Marečková, Irena: Sedm kousků osmého Tajtrlíka

Je jaro a s ním se mnozí rádi oddáváme pravidelným loutkářským rituálům. Je čas výběrových přehlídek amatérských souborů pro letní Loutkářskou Chrudim. Jedna ze dvou, konaných v hlavním městě, nese již osmým rokem název Pražský Tajtrlík a konala se v předposledním březnovém víkendu, tedy přesně 23. a 24. 3., ve Švehlově sokolovně v Hostivaři, sídle hostitelského souboru Frydolín. O týden později pak byla k vidění další řádka představení na přehlídce stejného zaměření v Divadle Karla Hackera v Kobylisích, pořádaná loutkáři z Jiskry. V tomto roce se snad poprvé podařilo uspořádat je za sebou a nikoliv v jeden termín, takže kdo chtěl, mohl se dívat a porovnávat sám.

Na první pohled je ale zřejmé, že Hostivař opět hostila špičku. Už tradičně se tu prezentovaly soubory, které opakovaně získávaly nejvyšší ocenění na chrudimské celostátní soutěži a byly vybrány dál reprezentovat loutkáře na Jiráskův Hronov. Také další zúčastnění většinou příjemně překvapili a obecenstvu naservírovali celkem sedm divadelních kousků.

Páteční odpoledne zahajoval Frydolín představením Zlaté vřeteno. Předloha byla upředená z ruských pohádek a režie se ujala Petra Šikýřová, která spolu s Hanou Škodovou výtvarně připravila scénu pro hru maňásků lidských i zvířecích. Je to klasické kukátko s malovaným pozadím. Role Ježibaby je hraná činoherně, přičemž živá hlava baby zprvu hledí z malované chalupy a ve zpívaných mezihrách rejdí na koštěti mezi diváky za zvuku startujícího letadla. Ke zmíněné babě se zprvu kouzlem s pomocí svého vřetena dostane pracovitá Máša a za poctivou službu je odměněna bohatstvím. Sestra Olena chce pak trik zopakovat, ale jak už tušíme, za nevychovanost a lenost je kompletně počerněná kolomazí a ještě jí Máša vyfoukne vytouženého ženicha. Text má celkem vtipné dialogy a spád. Dalo by se ale určitě využít více hry s rekvizitami a využít naznačenou nadsázku vtip v čistě loutkářských akcích.

Podvečer patřil Pražskému Sokolíčku a jeho Pláštěnce. Ta odhalila kryté možnostii souboru, který byl dosud známý jako seniorský spolek, nabitý neuvěřitelným elánem a pozitivismem. Jak sami uváděli, hráli původně pohádky jen pro svoje malé cvičence Tělocvičné jednoty Sokol Pražský. Tentokrát se představili mnohem mladší aktéři a také věková adresa jejich inscenace odvážně směřovala k dospívajícím a dospělým. Titul je dílem neznámého autora v úpravě a režii Dagmary Evaldové. Po bližším seznámení je ale zřejmé, že jde původně o giňolovskou maňáskárnu. Ta je v tomto pojetí vtipně přetavená v marionetovou konverzační komedii. Zpočátku připomíná růžovou knihovnu devatenáctého století. Příběh lásky Karolíny k nápadníkovi Arturovi se naplňuje i přes peripetie se strýcem Bambulínem, krejčím Giňolem a sluhou Nikodémem. Komika dialogů vzniká záměnou předmětu hovoru. Jednou strýc prodává starou bryčku, podruhé je řeč o prošoupané peleríně, ale vždycky to nakonec vypadá, že jsou probírány vlastnosti intimních partií těla slečny Karolínky.

Hraje se v rozdělené interpretaci, ale s odkrytým voděním. Animátoři v čerňácích stojí za kulisami dvou měšťanských domů. Uhlazené chování postav a krásné marionety s umírněnými detailními pohyby tvoří ke zdvořile řečeným kameňákům kontrastní rámec. Výsledkem je půvabná salónní perverzitka, vděčně přijímaná diváky.

V sobotu ráno energicky nastoupilo Divadélko Máma a Táta. Dorazilo až z jižních Čech, což je sice neobvyklé, ale ne proti statutu. Mohlo tedy nechat naplno rozeznít svůj Kouzelný zvoneček, rodinné autorské divadlo manželů Reindlových a všech jejich dětí na scéně i v hledišti. Herecká a výtvarnická dvojice má všestranné profesionální zkušenosti, což bylo dobře znát na výpravě a suverénním hereckém podání Mámy. Expresivní komicky vykulené marionety na mini podiu se žlutým baldachýnem, Tátova kytara a písničky, současným jazykem prezentovaný pohádkový příběh o nezištné pomoci a přátelství. To všechno šlapalo v nezadržitelném tempu správného pouličního divadla. Pověstnou třešínkou na jarmarečním dortu byla závěrečná děkovačka všech hrajících i nehrajících loutek.

Soubor Klika a jeho Cesta nás zavedla do Středozemě J. R. R. Tolkiena. Fantasy příběh hobita Bilba Pytlíka na cestě tam a zase zpátky za pokladem trpaslíků upravila a režírovala Hana Holubkovová. Měla velkou snahu obsáhnout celý ten bizarní mix bytostí a krajin ve zhuštěném příběhu, ale výsledek má jisté rezervy hlavně v přiblížení motivací postav. Mirek Ryšavý je autorem nápadité koncepce scény, dvou textilních ploch, které barevně připomínají nebe a zemi, tyrkysovou a hnědou, ale průběžně s nimi herci vytvářejí veškerý terén pro putování, křídla orla, řeku s plujícími sudy. Loutky jsou malinké marionety, bohužel dosti mdlých barev a tak na takovém pozadí často nevyniknou. Používá se i stínohra, například pro líčení historie trpasličího národa nebo pro obraz bitvy pěti armád. Některé podivuhodné tvory z knihy tu nenajdeme, zato přibyl jeden malý navíc. Gandalfův havran Krákora, vtipný glosátor a překvapivě zafunguje i jako kamikadze. To když ho hrdinný Bard vystřelí proti krunýři draka Šmaka. Mimochodem, lidské tělo v krunýři a s kovovými rukavicemi není vůbec pro roli draka špatný nápad. Ale to umírání! Jako na Národním… Líbilo se mi scénické řešení neviditelnosti Bilba pomocí Glumova kouzelného prstenu. Ten má velikost náramku a v momentě zneviditelnění jej má herečka na zápěstí ruky v černé rukavici. Ruka je tělem hobita. Je to čisté, jasné a ještě se s tím hezky hraje. Inscenaci provází zpěv a živá muzika, což Klikaři s Jirkou Morávkem opravdu umí. Nesedí ale tak docela žánr tuláckých písní amerického západu.

Dvojice herců, Richta a Orozovič z Tate iyumni, Kondor-Čtrnáctka, překvapila jemnohumorným komorním představením s nejobyčejnějšími bílými hadrovými panáčky. Kdyby byli dvojrozměrní, jsou to jen piktogtamy figur ON a ONA. Střídají je papíroví motýli na drátech, duo či trojice. Nevrending je mozaika dialogických loutkářských etud na téma vztahů, zamilovanosti, míjení, nedorozumění a touhy po lásce, která ani smrtí nekončí, i když se milenci často spálí. Černobílé komediální pasáže ze současné ulice vystřídá dialog při svíčce z Romea a Julie a závěrečný obraz můrek, které v ohni jen tiše zasyčí. K tomu kytara naživo a emocemi příjemně zasažené publikum. To se psát nedá, to musíte vidět.

Písňový prolog dalšího představení byl herci na předscéně efektně doplněn zrcadly, směřujícími k publiku. Kdo se v nich neodráží? Jsou upíři i mezi námi? “Krmí se krví… krví se krmí…” Známý román Drákula Brama Stokera byl volnou předlohou crazy upíří rakvičkárnu, kterou brilantně předvedl soubor Na holou. Režie a výprava je dílem Ludvíka “Říhy” Řeřichy, šéfa Nového Ansámblu Hořovických LOUtkářů. Krev a jiné lásky Míny, zachovává hlavní postavy a zjednodušený děj, ovšem využívá jen minimalizované množství slov a heslovitý jazyk pro vyniknutí situačních maňáskových triků. Loutky jsou krásně řezbované a třeba viditelné vysávání krve z nádoby v těle Míny je jen jeden z mnoha dost dobrých fórků. Občas jen trochu zradí některé detaily v technologii a drobně ovlivní možnosti animace. Například pro tento žánr typickou hru s naddimenzovanými rekvizitami. Scéna má výborně vyřešenou možnost rychlých přestaveb od intriérů Míny po exteriér londýnské realitky nebo scenérie Drákulova hradu. V jedné chvíli se mění na celou obrovskou postavu letícího upíra, když hrabě stíhá prchajícího Johna. Jeho předešlá cesta do Transylvánie je zase pojednaná jako let v balónu, což je pro maňáska, sedícího v koši, ideální volba. Herecky bylo představení naprosto suverénní a živá hudba Kateřiny “Kachny” Bímové je něco, na co je vždycky možné se znovu a znovu těšit.

Klasické hudební nástroje, kontrabas, hoboj a klavír, naživo doprovázely i představení posledního vystupujícího souboru. Baribal je pražské sdružení, které se věnuje neformálnímu vzdělávání, cestovatelství, pořádá taneční a pohybové semináře, výtvarné dílny a genderové semináře. Mezi tyto aktivity patří i loutkové divadlo pro děti i dospělé. Stejně jako jejich inscenace o Janu Nepomuckém, řadí svoje představení Kterak Škréta ke štěstí přišel mezi své didaktické hry, určené pro všechny věkové adresy. V tom je asi největší kámen úrazu. Ve snaze přiblížit tohoto malíře raného baroka i opravdu nejmenším divákům, se inscenátoři spolehli na osvědčené pohádkové postavy, krále, princeznu, Kašpárka a dokonce draka a k tomu ještě zkombinovali některá životopisná fakta a ukázky tvorby s civilně podbízivým jazykem. Působí to jako nonsens. Z toho si nejspíš málo odnese mladičký i starý divák. Text je navíc dlouhý, marionety na drátech tedy většinou deklamují a příliš nehrají. Trojice dramatizátorů z Baribalu uvedla jako předlohu hru “Karel Škreta, malíř” od Václava Aloise Svobody-Navarovského. Ta vznikla v roce 1842 jako “vlastenecká směšnohra v trojím dějství” a má poněkud jinou sadu postav, zasazených do dobově pravděpodobných pražských reálií, jako Primátora Staršího města pražského a jeho dceru Elišku nebo Děkana libomudrců na vysokých školách pražských. Jedině Waldorf z Hubenštejna sedí.

Hodnotící rozpravy o představeních se tentokrát podařilo uspořádat zpravidla vždy po dvou odehraných kusech, takže se přirozeně sešly oba soubory a připomínky byly často vzájemné. Také jindy tu bývá moc dobrým zvykem, že je pro všechny další zájemce o diskusi zcela otevřeno. Jako porotci byli přizváni Martina Hartmannová, Mirek Hartmann a Irena Marečková. Ocenili celkem sedm výkonů a už tradičně na jeden rok propůjčili zvláštní putovní cenu.

Nominace na Loutkářskou Chrudim:

- divadelní soubor Tate iyumni, Kondor-Čtrnáctka, inscenace Neverending

Doporučení na Loutkářskou Chrudim:

- divadelní soubor Na holou, inscenace Krev a jiné lásky Míny

Stejně jako loni dělala velmi dobrou image přehlídky výtvarně ucelená prezentace, diplomy, plakát, trička, upomínkový hrneček nebo drobná plastika. Členové organizačního týmu, Petra Šikýřová i průvodce představeními Jirka Kašpárek Antoš, se také postarali o přátelskou festivalovou atmosféru a díky jim za to! Kytara zněla ještě dlouhým posledním večerem a venku zatím rozkvetl zlatý déšť. Fakt je jaro.

Irena Marečková

Loutkář 2/2012, p. 92–94.

Marečková, Irena: Sedm kousků osmého Tajtrlíka

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters