Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Šíma, Jiří: Vzpomínka na mongolské loutkové divadlo a mongolské loutkáře

Dne 1. června 2012 předal místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí České republiky pan Karel Schwarzenberg cenu Gratias agit mongolskému loutkáři a absolventu DAMU MgA. Bjarúdzanyn Altan-Očirovi (1952). Je to uznání za jeho celoživotní práci pro mongolsko-česko(slovenské) vztahy a radost nejen pro něho, ale i pro všechny jeho nejbližší a přátele, mezi něž spolu se svou ženou patřím. Spolu s upřímným blahopřáním se rád připojuji malým symbolickým dárečkem – vzpomínkou – s cílem přiblížit naší odborné i laické veřejnosti dlouholeté těsné vztahy mongolského loutkového divadla k naší zemi.

Tradice mongolského loutkového divadla nemají tak hluboké kořeny jako u nás. Přesto někteří mongolští badatelé píší o postavičkách modelovaných z těsta v klášterech, které dokonce srovnávají s českými vánočními loutkovými hrami, nebo o ženské figurce Emgeldžin. Teprve krátce po ukončení 2. světové války navázali mongolští umělci přímé vztahy s divadlem Sergeje Obrazcova v Moskvě. Po jejich návratu pak bylo v roce 1948 oficiálně v Ulánbátaru založeno Loutkové divadlo. Do poloviny 50. let 20. století se hrály pouze hry ruských (sovětských) a mongolských autorů, ale od té doby byly po několik desítek let k naší radosti na repertoáru loutkového divadla i české hry. První z nich byla hra Jana Malíka Míček Flíček v překladu významného mongolského vědce, spisovatele a překladatele Bjambyn Rinčena (premiéra Ulánbátar 1956, režie P. Baldandordž). Ve 4. díle svých Kapitol z dějin loutkářských kultur (1983) později Jan Malík přiblížil českému čtenáři poprvé také mongolské loutkové divadlo. Významnou úlohu v rozvoji moderního mongolského loutkového divadla sehrálo turné brněnského Divadla Radost v 50. letech, které tehdy malým mongolským divákům představilo hry Není nad Ferdu od Josefa Kalába a Zlatovlásku Josefa Kainara. Brněnský soubor obdržel originální mongolskou čtyřstěnnou jurtu, kterou si odvezl do Československa a mongolským partnerům zanechal v Ulánbátaru divadelní aparaturu a technické zařízení.

Po absolvování dvouletého kursu u S. Obrazcova pracoval pak v mongolském loutkovém divadle od konce roku 1956 jako režisér a ředitel můj současný tchán výtvarník Puncagnamdžilyn Baldandordž (nar. 1928). Ten v letech 1963–1972 později vystudoval UMPRUM v Praze. Významnou pomoc mongolským kolegům v rozvoji loutkového divadla poskytl v roce 1961 František Tvrdek svým pobytem v Mongolsku. Mongolsko se ještě v 60. letech stalo řádným členem mezinárodní asociace UNIMA.

Když jsem v první polovině 60. let v Mongolsku studoval jazyk a historii, sblížil jsem se tam i s dalším významným českým umělcem Stanislavem Látalem, který na Tvrdkovu práci v mongolském loutkovém divadle úspěšně navázal.

Po odchodu pana Baldandordže z loutkového divadla v r. 1959 ho ve funkci vystřídal M. Čojdžamc a v polovině 60. let po návratu ze studií na DAMU v Československu (1960–1965) někdejší loutkoherec Amgalangín Čojson (1929–2007). Výtvarníkem loutkového divadla se stal náš další dobrý přítel Dugaryn Rencen (1934–1997), který vystudoval DAMU v Praze v l. 1957–63. S oběma významnými pracovníky jsme zůstali přáteli na celý život. Po ukončení studií jsem pak při svých četných každoročních pracovních pobytech v Mongolsku nikdy neopomněl navštívit ulánbátarské loutkové divadlo, které se nacházelo v levé části budovy Státního činoherního divadla na dnešním Cedenbalově náměstí. V letech mých studií to byl Palác mládeže. Ředitel divadla A. Čojson i hlavní výtvarník D. Rencen vždycky rádi vzpomínali na své české učitele, zejména na Jana Malíka, Erika Kolára a další. Mě zase nesmírně těšilo, že hry českých autorů zůstaly jejich zásluhou i v 60. letech trvalou součástí repertoáru mongolského divadla a měly neobyčejně velký ohlas u mongolských dětí. Jejich zájem o originální české divadlo ještě podpořilo časté vysílání českých večerníčků v mongolské televizi a umělecká turné dalších českých a slovenských loutkových divadel (Bábkové divadlo z Bratislavy, Středočeské loutkové divadlo z Kladna aj.). Jako trvalou vzpomínku na svoje časté návštěvy v mongolském loutkovém divadle mám dnes pravý mongolský dél s originální čepicí, který mi ušila švadlena divadla paní Dulamsüren. V roce 1967 jsem v Mongolsku s potěšením zhlédl Kainarovu hru Zlatovláska. Nejsmutnější setkání v ulánbátarském loutkovém divadle pro mne bylo v roce 1969, kdy jsem se poprvé setkal s přítelem Rencenem po jeho vážném úrazu, který utrpěl právě 21. srpna 1968 při havárii autobusu s našimi umělci (kapela Karla Duby) a jen zázrakem unikl smrti. V roce 1974 se mongolské loutkové divadlo účastnilo Loutkářské Chrudimi (Lchamsürengín Čimiddordž, nar. 1938) hrou Š. Šadžinbata Stříbrná kopyta a zlaté rohy.

Mým dalším a věrným kamarádem se pak stal další student DAMU v Praze B. Altan-Očir, pozdější ředitel Státního loutkového divadla. Udržujeme spolu těsné vztahy od 70. let dodnes. Altan mi posílá mongolské noviny a já jemu zase časopis Loutkář. Malý příspěvek do historie mongolského loutkového divadla jsme přinesli spolu v roce 1986 překladem a uvedením loutkové hry Vlasty Pospíšilové (1935) Princezna s ozvěnou pod názvem Ozvěna v Ulánbátaru. O rok později přeložil z češtiny a uvedl na scénu A. Čojson Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce. To jsme pak spolu s dalšími pracovníky našeho velvyslanectví zhlédli počátkem 90. let přímo v mongolském hlavním městě.

Jen z této mé krátké vzpomínky je vidět, jak se dokonce čtyři mongolští absolventi českých vysokých uměleckých škol zasloužili o rozvoj loutkového divadla, jak zůstali po celý život spjati se svou druhou vlastí a jak v Mongolsku dodnes vysoce hodnotí podíl českých odborníků. I když už bohužel dva z výše zmíněných čtyř umělců nežijí, chci všem poděkovat za jejich konkrétní přínos do rozvoje bilaterálních vztahů. Tomu čerstvě vyznamenanému, i když je už také v důchodu, chci popřát další neutuchající elán a energii, splnění všech jeho plánů a poděkovat za celoživotní práci pro česko-mongolské kulturní vztahy.

Loutkář 3/2012, p. 105.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.