moc rádi, kdybyste se do debaty o všech těchto problémech a zejména o aktivním přijímání všech glos a aktuálních novinek, které náš web přináší, zapojili i vy svými názory a příspěvky.

Loutkář 1/2015, p. 6–7.