Malíková, Nina: Stoletá Jiskra v pohledu jejích členů

Redakce Loutkáře si samozřejmě nemohla nechat ujít úctyhodné jubileum nejstaršího pražského amatérského souboru, který vzbuzuje i v cizině svou neuvěřitelnou kontinuální stoletou existencí obdiv.

Při návštěvě jedné ze zkoušek v Jiskře na zatím poslední inscenaci Nevěř čertu ani za mák jsme položili “reprezentativnímu vzorku” souboru následující otázky:

Co bylo první setkání s loutkovým divadlem a s divadlem Jiskra a jaká byla vaše první role? Která je v Jiskře vaše nejoblíbenější inscenace? Proč vás baví hrát loutkové divadlo? Jak a v čem vidíte budoucnost tohoto divadelního druhu? Máte nějakou veselou (a samozřejmě publikovatelnou) historku z vašeho souborového zázemí? Co byste doporučili pro další práci vašich mladších kolegů?

Milada Malá, loutkoherečka, v souboru Jiskry je 56 let

Nevím, zda to bylo opravdu první setkání s loutkovým divadlem, ale pamatuji si na pohádku Ošklivé kačátko. Hrálo se ve “staré škole”, bylo mi asi pět let, ještě jsem nechodila školy.

Pan řídící hrál o přestávce na housle a všichni jsme zpívali. Ten den jsem dostala spálu a odvezli mě do nemocnice.

Ze “staré školy” se divadélko přestěhovalo do prostor bývalé hospody U Topolů a tam jsem začala hrát. Později jsme se přejmenovali na divadélko Jiskra. Poprvé jsem recitovala hadí královnu v pohádce Hadí královna.

Nejoblíbenější inscenaci nemám, ale ráda hraji Budulínka, Perníkovou chaloupku, O chytrém ševci nebo Křemílka a Vochomůrku.

Loutkové divadlo je úžasný výchovný prostředek. Je to už hodně dávno, kdy můj tehdy dvouletý syn po zhlédnutí pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký předváděl doma, jak si klekal princ, když se dvořil princezně. Bylo to velmi dojemné a roztomilé. Děti jsou úžasné, dokáží reagovat na děj pohádky, pomáhat loutkám, říkat jim, zda mají letět s drakem Mrakem, nebo pomáhají foukat, spolupracují, rozeznají dobro a zlo. Proto mě stále baví pro děti hrát.

Nerozlišuji divadelní druhy. Divadlo je buď dobré nebo špatné, a je jedno, zda je loutkové nebo neloutkové. Dobré divadlo budoucnost určitě má.

Při pohádce Drak se na jevišti říká: není tu ani noha a v tom upadne loutce noha a lítá po jevišti. Byla to legrace nejen pro nás, ale i pro děti.

A co bych poradila těm mladším? Hrát dobře loutkové divadlo vyžaduje vážný zájem každého člena souboru, obětovat volný čas na zkoušky a mít hodně trpělivosti.

Jiří Krása,

současný principál Loutkového divadla Jiskra

v souboru je 25 let

Moje první setkání s loutkovým divadlem bylo rovnou s Jiskrou. Mí rodiče oba v Jiskře hrají, a tak na mne na všechna představení loutkového divadla vodili (nosili) již od batolecího věku.

První role byla recitační. Byla zásadní a veliká, alespoň jsem to tak tenkrát vnímal. Byla to jediná věta: “Tatínek se nechává uctivě poroučet, že prý máte přestat hrát, protože ho opravdu bolí hlava.”, kterou má prostřední dráček ve hře Jana Malíka Míček Flíček. Standa Starý jako principál a hlavní recitátor mě ji nechal v zákulisí říci dvakrát krátce před představením a pak jsem šel rovnou naostro.

Rád mám všechny naše inscenace, ale nejraději asi Ferdu Mravence, Loupežníka Rumcajse a Křemílka a Vochomůrku a dvojpohádku od Vojty Cinybulka Koza nebo pes a O chytrém ševci.

Hrát pro děti je radost. Jako publikum jsou vděční, ale zároveň absolutně upřímní a nekompromisní. Poskytují nám a našim představením ideální zpětnou vazbu, bez jakýchkoliv přetvářek. Již mnohokráte se mi stalo, že po skončeném představení jsem čekal na zastávce na autobus a stálo tam i několik našich dětských diváku s rodiči. A děti vedly živou diskuzi o tom, co právě viděly, jak se jim to líbilo a jak to ten Kašpárek chytře udělal. Tohle jsou ty pravé chvíle, kdy mám pocit, že loutkové divadlo má smysl a že našim dětským divákům dáváme něco víc než jen bezduchou zábavu jako třeba některé kreslené televizní seriály.

Jsem optimista, doufám a věřím, že loutkové divadlo přežije, i když loutkářských souborů stále ubývá. Přestože dnešní doba nabízí nepřeberné množství zábavy, mnohdy technicky dokonalé, přesto si myslím, že loutkové divadlo nabízí a vždy bude nabízet něco víc. A proto přetrvá. Velkým problémem je dnešní všudypřítomný ekonomický pohled. Divadelní loutková scéna pro marionety s dlouhým voděním neumožňuje použití prostoru pro jiné divadelní formy. V tomto ohledu máme velké štěstí. U nás v Divadle Karla Hackera je loutková scéna až za velkým jevištěm, a tak se u nás v divadle mohou odehrávat i klasická činoherní představení nebo koncerty. Kdyby divadlo bylo závislé jen na jednom nedělním loutkovém představení, byla by tam jistě již restaurace nebo herna. Také velmi závisí na podpoře, které se Vám dostává od místních zastupitelů. Musím říci, že i v tomto ohledu máme velké štěstí. Městská část Praha 8, které patří Divadlo Karla Hackera, a její představitelé jsou nám dlouhodobě nakloněni a naše loutkaření podporují. A to je pro naši činnost klíčové.

Pokud jde o veselou historku, vzpomínám si, že se nám jednou stala taková nepříjemnost, bylo to někdy začátkem devadesátých let. Měli jsme přes sebou představení, při kterém chyběl principál Standa Starý i náš dramaturg a režisér Petr Slunečko. Obsazení jsme dali dohromady, představení bylo připravené, všechno mělo klapat, nic nás nemohlo překvapit. Tedy měli jsme ten pocit. Přiblížila se desátá a sál divadla byl skoro plný. Zbývalo dořešit, kdo vystoupí na velké scéně a tradičně uvede naše představení. Nikdo neměl chuť nebo odvahu, a tak jsme se rozhodli nic neuvádět a prostě zažít rovnou hrát. Prošla tři zvonění, zhasli jsme v sále a začali jsme hrát. Skončila předehra, otevřeli jsme oponu naší malé loutkové scény a představení se rozjelo. Nervozita z nás opadla, protože jsme měli pocit, že to může fungovat i bez Standy a Petra. Představení běželo, ale v sále mezi diváky byl nezvyklý hluk. Hluk a hlasy byly silnější než obvykle, a proto mi to nedalo a po několika minutách jsem se rozhodl zjistit příčinu nespokojenosti diváků. Chtěl jsem z bočního portálu velké scény nahlédnout do sálu a zjistit důvodu, proč je v sále takový hluk. Nahlédl jsem z portálu a všechno mi bylo jasné. Protože na začátku nikdo neuvedl představení, zůstala opona na velkém jevišti zavřená a diváci prostě nic neviděli. Běžel jsem zpátky na lávku k vodičům a zastavil představení. Už když jsem jim to říkal, musel jsem se smát. Zastavili jsme představení, zavřeli malou oponu. Došli jsme otevřít vekou oponu a představení jsme spustili znovu od začátku. Prostě když se rozhodnete něco měnit nebo vynechat, je potřeba promyslet všechny možné dopady.

Dávat rady je těžké, protože loutkové divadlo není exaktní věda. Ale myslím, že obecně platí, že loutkové divadlo není pro jednotlivce a individualisty. Je potřeba dobrý kolektiv, který ví, co chce, a kde všichni budou táhnout za jeden konec a nehledět jen na osobní zájmy.

Martin Hacker, recitátor, jevištní technik

v souboru je 9 let

Mé první setkání s loutkovým divadlem bylo v dětství a právě s Divadlem Jiskra a hodně se mi líbilo. Vzpomínám si, že jsme občas chodili do loutkového divadla i na základní škole, což bylo velice oblíbené, protože to bylo v době vyučování.

K první roli jsem se dostal velice brzy po vstupu do souboru. Byla to role vypravěče v pohádce Zlatá rybka. Pamatuji si, že jsem byl hodně zaskočen, protože jsem poprvé slyšel svůj hlas a výkon to byl hodně mizerný. Po představení mě vzal do učení, bohužel již zesnulý, Stanislav Starý a mé další vystoupení dopadlo už mnohem lépe.

Pokud jde o oblíbené inscenace, mám několik velmi oblíbených, ale přece jen nejoblíbenější je inscenace Zvířátka pana Krbce.

Loutkové divadlo mě zajímá i baví, vždycky jsem k němu inklinoval a je to i určitý způsob vyjádření se.

Asi tím, že loutkové divadlo přispívá k větší představivosti dětí, že v nich dokáže vyvolat celou řadu emocí a může pro ně být i poučné a prospěšné.

Zásadním problémem do budoucna je stále větší konkurence z hlediska upřednostnění jiného zájmu. V dnešní době někteří rodiče, než aby přišli s dítětem do divadla, tak mu radši pustí nějaké DVD a podobně. Naštěstí existují i ti, kteří pravidelně navštěvují loutkové divadlo, a kteří ho většinou navštěvovali už v dětství.

Pokud jde o veselou historku, u nás je veselo skoro pořád, alespoň já to tak beru. Většinou si děláme legraci mezi sebou. Vzpomínám si, jak jeden kolega se stále divil, proč náš dramaturg nosí tak velký a těžký kufr a ten mu samozřejmě odpověděl, že tam má spoustu důležitých věcí pro divadlo. Tak mu jednou do kufru někdo strčil závaží na kulisy. Dramaturg to zjistil až doma, takže závaží zase musel přinést zpátky. Dnes už nosí jen lehkou brašnu přes rameno.

Dobrá rada, kterou bych mohl předat? Hlavně pozorovat a učit se od těch zkušenějších a mít dostatek trpělivosti při zkoušení jak jednotlivých rolí, tak i celých inscenací.

JUDr. Petr Slunečko, dramaturg, režisér a spiritus agens souboru, ve kterém je xxxx let

S loutkovým divadlem jsem se sešel již v předškolním věku. Každý týden v neděli moje cesta s tatínkem vede do loutkové Jiskry. Dodnes si některé inscenace pamatuji, tak mě zasáhly. Protože otec v divadle hrál, měl jsem otevřené dveře i do zákulisí, kde jsem obdivoval pro mě tajemné loutky a setkával se také s loutkáři. Divadlu jsem byl věrný ještě ve školním věku. V něm jsem asi v osmi letech divadlo opustil, ale loutky ne, neboť na základce jsem založil maňáskářský soubor. Na gymnáziu jsem měl jiné zájmy a v libeňském gymnáziu Na zámečku jsme s několika kamarády založili estrádní soubor, který poměrně často vystupoval ve škole i mimo ni. Měli jsme dokonce orchestr (dva saxofony, dvě kytary, basu, bicí a piano) a inscenovali jsme texty typu autorského divadla. A teď to zase přišlo. Moje maminka, která předtím byla ředitelkou kobyliského Klicperova divadla, přešla jako vedoucí do divadla Jiskra. V únoru 1963 část souboru odjela na hory, ale hrát se muselo, a tak mě matka požádala, zda bych souboru nepomohl a nezahrál si jednu roli v Cinybulkově Ostrovu splněných přání. Nabídku jsem přijal a na jednu zkoušku jsem si zahrál v té hře roli Pedra. Bylo to před padesáti lety, přesně 10. února. Jednou jsem si v Jiskře zahrál a už jsem tam zůstal.

Mými nejoblíbenějšími inscenacemi jsou především ty, na nichž jsem se podílel jako autor a režisér. Jsou to především Když Pánbůh chodil se svatým Petrem po zemi, Havraní pohádka a také ta, která letos vzniká.

Hrát loutkové divadlo mě baví moc. Je to jednak zábava a pak poslání, pro které jsem omezil svůj zájem o jiné obory činností, které se přede mnou otvíraly.

Loutkové divadlo je velké poslání, neboť dětem, zejména předškolního věku, do hlav ukládá zásady, které nikdo nevymaže, kdyby rodina a škola nestály zanic a kdyby je obklopovalo prostředí ne právě příkladné, jako dnes. Někdy mám obavy o existenci a uvědomění si poslání loutky a loutkového divadla a s tím souvisí i budoucnost tohoto druhu.

Čas, který mi zbývá, chci zcela věnovat loutkovému divadlu. Jde mi o rozvoj marionetového loutkového divadla interpretujícího silný příběh, pozitivně ovlivňující etický, estetický a emocionální svět především dětí nejnižšího věku.

A nakonec ta slíbená “veselá příhoda z natáčení”.

Jednou jsme hráli pohádku s drakem, jenž se ve finále střetne s klaďákem, který má v ruce meč a při souboji mu drak podlehne. Přiblížila se závěrečná scéna, kde se statečný rek postavil v boji o princeznu drakovi, který plival oheň. Vodič draka se tak zakoukal na scénu, že nepostřehl, že zatímco technik do trubičky ládoval plavuň, on tlamou draka zamířil přímo na reka, před čímž jsme ho před představením důrazně varovali. Drak tedy vypálil oheň tak, že ruka s mečem bezvládně poklesla. Režisér cosi volal o blbci, ale technik ládoval dál a zmatený vodič s hlavou draka neuhnul. Drak vypálil oheň podruhé a stalo se, že upálil obě hlavové nitě. Hrdina se zhroutil. Drak, nevěda co si počít, dostal smrtelný infarkt a zhroutil se též. Nešťastná princezna přiběhla ke svému vyvolenému, který alespoň hýbal nohama, a děkovala mu vroucně za záchranu. Tento příběh se už nikdy neopakoval, i když někteří loutkáři si jeho opakování naléhavě vyžadovali.

Loutkář 6/2013, p. 39–41.

Malíková, Nina: Stoletá Jiskra v pohledu jejích členů

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters