Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Kateřina Lešková-Dolenská: Loutkáři bez loutek?

Když uvažuji o problémech současného českého loutkového divadla, jak zní hlavní téma této konference, tak se mi jako nejvíce zaznamenání hodné – pominu-li palčivé problémy finanční – jeví postupné mizení či transformace loutky. Nevím, jestli se jedná přímo o problém, ale rozhodně jde o dlouhodobý trend, který vyplouvá na povrch zejména v době loutkářských festivalů, kde aby loutku leckdy pohledal.

Příznačné také je, že se letošní ročník Skupovy Plzně poprvé “oficiálně” přihlásil k tzv. alternativnímu proudu v divadle. Pro úplnost ale dodejme, že inspirativní koketerie s alternativou zde byla patrná již několik ročníků dozadu. Nejúspěšnějším titulem na druhdy loutkářské přehlídce se tedy letos mohla stát novocirkusová inscenace La Putyka, která má s loutkami v tom “starém slova smyslu” vlastně pramálo společného.

Odklon od loutek je už dlouho zřetelný například ve školních inscenacích řady studentů KALD DAMU. Čímž ovšem nijak nesnižuji cenu jejich divadelní dráhy: dnes už etablovaní tvůrci jako Jiří Havelka, Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským nebo třeba Petra Tejnorová (a mnozí další) se loutkám primárně nevěnují, ale jejich tvorba loutkovost případně loutkovitost určitým způsobem obsahuje. Ať už jevištní prací s předměty nebo jakoukoli tvárnou hmotou, kostýmem či tzv. imaginární loutkou, nebo ve stylizaci hereckých akcí.

I leckterá dříve loutková divadla dnes loutky zařazují sporadicky. Poukázala bych i na postupnou proměnu názvů divadel: například pražský Minor už dávno nemá v podtitulu “Divadlo herce a loutky” a brněnské Divadlo Radost vymazalo ze svého názvu slovo “loutkové” letos na jaře. Sluší se ale na druhou stranu poznamenat, že některá divadla se k loutkám začala hlásit, a to pro mě poněkud kostrbatým označením “loutkohra”, jež jako první zavedli v Jihočeském divadle České Budějovice a nyní už je používá třeba i kladenský Lampion. Je to ale do jisté míry dáno provozním propojením všech divadelních souborů v příslušném městě a nutností je vzájemně odlišit. Smutné ovšem je, když se místo loutkových inscenací uvádí špatná činohra.

Zdá se, že dochází k zásadní proměně ve vnímání loutky. Iluzivní použití loutky, zjednodušeně řečeno figurativního typu, už je dávno pouze jednou z možností vyjádření, a to možností, která je v současné době na ústupu. Můžeme se jen dohadovat, proč tomu tak je. Možná proto, že je publikum už tak navyklé na dokonalou filmovou animaci, že je divadelní loutka nemůže i při maximální snaze o iluzi “živého” pohybu okouzlit. Výjimkou potvrzující pravidlo, kterou bych tu ráda zmínila, je plzeňská inscenace Tři mušketýři Tomáše Dvořáka, jejíž mistrovství v práci s maňáskem, dokonalé ovládnutí časování a pointování jednotlivých scén prokázaly, že i v dnešní době může být divácky atraktivní formálně tradiční iluzivní inscenace. Ovšem pouze jako jedna z mnoha divadelních cest.

Loutkářský obor u nás tedy sice nehyne na úbytě, ale jeho vnímání se zásadně proměňuje. Lépe řečeno rozvolňuje – leckteré tvůrce loutka oslovuje pouze jako jeden z řady vyjadřovacích prostředků na scéně, často zároveň se stylizovaným pohybem, zvukem, hudbou, tancem, scénografií, propracovaným světelným designem. Takže, nejsou-li v inscenaci přímo loutky-figury, ale pracuje se v ní výrazně s animovanou, případně divadelní akcí ozvláštněnou, neživou hmotou, ještě to nutně neznamená, že jde o inscenaci neloutkovou. Protože se principielně stále jedná o loutky, ať už je tvůrci nazývají třeba objekty nebo figury, či se označení “loutkář” vehementně zpěčují.

Ve velmi inspirativní debatě s americkými loutkáři Stevenem Ritzem-Barrem a Conradem Bishopem jsme se shodli, že je dnes pojem “loutka” na obou polokoulích považován za něco, co oba označili velmi výstižným přívlastkem jako “old fashion”, tedy staromódní. Steven Ritz-Barr, přednášející na University of California v Los Angeles, dokonce přejmenoval svůj předmět z “animace loutek” na “animaci v reálném čase”, protože pod původním jménem nebyla pro studenty atraktivní.

Nevím, zda jde pouze o dočasný stav či přechodové stádium k dalšímu, ještě redukovanějšímu vnímání loutek. Jsem si ale jistá, že zázrak oživené hmoty jako takový z jeviště nikdy nezmizí. Ať už mu budeme říkat jakkoli.

Loutkář 2/2011, p. 75.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.