Richter, Luděk: Přelet nad loutkářským hnízdem

Chtěl jsem o tom všem původně psát do Amatérské scény, která si o Přeletu objednala článek. Ale co se uvařilo mezi loutkáři, mělo by se tam i sníst.

Vymyslel a založil jsem Přelet jako místo setkávání amatérů i profesionálů (těch statutárně městských i nezávislých), kde se dalo vzájemně inspirovat, porovnávat, konfrontovat, diskutovat a navazovat nebo prohlubovat přátelství i spolupráce. Když tenkrát v prvé půli 90. let končíval, býval jsem smutný, že jsem si nestačil pořádně popovídat s desítkami kamarádů a přátel, kteří se tu sešli. Dnes jsem smutný už během Přeletu – protože tu nepotkávám téměř nikoho, s kým si popovídat.

Letos se na Přeletu neobjevil nikdo z pedagogů či studentů bývalé loutkářské katedry, ani z ARTAMA, jež se stará o amatérské loutkářství, (krom ochotných a vstřícných techniků) ani z Minoru, který Přelet hostí, se tu nikdo neobjevil – snad s výjimkou inscenace DRAKu, na níž se, jak je zvykem, slétli všichni snobové v Praze přítomní.

I hrající soubory přijíždějí jen zahrát a nezůstávají ani na příští představení. Těžko se divit, když jim pořadatel ani nenabídne volný vstup, který by například u amatérů byl jedinou odměnou, kterou by za své představení dostali; dnes je to tak, že zahrají, dostanou všehovšudy cestovné a spánembohem můžete jet. A tak přijedou, zahrají, odjedou. Nehrají-li, nepřijedou vůbec. Za celou přehlídku by si museli zaplatit kolem 1000 Kč. Žádná sleva ani na permanentku; přesněji: žádná permanentka. A nemýlím-li se, nikdo je ani nijak zvlášť nezve a nevyzývá, aby zůstali. Stejně jako nikdo nijak nepovzbuzuje k zhlédnutí přehlídky jako celku. Tady máš, diváku, švédský stůl představení, zobni, čeho libo, a běž si. Pomyšlení jim rozhodně nikdo nedělá.

A tak tu nepotkávám účastníky přehlídky, ale jen diváky, kteří si přišli vyzobnout tu či onu hrozinku. Těch, kteří byli na více než dvou představeních, je míň než prstů na rukou a pro ty, kteří byli účastníky celé přehlídky, by jedna ruka byla zbytečný luxus.

To ale festival nevytvoří. Jednotliví návštěvníci jednotlivých představení přehlídku nedělají. To je jen “rozšířená nabídka divadla Minor”. Skutečný festival tvoří účastníci, kteří chtějí vidět přehlídku jako celek, v němž by mohli srovnávat, společně diskutovat, pobýt a spoluprožít.

Jistě, čas se změnil. Všichni kamsi spěcháme, zindividuálničtěli jsme, zesobečtěli – a v důsledku toho i zprovincionálněli a zmalicherněli; snad každý chce být (po vzoru V. Klause) raději pánem na svém písečku než kmánem společné obce loutkářů. Možná, jak mi bylo řečeno, že je to na Skupově Plzni a Mateřince opravdu ještě horší, a že je otázka, zda mají stále ještě smysl. (Chci věřit, že ano, ale že je třeba něco udělat, aby se ten smysl naplnil.) Ale třeba příklad Loutkářské Chrudimi, kde se přes všechna protivenství zatím stále ještě lidé scházejí a zůstávají – protože chtějí – dokazuje, že to možné je.

Pravda. Vyžaduje to existenci toho, čemu se u amatérů říká (s trochou sebeironie) “hnutí”. Pocit sounáležitosti, příslušnosti k něčemu společnému i zvědavost na to zda, co a jak dělají jinde. Pomáhá to nejen další vlastní práci, ale především to v lidech rozfoukává ohníček vědomí, že o něco jde, že to má smysl, že v tom nejsme sami.

Co to znamená konkrétně pro Přelet?

Především by tady mělo být opravdu to nejlepší ze tří větví českého loutkářství. U amatérů to vcelku vychází, u nezávislých je to zřejmě trochu na náhodě a osobních náklonnostech, u statutárních divadel je těžko věřit, že to, co jsme tu viděli letos či loni, je to nejlepší, co vytvořila. Ale budiž, snad je situace až tak špatná. Proč však na Přeletu nebyla liberecká Pohádka o Raškovi, je-li opravdu tak dobrá? Vězí to v penězích? Nebo soubor neznal včas termín Přeletu? A proč nebyl pod hlavičkou Přeletu uveden loňský nositel Erika a ceny Alfréda Radoka – Obludárium bratří Formanů – zvlášť když pár dní před tím bylo k vidění v nedalekém Břevnově? Jestliže jsme v minulých letech mohli přecházet z Minoru do Studia Ypsilon nebo přejíždět z Divadla Alfréd ve dvoře do Divadla Komedie a Pidivadla, dojeli bychom i do Břevnova, a platí-li si každý na Přeletu tak jako tak plnou cenu za každou vstupenku, zaplatil by si ji i tady. Není dobré, dostávají-li se soubory na Přelet díky svým kulatým výročím (to už snad naštěstí pominulo), či podle své “proslulosti” a samy si vybírají, co se jim chce zahrát. A jak se může na přehlídce nejlepších loutkářských inscenací (a co jiného by Přelet měl být?) objevit premiéra, když ji nikdo nemohl předem vidět a tudíž vybrat?

Přelet by měl o sobě dát vstřícně, aktivně a energicky vědět všem třem větvím loutkového divadla – protože specifikum Přeletu je právě v tom, že spojuje amatéry, nezávislé i statutární loutkáře. Měl by jim dát najevo, že o ně skutečně stojí.

A měl by něco pro případné zájemce o přehlídku jako přehlídku udělat. Například jim opět nabídnout permanentní vstupenku, která by měla být se slevou (když dávají klientskou či “množstevní” slevu v kdejakém supermarketu, je to asi ekonomický stimul, který se vyplácí) – dnešních tisíc korun moc neláká. A i kdyby byla permanentka bez slevy, psychologicky by naznačovala, že lidé, kteří chtějí vidět víc než jen jednotlivá představení, jsou očekáváni, žádáni, ba vítáni. (Pravda, potřebovalo by to také, aby Přelet začalo brát vážně i divadlo Minor, jež mu skýtá v posledních letech střechu – jež si arciť nechává zaplatit – a jemuž Přelet dělá v rámci České republiky větší reklamu, než cokoli jiného.)

Nebo taky třeba účastníkům nabídnout něco víc, než jen jednotlivá představení. I kdyby to jen posezení při muzice (nebo i bez ní) bylo.

Nebo nějakou diskusi, seminář či dílnu – i kdyby odborně kdovíco nepřinesla (a mohla by) – je neradno podceňovat její sdružovací sílu; právě takovéhle aktivity vytvářejí pocit společenství a přináležitosti. Dva semináře ke konkrétním tématům, které se loni a předloni uskutečnily, byly dobrým zárodkem – ale také o nich by se měli loutkáři, jak se patří, dozvědět, aby neměli pocit, že jde o uzavřený exklusivní kroužek spiklenců.

A kdyby pořadatel dokázal nabídnout či alespoň vytipovat pro mimopražské (Přelet se přece nedělá jen pro nás Pražáky a my z něj sami vrcholnou akci celostátního významu neuděláme) i možnost skromného a nepředraženého noclehu (kdysi se spávalo nejen po bytech pražských kamarádů, ale i v šatnách Žižkovského divadla, budiž mu věčná sláva!) – to by bylo!

A nejde o žádnou utopii. Vím to, dělal jsem to. Pravda, “amatérsky” – osobními domluvami o cenách za vstupenky i náhradách za benzín, ba i o té možnosti přespávání v šatnách. Poté, co se začal Přelet dělat “profesionálně” tohle všechno zmizelo – ke škodě Přeletu. Trocha toho amatérského zápalu by zase neškodila.

A ještě k Erikovi. Erik není cena Přeletu, nýbrž cena za nejlepší loutkářskou inscenaci posledního roku. Kde jinde by se měla předávat než na Přeletu, jenž má být přehlídkou nejlepších loutkářských inscenací? Proč ale nemůže být hlasování o ní ponecháno až na konec Přeletu, aby si hlasující mohli doplnit své znalosti a nehlasovali jen na základě toho, co viděli náhodou nebo dík příslušnosti k té či oné větvi českého loutkářství?

Všechna čest Nině Malíkové, že táhne Přelet sama (ostatně jde prakticky o jedinou viditelnou činnost Českého střediska UNIMA – nepočítáme-li přilepování jejího loga pod různé akce, které by se konaly i bez UNIMA). Ale na programu čteme, že Přelet nad loutkářským hnízdem pořádá Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář a České středisko UNIMA za finanční podpory Ministerstva kultury ČR (hlavní město Praha, kterému dnes Přelet slouží nejvíce, tedy nedalo ani korunu; to lze pochopit – musí přece podporovat komerční muzikály). Nevím, jak se dostalo k pořadatelům Sdružení – vymyslel a založil jsem Přelet jako akci UNIMA – ale je-li jím již, má jistě řadu členů; a nemýlím-li se, předsednictvo Českého střediska UNIMA má dvanáct členů. Je to pro ně moc práce?

Za rok bude dvacátý Přelet nad loutkářským hnízdem – a mělo by se něco změnit, má-li mít smysl v něm pokračovat – o čemž jsem dosud přesvědčen.

Loutkář 1/2010, p. 36–37.