Knížák, Milan: Několik kritických poznámek k publikaci Česká loutka autorů Jaroslava Blechy, Pavla Jiráska, Václava Jiráska

Autoři opakují údaje uvedené ve starších textech i když je dnes už zjevné, že některé z nich jsou přinejmenším sporné a bylo by seriózní je jako sporné označit. I svědectví pamětníků je třeba vnímat kriticky. Rodinné tradice sebou přinášejí rodinné mýty a často generalizují parciální jev a činí z něj obecnou praxi. Proto je třeba takovéto prameny analyzovat a (především srovnávací metodou) je uvést na správnou či alespoň přibližnou míru.

Typická je fáma o Packých otevřhubách, kde se uvádí, že Suchardovské loutky měly klapačky a Mirotické ne, je naprostý omyl. Stačí se na Mirotické loutky podívat. Suchardovské loutky se liší tím, že (ač s klapačkou či bez ní) jsou často vyřezány s pootevřenými ústy, proto “otevřhuby”. Stačilo by si prohlédnout fotografie uvedené ve vlastní knize.

Je to doklad toho, že naši badatelé se ve skutečnosti nezajímají o loutky jako takové, pouze vycházejí z již existující literatury, kterou opisují (více či méně zručně) z jedné publikace do druhé.

Takovou koláží je i text této knihy. Autoři sice avizují, že publikace je částečně populární, že je tedy určena nejen pro odborné, ale i laické publikum a má sloužit především k propagaci loutek jako takových, to je však nezbavuje povinnosti dbát na fakta. Vědecká struktura každého seriozního textu, byť sebepopulárnějšího, nesmí být zpochybněna. Skrumáž, která nerozlišuje fakta, polopravdy, fámy a dohady, je neseriózní. Toto je ovšem běžnou praxí v české loutkářské historiografii od jejích začátků z pera dr. J. Veselého (jehož nedbalá práce z dokumentárními materiály i ze získanými informacemi je pověstná) až dodnes a téměř u všech autorů.

Za nejlepší považuji texty, kde autoři mohli čerpat z podrobných publikovaných materiálů, jako je tomu například u průmyslově vyráběných loutek a dekorací či u autorů, jejíchž život a tvorba je již podrobně zdokumentována (například J. Skupa), ale u informací o historickém loutkářství většinou jen opakují staré omyly. Nejhorší jsou popisky exponátů. Uváděná označení “dílna” (např. Suchardova dílna) je velmi nepřesné, u většiny řemeslných řezbářů se jednalo o dílenskou práci. Sucharda sám vytvořil pouze menší množství loutek, většinou prototypy či speciální loutky, rovněž tak mistr jeho dílny Jan Mádle. Práce na loutkách byla většinou součástí učebního procesu.

Považuji za zcela neprofesionální neuvádět velikost loutek. Na fotografiích se velikosti stírají a to vede často ke zkreslení skutečné podoby loutek.

Uvádět “neznámý autor, fa A. Münzberg” je velmi zavádějící. Fa Münzberg během své existence spolupracovala s desítkami nejrůznějších řezbářů, kteří pracovali podle vzorů a rozlišit jednotlivé autory lze v podstatě jen náhodně nebo v případě, že se zachovaly nějaké dokumenty.

Co se týká fotografií, považuji je za deformující a zkreslující. Především to tkví v jejich populizmu, ve vytváření jakéhosi tajuplna (neustále tmavá pozadí, velmi teplé tóny a zcela nesmyslné výřezy), o skutečné podobě loutek či dekorací vypovídají málo. Objekty jsou dávány do souvislostí, které nikdy neexistovaly v loutkářském světě. Když jsou fotografovány scény, například u domácích divadélek, jsou špatně nasvíceny a nepůsobí dostatečně prostorově (ilusivně). I když tato kniha avizuje, že nechce být vědeckou, ale spíše obecně informující publikací, na tak velké zkreslení nemá právo, poněvadž tím deformuje svojí základní výpověď, tzn. informaci o světě loutek.

Obr. 19 – A. Sucharda st. – jak dospěli autoři k této informaci? Určit autorství je v Suchardovské tvorbě velmi obtížné.

Obr. 20 – Není to A. Sucharda st. – jedná se o typické loutky A. Suchardy ml.

Obr. 23 a další – Flachs st. se živil loutkářstvím v l. 1827 -1851, loutky nemohly vzniknout v této době. Maximálně by to mohl být Johan Flachs ml. (pokud bychom pominuli okolnosti svědčící o jiném autorství) – loutky vykazují všechny znaky pozdější tvorby – v žádném případě to nejsou loutky z l. pol. 19. století.

Obr. 24 – torza dvou draků s uvedením, že se údajně jedná o práce J. Flachse st. a J. Flachse ml. Při sporném autorství J. Flachse, které autor ve své publikaci rovněž zmiňuje, je takovéto označení značně matoucí. Zabýval jsem se tímto problémem velmi pečlivě (část mých výzkumů je publikována v Encyklopedii výtvarníků loutkového divadla od vystopovatelné minulosti až do roku 1950), proto považuji takovéto označení za velmi neprofesionální.

Obr. 26 – zátiší s draky – co to znamená? Žádná “zátiší” v loutkářství neexistovala a draci nikdy nevystupovali v hejnech.

Fotografie, například obr. 30–31 a další, které mají ilustrativně ukazovat mechanizmus a způsob zhotovení loutek jsou vyfotografované jako “umělecké” a nesplňují avizovaný informační účel.

Autorství A. Suchardy ml. u obr. 34–35 je velmi sporné. Z čeho autoři vycházeli?

Obr. 38–39 – Suchardova “dílna”? Těžko posoudit z fotografií, ale loutky vypadají spíše na Allesiho práci.

Obr. 83 – údajně dílna B. Beka, zase problém s označením “dílna”. Loutky B. Beka jsou vždy vytvořené v dílně podle vzorů o kterých nevíme zda je řezal B. B. Proto se také liší růzností řezbářského zpracování. Většinou to byly práce učňů. (Vycházím z přímého svědectví tamějšího učně.)

Obr. 97 – velmi pochybuji o autorství J. Chochola. Podle data by to měl být J. Chochol III., ale jeho řezba byla daleko razantnější. Toto může být maximálně inspirováno Chocholem. Rovněž uvádění jména J. Chochol bez označení o kterého jde, je zavádějící, existovaly 3 generace Chocholů.

Obr.123 – Není známo, že by J. Mádle st., tedy otec J. Mádleho, řezbáře v dílně u Suchardů, působil jako řezbář.

Obr. 207 – Drak na obrázku vykazuje zcela jiné výtvarné pojetí než kdykoliv Jiří Trnka použil.

Obr. 213 – Klaun, údajně od Vavříka Rýze. To je zcela mylná informace. Tato loutka je od fa BIBI, což dokazuje i způsob zpracování. Jedná se o hlavu maňáska vytvořeného typickým způsobem pro BIBI po r. 1945. Mám téměř stejnou hlavu ve své sbírce.

Obr. 219 – Fotografie hlav Famírových maňásků, mimochodem z mé sbírky, které jsou modelérsky velmi zajímavé a patří mezi perly moderního loutkářství, jsou vyfotografovány jako beztvaré brambory.

Mám mnoho dalších pochybností, ale dělat závěry z fotografií, navíc pokoušejících se vytvořit “atmosféru” místo veristicky zachyceného objektu, je velmi obtížné a neprofesionální, proto je neuvádím.

Milan Knížák, vánoce 2008

Pozn. red.: Na výslovné přání autora otiskujeme text bez jakýchkoli redakčních a korektorských zásahů.

Loutkář 1/2009, p. 10.