Loutkar.online

Kubák, Ivo Kristián: Anpu: divoká kočka stanová

Divadlo Anpu založila jeho doposud jediná principálka Bela Schenková, která současně zastává nejen pozici ředitelky, ale působí i jako (loutko)herečka, dramaturgyně a režisérka. Každý rok pořádá na pražské Letné Festival divadla Anpu, kde je k vidění průřez tvorbou souboru.

Letenská přehlídka má už čtyřletou tradici – vždy na konci školního roku rozbalí Anpu svůj stan na východním okraji parku a v několika dnech představí celý svůj repertoár. Doplňkem vlastních divadelních aktivit jsou koncerty (letos vystoupily hudební skupiny Psí vojáci a Sto zvířat), hostující loutkové soubory, výtvarné dílny a jeden z večerů je věnován charitativní akci nebo menšinám (tento rok byl za účasti Ester Kočičkové, fotografky Jany Štěpánové a skupiny Mediterián věnován homosexuálům). Pojďme se ale společně podívat na čtyři repertoárové inscenace (kromě zmíněných Svatebních košil), které bylo možno v letenském stanu zhlédnout.

Loutková i činoherní klasika Romeo a Julie, kterou volně dle Williama Shakespeare dramaturgicky i režijně připravila Bela Schenková, si svoji premiéru odbyla na lodi Tajemství bratří Formanů již v roce 2003. Inscenace (ostatně stejně jako všechny další) využívá celou škálu divadelních prostředků: starožitné marionety, plošné) loutky, komiks, systém více opon, hru se žvatlavou “dětštinou”, loutky vytvořené z hereckých prstů, hudbu, tanec i zpěv – a povyšuje tento alternativní eklektický mumraj na zábavnou estetickou normu, která je velmi dobře čitelným autorským rukopisem. Představení začíná jarmarečním úvodem, v němž se dozvídáme nejen to, co nám soubor rodiny Tokárových zahraje hned, ale co všechno umí a na této štaci může předvést též (škoda jen, že na slibované eskamotérské kousky nakonec nedojde). Příběh se víceméně drží tradiční předlohy, ale protože ji krátí zhruba na jednu hodinu, klade důraz zejména na osudy titulní dvojice. V několika po sobě jdoucích obrazech, jejichž plynulost občas vázne, se však i neznalý divák dozví vše podstatné: kdy a kde se příběh odehrává, kdo jsou znesvářené rody Monteků a Kapuletů, jak a proč jejich spor vznikl a jak se Romeo s Julií potkali, zamilovali a nakonec i zemřeli. Loutkové divadlo se nevyhýbá peprnému humoru a ani v Anpu tomu není jinak. Není to však na škodu věci, vždyť i v příběhu velké lásky je spousta času na drobné necudnosti. Stejně tak dobře se doplňují velké i malé akce “živáčků” a loutek, přechody a komunikace mezi těmito dvěma světy (živá Julie hrající na malém loutkovém jevišti), zdvojování akcí, stejně jako mix češtiny, dětské žvatlavé italštiny či originálního Shakespearova anglického textu. Trochu překvapivě však v této hravé směsici působí synteticky znějící hudba (upomínající na české televizní pohádky 80. let) Marca Jacccouda a Mikyho Jelínka. Byť se herci snaží zpěv a tanec na tento moderní doprovod zcizovat zesměšňováním a vypadáváním z rolí, stylově do této feérie vůbec nezapadne (a působí směšně až trapně). Naopak čistě baletní hudba, při níž dostaneme možnost zhlédnout tanec rukou, nebo bubnový doprovod zkratkovitého souboje Romea a Tybalta působí dojmem, jako by přirozeně rostly přímo z herecké akce. Představení se rozlévá i mimo vyhrazené jevištní prostory – při přestavbách komentuje děj shůry portálu postava anděla, Romeův odchod z Verony zastaví až volání zvukaře zpoza diváků. Ani s loutkami se nedodržují ustálené hranice a metody: jedno z rukopisných poznávacích znamení Anpu je prolétávání loutek horizontálně napříč (loutkovým) jevištěm. Jednoduchá věc, kterou přestože jsem v průběhu festivalu viděl mnohokrát, vždy vzbudila úsměv a pobavení. Shakespeare je v loutkovém divadle oblíben mimo jiné kvůli záplavám krve a mrtvol, což je pro takto zvolený typ představení vycházejícího z loutkové rakvičkárny přímo úrodná půda: i zde se dočkáme kupy mrtvých, ale naštěstí jde pouze o marionety. A navíc – závěrečná patetická scéna je odlehčena Kašpárkovým spíláním publiku, takže ani tragická smrti slavné milenecké dvojice nikomu depresi nepřivodí.

Dvojkou v mém letenském programu bylo nejnovější představení vzniklé ve spolupráci s Megan Cameron – Čertův švagr. Tentokrát Bela Schenková jako inspirační zdroj zvolila stejnojmennou pohádku Boženy Němcové, které se držela o něco přesněji, než v předchozím případě. Příběh se točí kolem chasníka Petra, který než aby trpěl nelehký život s macechou nebo na vojně, vezme raději zavděk pracovní smlouvou na dočasnou sedmiletou výpomoc v pekle. Přestože přátelství s čertem (i čertovský vzhled) mu nejprve po návratu na zem nenesou nic dobrého, vše se nakonec v dobré obrátí a Petr najde svoje životní štěstí i lásku. Tři herečky (Bela Schenková, Megan Cameron a Naďa Jamníková) rozehrávají komorní příběh opět za použití mnoha prostředků. K těm již známým (loutky, masky, ruce, pouťové entrée a interakce s diváky) se v Čertově švagrovi přidávají i dvourozměrné stojky s otvory pro hlavu, podobné těm, v jakých se rádi fotografují návštěvníci zábavních parků. Aby tyto statické obrazy ožily o něco více, mimo obličeje je “v nich” možno hrát i jednou rukou, přičemž druhá je pouze namalovaná. Prostým způsobem vzniká překvapivě poutavý dojem, bez složitých kostýmů a převleků – “obléci” si takovouto loutku je totiž otázkou vteřin. Když navíc takto ztvárněný armádní důstojník mluví zupáckou angličtinou (tvůrci tak využili rodného jazyka Megan Cameron) a druhou rukou do rytmu mává dřevěnou šavlí, nezbývá než si vzpomenout na kuriózní dril ubuovské “armrdy” ve filmovém zpracování F. A. Brabce. Bela Schenková nás svým příjemným témbrem a vypravěčskou dikcí provádí celým představením, zejména ve chvílích, kdy se zbylé dvě protagonistky připravují na další výstup nebo přestavují scénu. Vypráví, vysvětluje, učí čertovský katechismus a posouvá děj – k tomu jí napomáhají i obyčejné ilustrace, podobné těm z kramářských písní. Plnohodnotný hudební doprovod tentokrát chybí (ale poněkud neladné písně se opět dočkáme), plně jej však nahrazují trefné zvukové efekty. Ani v této inscenaci se nevyhneme hrubozrnnému humoru, jenže – ruku na srdce – děti přece baví, když čerta trápí nadýmaní (koneckonců peklo je cítit sírou!). A když vše dobře dopadne, ještě se návdavkem dozvíme, co se dělo s pohádkovými hrdiny dál. Pohádka, jak má být.

Třetí zastavení na Letné mi připravilo výlet do Paříže – s truchlohrou Zvoník od Matky Boží podle obsáhlého románu Victora Huga. Inscenace je narozdíl od obou předchozích určena zejména pro dospělé (nebo starší děti), což může být zřejmé už podle spolutvůrce textu – filmového scénáristy a dramaturga Ivana Arsenjeva (Jedné noci v jednom městě, Pusinky). Ten s Anpu spolupracoval už na Svatebních košilích a dlouhodobě spolupracuje i s divadlem bratří Formanů (Nachové plachty, Barokní opera a mnoho dalších). Spolu s Belou Schenkovu stvořili dramatický text, složený z mnoha obrazů, které tentokrát jako hlavní sdělný rys divadelní poetiky používají rozpohybovanou scénografii. Scénu z dílny Matěje Formana a Adriany Skálové totiž tvoří čtyři pojízdné věže chrámu Notre Dame, s nimiž se dá po scéně nejen pohybovat a sestavovat z nich pouhým otočením různá prostředí, ale lze je i rozkládat, otvírat, vstupovat do nich (přestože jejich půdorys je necelý metr čtvereční), osvětlovat je a vyklápět z nich malá loutková jeviště (složitost systémů však při představení způsobila hned dva problémy se samovolným uvolněním padací stěny). Děj se soustředí na vylíčení pomsty arcijáhena Frolla (ve znamenitém a uvolněném podání Vladimíra Javorského), jehož nenaplněná zvrhlá láska k cikánce Esmeraldě uvrhne znetvořeného nalezence Quasimoda do vězení a Esmeraldu do náruče kapitána Phoeba. Průvodcem a vypravěčem je nám jedna z románových postav – básník Gringoire – která dlí často na boku jeviště, za stolem, sepisuje vyprávěný příběh.

V divadelním jazyce této inscenace potkáme již mnoho známých prvků – z věží Notre Dame lze otevřít stěny, fungující podobně jako výše zmíněné stojky – stačí do nich vsunout ruku, hlavu či dokonce nohu a doplnit tak zvenku namalované tělo oživlými součástmi; podobně fungují i Esmeraldiny obrovské tarotové karty, jimiž věští budoucnost: navíc však mají dvojí tvář, po vyřčení věštby se v půlce přehnou a nakreslený trup se změní na jiný. Použité loutky různých velikostí (od nejmenších marionet po manekýny v životní velikosti) opět vstupují do přímé interakce s živými herci (dvoření Phoeba-živáčka dámám-loutkám, mučení Esmeraldy dvěma marionetami či řečnický pultík pro loutku vytvořený z lidské ruky). Hudební složku z velké části obstarává sólový akordeon, ale některé scény, byť jsou vizuálně velmi akční (souboje či honičky), jakýkoliv zvukový doprovod postrádají. Písně opět nechybí, nejsou však již tak kostrbatě naroubovány na příběh, jen trpí banálními rýmy. Nejdramatičtější scény románu (pád arcijáhena z věže chrámu) se ale nedočkáme: přestože se po celou dobu představení řine děj plným proudem a nedá divákovi vydechnout, na závěr přijde umělé zpomalení a o svržení Frolla nám písař Gringoire pouze vypráví. Inscenace má ale i druhou tečku – cirkusovou dohru, která je obdobou tokárovského jarmarečního úvodu. Tentokrát ale působí spíše navíc – a to nejen proto, že je příběh vyprávěn převážně vážně než nevážně. Kdo chce tedy zůstat v onom příjemně kontemplativním rozpoložení a hloubání nad tragickým osudem postav, musí chtě nechtě opustit divadlo před koncem představení.

Poslední inscenací, kterou jsem zhlédnul hned dvakrát (poprvé ve stanu na Letné a o něco později na festivalu Kašpárkohraní v pražské oboře Hvězda), je již čistě autorský Konec srandy – konec psiny. Tato “loutková hříčka vestavěná do starého karavanu”, jak ji nazývají sami tvůrci, je z repertoáru Anpu tím nejzábavnějším a to nejen z praktického hlediska. Zamotaly se mi nad ní i mozkové závity divadelního teoretika, koneckonců posuďte sami: nejznámější pohádkové bytosti, představované loutkami (ježibaba, Kašpárek, Karkulka, vodník, aj.) se rozhodnou, že už je nebaví setrvávat stále ve svých stereotypních rolích (případně jim v tom brání závažné problémy jako například Jeníčkova alergie na perník) a že protentokrát nazkouší opravdové velké divadlo. Inscenace zachycuje (pomineme-li tradiční pouťový úvod rodiny Tokárových) průběh vzniku inscenace Othello, v níž vystupují právě výše zmíněná stvoření (například vodník v roli Othella, Karkulka jako režisér i jako Desdemona). A co teď s tím (jak by řekl profesor Císař), jak si s tím poradit z teoretického hlediska? Je to divadlo na divadle? (V současném českém loutkovém divadle ale nejde rozhodně o objev.) Jak je to se znaky? Jsou tam dramatické osoby a herecké postavy? A to vše nám ještě komplikují živí herci z Anpu, kteří v roli Tokárových uprostřed vlastního představení rozdávají upomínkové sušenky Desdemonky (fidorky s přelepenou etiketou), zatímco loutky se ve svém vlastním loutkovém světě soustředí před velkou premiérou. To je skutečně konec srandy! Ale ten, kdo tohle neřeší nebo už má dávno vyřešeno, si naopak přijde na své. Tohle je totiž opravdová postmoderna v loutkovém divadle – najdete zde míšení žánrů, sebereflexivní komentáře loutek stejně jako živých herců, intertextualitu i parodii. Vše je dovedeno k dokonalosti i po technické stránce. Z karavanu zbyla jen přední stěna, v níž jsou (mimo dveří) vyříznuty tři otvory sloužící jako loutková jeviště. Každé z nich má malou světelnou rampu a zatahovací oponu. Každé slouží samostatně, když se na ostatních mění zadní kulisa, nebo naopak hrají všechny tři dohromady (plivancový souboj Roderiga a Cassia). Na vyjmenování všech světlých momentů inscenace mám zoufale málo místa, protože jazyková, hudební, výtvarná i herecká složka jdou pospolu v mimořádné koordinaci a kooperaci. Divadla znalí diváci navíc ocení nejen scény z příprav loutkové inscenace (Karkulčino jízlivé “prožívej, králi, prožívej”), ale i závěrečné resumé na téma “co bylo potom”, které tentokrát přichází jako neočekávaná a vtipná pointa. Možná až příliš neočekávaná, protože poté, co se (namalované) loutky publiku ukloní, většina dětí odejde – jenže pro ně stejně informace o tom, že jedna z loutek odjela na farmu k Minu Tanakovi, zůstane jen tajemným sdělením.

Jaké místo tedy zaujímá Anpu mezi ostatními divadelními soubory? Významné. Přestože jde o neustále hostující soubor bez stálé scény, v němž si (podle slov jednoho z členů souboru, Michaela Kňažka) “všichni všechno vyříkají na férovku”, dokáže Bela Schenková vždy sestavit kvalitní tvůrčí tým, vyčkat dostatečné zralosti a vybroušenosti inscenací a nezahlcovat produkcí již přesycený divadelní trh. Jedinými problémy souboru tak zůstává nejisté pojetí hudebních čísel a především nejasná cílová skupina: pro děti je totiž občas humor souboru divadka ANPU až příliš chytrý. Se zaměřováním také souvisí nelehký divácký oříšek – z kterého místa hlediště inscenace sledovat? Mix loutek a živých herců totiž znesnadňuje výběr vzdálenosti, z níž je ideální představení zhlédnout. Ze zadních řad si užijete živáčků, z předních zase malých marionet.

Po deseti letech fungování je v přípravě teprve šestá inscenace, dramatizace románu Gabriela Garcíi Márqueze Kronika ohlášené smrti. Detektivní kafkovský příběh ze zlatého fondu magického realismu je svou kvazi-reportážní formou téměř předurčen k divadelnímu zpracování (koneckonců na Broadwayi se již dočkal své muzikálové podoby). Tak doufejme, že se to Divoké kočce v příští nebo přespříští sezóně nejen vydaří, ale rozvine svoji antiiluzivní poetiku do dalších neprozkoumaných oblastí experimentálního divadla. Najděte si ji pak na Letné na pátém ročníku Anpu festivalu. O Anpu se totiž těžko píše, Anpu musíte vidět.

Ivo Kristián Kubák

Divadlo Anpu, Praha

William Shakespeare: Romeo a Julie

Dramaturgie a režie: Bela Schenková; scénografie: Barka Zichová a Bela Schenková; hudba: Marco Jacccoud, Miky Jelínek; realizace: Radomír Vosecký, Barka Zichová a Naďa Jamníková; světelný design: Tomáš Žižka; hrají: Michael Kňažko/Petr Forman/Bob Klepl, Bela Schenková, Richard Trsťan, Jirka Polívka

Premiéra: 30. května 2003, psáno z reprízy 6. června 2009.

Božena Němcová: Čertův švagr

Scénář a režie: Bela Schenková; výprava: Barka Zichová; výroba: Radomír Vosecký, Barka Zichová a Naďa Jamníková; hrají: Bela Schenková, Megan Cameron a Naďa Jamníková. Premiéra 31. května 2009, psáno z reprízy 7. června 2009.

Victor Hugo: Zvoník od Matky Boží

Režie: Bela Schenková; hrají: Petr Stach/Petr Forman, Vladimír Javorský/Milan Forman, Michael Kňažko, Bela Schenková a Radomír Vosecký; hudba: Michal Šmíd (Neočekávaný dýchánek); scénář: Ivan Arsenjev a Bela Schenková; scéna: Matěj Forman a Adriana Skálová

Premiéra 28. 10. 2005 psáno z reprízy 8. června 2009.

Konec srandy – konec psiny

Dramatizace a režie: Bela Schenková; hrají: Bela Schenková, Barka Zichová a Michael Kňažko; výprava: Barka Zichová; kostýmy: Simona Rybáková a Naďa Jamníková; realizace: Barka Zichová, Čahoun Radomír Vosecký a Veronika Podzimková. Premiéra 4. září 2008 psáno z repríz 4. a 14. června 2009.

Loutkář 4/2009, p. 161–163.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.