Kodedová, Magdalena: Pohádka o Smolíčkovi

Divadlo Minor zvolilo jako svou první premiéru sezóny všeobecně známou pohádku O Smolíčkovi. Příběh neposlušeného kluka z lesa, kterého unesou zlé jezinky, převedla do scénické podoby režísérka Eva Nosálková s dalšími (povětšinou stálými) spolupracovníky divadla.

Hodinovou inscenaci s podtitulem \\\\\\\“lesní revue\\\\\\\” určenou dětem od pěti let, lze pomyslně rozdělit na dvě části. V té první představuje Smolíček svůj život v lese a jde o část, která postrádá spád a kompaktnost, druhá se odehrává v říši jezinek, a je naopak mnohem napínavější a strhující. Ona totiž Smolíčkova pohádková předloha sama o sobě nenabízí mnoho zápletek. Výraznou dramatickou situací je až Smolíčkův únos a jeho následné vysvobozování ze spárů jezinek moudrým jelenem; prioritní je zejména didaktické poslání tohoto příběhu. Tyto aspekty jsou i na jevišti akceptovány, ale jsou oproštěny o dětmi tolik oblíbené principy trojího opakování. Jezinky v Minoru Smolíčka unesou pouze jednou, nevykrmují ho ovšem zamčeného v kleci, ale naopak jej vábí na nejrůznější lákadla konzumního světa. Krmí ho sladkostmi, které nabízejí i dětským divákům, ohlušují jej hlasitou hudbou a strhávají ho k brutální zábavě (střelba na terč z živých lesních zvířat). Což jsou interpretační posuny vydařené a děti v nich mohou najít varování pro sebe i vůči svému bezprostřednímu okolí.

Právě pro porovnání třpytivého, avšak prázdného světa jezinek je jistě nutné ukázat ponejprv divákovi zcela opačné, \\\\\\\“zdravé\\\\\\\” lesní prostředí. Nicméně, tato úvodní část inscenace, jak již bylo zmíněno, tak nějak \\\\\\\“skřípe\\\\\\\”. Přivádí dětské diváky do kašírovaného lesa (tu stromek, tu krmítko), kterým se prohánějí jeho zvířecí obyvatelé v hereckém podání. Pohybují se sice po dvou, ale v kostýmech a trefných náznacích (ouška na čepičkách laněk, světlé srnčí obřítky na kalhotách) výmluvně zpodobňují dané zvíře. Klapají podpatky, stejně jako vysoká malými kopýtky, a pobíhají po celém divadelním sále, ze kterého jsou pro tuto příležitost odebrána sedadla a sedí se pouze na stupíncích. (Přestože se v Minoru touto cestou snaží co nejvíce přiblížit divákům i v jiných inscenacích, v tomto konkrétním projektu jde spíše o samoúčelné řešení prostoru, které představení nijak výrazně neprospívá). V hudebních číslech se srocuje lesní zvěř do nejrůznějších tanečních variací, a snad možná jen tyto výstupy mohou jako jediné odkazovat k avizovanému žánru revue. Poklidnou pastvu i choreografii jim narušuje nudící se Smolíček (ztvárněný herečkou Annou Duchaňovou), který je plaší a schválně zlobí. A unuděný Smolíček, který v podstatě otravuje celý les, tak ve výsledku i v reálu nudí publikum. Ne že by se zde nevyskytovaly žádné zajímavé nápady; jistě povedené jsou projekce na portál jeviště, které spolu s hudebním podkresem Jana Matáska evokují např. jednotlivá roční i denní období (zasněžené stopy, noční obloha). Objeví se i několik poučných momentů, zbytečně však rozptýlených snahou o vtipy určené dospělým. Najdeme i pár loutkových záležitostí, jako jsou ze spodu animovaní zající navlečení na rukou vodičů či pouštění draka (na lankách), který se Smolíčkovi nakonec stává osudným a kvůli kterému jej jezinky přeci jen vylákají z obydlí. Právě příchod jezinek na scénu (jejichž tušená existence lehce probleskuje v náznacích i v předešlých okamžicícíh) patří k nejpovedenějším momentům inscenace – za strašidelného syčení a akrobatického tance na šálách se ve vzduchu srocují kolem nic netušícího Smolíčka. Není pro ně ale problémem \\\\\\\“dolétnout\\\\\\\” až k těm nejvýše posazeným divákům, což spolu s temnějším osvětlením vzbuzuje respekt i přítomných dospělých. Odnášejí Smolíčka z domova, a jsou to zejména ony okamžiky, kdy se mu začíná stýskat po jelenovi i lese, kdy z hecu ubližuje druhým, a pak ho to mrzí, kdy zjišťuje, že chyboval, když si nevážil svého domova, které silně rezonují s dětským vnímáním světa. A inscenaci by prospělo, kdyby se podobné poetiky držela hned od samotného začátku. Není přece nutné chtít za každou cenu pobavit a rozdáváním bonbónů a proplétáním jelenů mezi diváky vyplňovat slabá místa v ději. Je ale chvályhodné, že se tvůrci vyhnuli přímočarému mentorování (Poslouchejte rodiče, děti!), které je v souvislosti s touto pohádkou nasnadě; přesto i tato rovina je zde implicitně obsažena.

V Minoru tedy vsadili na osvědčený pohádkový titul, ale právě ono všeobecné povědomí o Smolíčkovi pacholíčkovi občas inscenaci tzv. podráží nohy nenaplněným očekáváním ze stran dětí. Ty se ale nakonec i tady alespoň jednou dočkají slavného zvolání Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou! a dobrého konce.

Divadlo Minor, Praha

O Smolíčkovi

Režie: Eva Nosálková, výprava a kresby k projekcím: Renáta Vosecká, dramaturgie a projekce: Jiří Zeman, dramaturgická spolupráce: Denisa Nová, texty písní: Anna Duchaňová, hudba: Jan Matásek, Anna Duchaňová, Miroslav Dlouhý, choreografie: Anna Schmidtmajerová a Zbyněk Šporc, light design: Martin Špetlík, spolupráce na projekcích: František Pecháček.

Premiéra 15. září, psáno z veřejné generálky 14. září 2013.

Loutkář 5/2013, p. 10–11.