Richter, Luděk: Bouda slavila

V Plzni se letos roztrhl s výročími pytel. V únoru oslavovalo Divadýlko Kuba patnáctiny, v květnu Střípek třicetiny, po něm Špalíček pětaosmdesátiny a na konci listopadu Divadlo v Boudě taktéž kmetské osmdesátiny. Bouda arciť platí i v těch letech mezi kmety zatraceně živé a životaschopné, což projevilo i svou oslavou v panelové boudě skvrňanské knihovny, kde už pár let sídlí.

Hned pod schody bylo možno potkat Hanku Čížkovou s marionetami, rozloženými pro zvědavce na jednotlivé údy, a s naostřenými dlátky pro ty, kdo by si řezbařinu chtěli zkusit sami. Na schodech, nad nimi i ve foyer navázala pěkná výstava loutek ze starších i mladších inscenací, mezi nimiž (a nejen u dětí) největší zájem budil výjev, který mohl každý rozhýbat zatažením za táhlo – a ejhle, tu čert zdvihl půllitr k vyprahlému rtu, tu z kotle vyskočila ježibaba, tu poskočil Kašpárek… Že se Bouda umí do historie zařadit, dosvědčovaly všudypřítomné pásy s osmičkovými daty, počínajícími na Velké Moravě a končícími ve Velkých Skvrňanech.

Některé vedly do příjemné občerstvovny, jiné do sálu, jedním byl decentně přelepen i poklop na míse. Vystříhané osmičky nejrůznějších velikostí, zavěšené i na těch nejnemožnějších místech, zase svědčily o tom, že Bouďáci jsou zdatní nejen historicky, ale i manuálně.

Gratulantů – v čele s dětskými štamgasty a jejich rodiči – přišlo tolik, že mnozí museli v nemalém sálku i stát: je vidět, že děti jsou zvyklé sem chodit, a že (nejen ony) mají Boudu rády.

Turnovští Čmukaři sehráli druhou předpremiéru svého nového kousku Za každým rohem Jezinka. Autorský text, kombinující motivy Smolíčka, Karkulky a Perníkové chaloupky je rozhodně nadějný – jen mu jaksi chybí pořádný konec a s ním i divadelní tečka; tu jelen svým “a to je konec” nenahradí, i když nám tím pomůže ujasnit si, kam jsme právě dospěli. Obě aktérky v řadě rolí provedených herecky (jezinky, maminka, domnělá ježibaba) i s maňásky (čtyři děti, vlk a jelen) hrají s vtipem sobě vlastním a projevují svůj osvědčený přehled i nadhled. Drobné pročištění a gradační odstínění některých zdlouhavých momentů je jistě věcí domyšlení, usazení a zaběhání a můžeme se těšit na čmukařovský standard.

Po lidových pohádkách o lidské chamtivosti pod titulem Stolečku, prostři se i pro malé! pražského Kejklíře (popisovat, natož hodnotit sám sebe nebudu) následoval Cirkus party nejstarších z mladých odchovanců ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. Příjemné pásmo výstupů s cirkusovou tématikou, založené na scénografických i verbálních fórcích, přechází v druhé části do naučného pořadu o tom, co se má a co se nemá; i tady sem tam zajiskří dobrý vtípek, ale trochu vyčuhuje i didaktičnost, a zejména proto, že jde o závěr, vystoupení maličko ztěžkne. Leč setkání s autentickým mládím je milé.

Samozřejmým vrcholem byla obnovená premiéra v podání oslavence – Šípková Růženka. Text z dílny souboru nepostrádá současný vtip (byť za něj místy platí zbytečnou upovídaností). Marionety (nezasekne-li se právě loutce noha ve vodorovné pozici, jak se přihodilo tentokrát) Bouda vodit umí, a najde-li pro jejich akci víc prostoru, bude na co se dívat. Trochu problematická je dějová a motivační inovace sudiček: přeci jen bych potřeboval vědět, proč ta třetí z ničeho nic, bez sebemenšího důvodu zlostně prohlásí: “Píchneš se a navěky umřeš! Navěky!!!” A má-li být problém řešen tím, že “lidský cit překoná i sebehorší věštbu”, potřeboval bych zas vidět ten cit: Je-li Růženka zlostná megera a princ zbabělý ňouma, je Kašpárek málo platný – neb tomu jde přeci o něco úplně jiného, o ukradenou rolničku. Ale obojí není až tak těžké dotáhnout. A Divadlo v Boudě je i přes svou osmdesátku pořád mladé, plné sil a před sebou má ještě spoustu let a výročí: když si tu pěknou osmičku položím vodorovně… Tak hodně štěstí!

Loutkář 1/2009, p. 39–40.