Richter, Luděk: Kudy cesta nevede II

Verbálnost, popisnost, falešný dialog aneb Čeho je moc, toho je příliš

Dcera: Ach, maminko, já mám takový hlad!

Maminka: To je tím, dceruško, že jsem taková chudá vdova.

Dcera: Ba, ba, zůstáváme v staré chalupě s doškovou, roztrhanou střechou a na půdě máme jen několik slepic.

Maminka: Já chodívám v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat.

Dcera: A já nosím do města na prodej vejce, co nám slepice snesly.

Maminka: Ale dnes jsem se nějak roznemohla. Musíš sama do lesa na jahody.

Dcera: Dobrá. Vezmu hrnec a kus černého chleba a půjdu. (Jde a sbírá jahody; po chvíli) Už mám hrnec plný jahod, je právě poledne. Sednu si a budu obědvat. (Uvidí stařenku, která vešla.) Ale co je to tu za stařenku? Vypadá jako žebračka a v ruce drží hrneček.

Stařenka: Jistě si říkáš, děvenko, že vypadám jako nějaká žebračka. A taky že ano. Ach, děvenko! To bych jedla!

Dcera: Vidím, že máte velký hlad, až se celá třesete.

Stařenka: Ano, ano. Od včerejška od rána neměla jsem ničeho v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?

Dcera: Myslíte tohohle posledního, co nám ještě zbyl? Vemte si ho třeba celý; však já domů dojdu.

Stařenka: Pán bůh zaplať! Hned ten poslední chleba, co vám ještě zbyl, sním. (Chroust-chroust) To jsem se najedla. A že jsi tak hodná, také ti něco dám. Když tenhle hrneček postavíš na stůl a řekneš: “Hrnečku, vař!”, navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A až budeš mít dost, nezapomeň říct: “Hrnečku, dost!” Spánembohem!

Dcera: Půjdu tedy domů. Ach, jak je ta cesta dlouhá! Ale konečně jsem doma. (Dojde domů.)

Maminka: Vidím, že neseš hrneček.

Dcera: Maminko, představte si, co se mi v lese přihodilo. Přišla stařenka a dala mi hrneček.

Maminka: A jak vypadala?

Dcera: Jako nějaká žebračka. Prý když řeknu Hrnečku, vař!, navaří mi tolik kaše, kolik budu chtít. Jestlipak mě neobelhala. Hrnečku, vař!

Maminka: Koukám, že se začala v hrnečku ode dna kaše vařit.

Dcera: A je jí pořád víc a víc.

Maminka: A co bys deset napočítala, je hrnek plný.

Dcera: Hrnečku, dost!

Maminka: A teď si obě sedneme a budeme s chutí jíst.

Obě: Mňam – Mňam – Mňam.

Dcera: Půjdu teď do města vejce prodat, co nám slepice snesly v té naší staré chalupě s doškovou, roztrhanou střechou.

Maminka: Tak, tak. Vždyť je to to jediné, co máme.

Dcera: Jen se bojím, že tam s nimi budu muset dlouho sedět, budou mi za ně dávat málo, až teprv v samý večer je prodám. (Odejde.)

Maminka: Ale že ta kaše byla dobrá! Hm – hm. Nemohu se dcery dočkat, je skoro večer, už se mi taky chce jíst, a mám zas na kaši chuť. Hrnečku, vař! – Vida, vida! Kaše se v hrnečku hned zase začala vařit, a než si dojdu pro lžíci, bude plný. (Odejde a vzápětí se vrátí.) To jsem zůstala leknutím jako omráčená: kaše se valí plným hrdlem z hrnečku na stůl, se stolu na lavici a s lavice na zem. A já jsem zapomněla, co mám říct, aby hrneček přestal vařit. Ach, ta nešťastná holka! Co to přinesla: já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého! Teď už teče kaše ze sedničky přes práh do síně a kdo ví, jaký to vezme konec, jestli se dcera nevrátí!

Dcera: Maminko, už jsem se vrátila. Kaše už se valí jako mračna dveřma i oknem.

Maminka: A na náves a na silnici.

Dcera: Já jsem se však naštěstí vrátila a vykřiknu: Hrnečku dost!

Maminka: Ale na návsi je už veliký kopec kaše!

Dcera: Ba, ba, až pojedou večer sedláci z roboty domů, nebudou moci nikterak projeti.

Maminka: Budou se muset skrze tu kaši prokousat – jako my.

Verbálnost má v divadle obvykle negativní význam: nadužívání slova v dialogu i vyprávění, přílišné mluvení, mnohomluvnost, a to jak v upovídanosti obecně, tak zejména v tom, že slovo sděluje vše a nenechává prostor názornému předvádění děje jednáním.

Popisnost je v divadle nadbytečné líčení, popisování (většinou slovy, ale i akcí, scénografií či zvuky) toho, co je zbytečné sdělovat, neboť je to zřejmé, vidíme to, či bychom to mohli vidět, nebo je to pro téma a děj nedůležité. Namísto toho, aby vzhled prostředí či postav, jejich stavy, pocity, záměry a jednání byly dynamicky předváděny přímo akcí v jevištním obraze, jsou staticky sdělovány slovy, případně slovo či jiná složka to, co vidíme nebo víme, jen zdvojuje, dubluje dalšími, většinou nadbytečnými prostředky (např. když se srozumitelná situace “popisně” předvádí tak, aby byla “srozumitelná”).

V popisu se slovem nejedná, nýbrž se líčí nějaký minulý děj či stav; popis má spíše lyrickou povahu, je vždycky až druhotnou reflexí něčeho co, už se stalo či bylo, a proto je statickým prostředkem, brzdícím jevištní děj, jenž se odehrává v přítomnosti. Důsledkem popisnosti je verbálnost.

Skutečné dramaticko-divadelní slovo je slovo, jímž se jedná – je jednáním slovem. Falešný, nepravý dialog není jednáním slovem. Nevychází z potřeb postav, postavy neříkají své repliky proto, aby jimi něco způsobily, přiměly partnera k něčemu či ho informovaly o něčem, co neví a co ho k něčemu přiměje, či něco způsobí, nýbrž proto, aby tím, co si říkají (ačkoli to obě strany dialogu vědí), autor sdělil divákovi to, co mu sdělit chce, a neví jak. Je to vlastně popis tvářící se jako dialog.

Loutkář 3/2009, p. 135–136.