Balogh, Géza: Géza Blattner - I. Světoobčan z Velké uherské nížiny

Od roku 2002 jsou každý rok vyznamenáni dva maďarští loutkáři Blattnerovou cenou. Snad díky tomu není dnes jméno Gézy Blattnera v Maďarsku zcela neznámé. Víc však o něm i v jeho vlasti vědí jen ti, kteří listují divadelní a loutkohereckou odbornou literaturou.

Blattner se narodil 10. února 1893 v Debrecenu. Tak jako téměř všechny významné osobnosti počátku století experimentující s uměleckým loutkovým divadlem, i on se původně chtěl stát malířem. Učitelem mu byl Simon Hollósy (1857–1918), v jehož proslavené mnichovské svobodné škole zahajuje svá studia v roce 1910. Zapisuje se také na mnichovskou Umělecko-průmyslovou akademii, ale dál pravidelně navštěvuje i Debsitzovu umělecko-průmyslovou školu. V roce 1917 dostává z vlasti povolávací rozkaz. V roce 1917 spolu s jarmarečními loutkáři Károlyem Hintzem (1885–1953) a Dénesem Rónaim (1875–1964) poprvé vystupuje s marionetami v rámci Armádní výstavy na Markétině ostrově (Margitsziget). Podle některých pramenů uvedli dílo Bély Balázse Rybář a měsíční stříbro, hru, která provází celou Blattnerovu kariéru a kterou během svého pobytu v Paříži několikrát oprášil, obnovil a přepracoval.

Rónai byl v první řadě fotografem, ale jeho činnost v oboru filmové estetiky je rovněž významná; jako režisér a kameraman vytvořil několik němých filmů a skečů, redigoval fotografické odborné časopisy. V roce 1910 si otevřel fotografický ateliér v elegantní ulici Váci v centru Budapešti, kde poskytl také prostory Loutkovému divadlu Bohatýra Lászlóa (Vitéz László Bábszínháza – postava lidového loutkového divadla, pozn. překl.), založeného Lórándem Orbókem (1884–1924), které se stalo prvním milníkem maďarského uměleckého loutkového divadla 20. století. Než se Blattner vrátil z Mnichova, Orbókův podnik smetla válka a on sám prošel smutně proslulým francouzským internačním táborem, odkud uprchl do Španělska; zpočátku se protloukal jako pouliční loutkář, později udělal slušnou kariéru jako španělský dramatik pod jménem Lorenzo d´Azertis (v jeho uměleckém pseudonymu je ukrytý vzdorovitý maďarský výraz “azért is!” – a just!, a schválně!). Jeho hry se hrály v Londýně, v Berlíně, ve Vídni i v New Yorku. Jeho hru Víla uvedlo v roce 1916 budapešťské divadlo Vígszínház.

Blattner zatím měl možnost vidět v Mnichově Marionettentheater Münchner Künstler Paula Branna, divadlo Antona Aichera v Salcburku nebo senzaci vídeňského uměleckého života, první produkci Figurentheateru Richarda Teschnera (1879–1948). (Neviděl však jevištní pokusy Bauhausu a Kandinského, jež byly jeho smýšlení i pozdější tvorbě nejbližší.) Teschnerovo malířské dílo se zrodilo spolu se secesí, po pražských experimentech s marionetami to byl právě on, kdo pro Evropu objevil tzv. javajky. V době Blattnerova vídeňského pobytu už byly hotovy nejkrásnější miniatury jeho vytříbených, umělecky provedených hudebních loutkových pantomim Kosumova obětní smrt (Kosumos Opfertod) zpracovávající indickou legendu, Nabi Isa s biblickou tématikou, Nawang Wulan rovněž dálněvýchodního původu a Princezna a vodník (Prinzessin und Wasserman).

Teschner se od jarmarečního loutkového divadla distancuje. Chce se stát loutkovým divadlem pro nemnoho vyvolených, názvem svého divadla chce vyjádřit, že nemá nic společného s “Kasperltheaterem”, které pro nezasvěcené představuje loutkové divadlo. Orbók, který za skutečné představitele uměleckého loutkářství považuje maňásky, nazve svoje divadlo s jepičím životem podle maďarského příbuzného Kasperla; Blattner začíná studovat u Károlye Hincze, loutkáře od kolotočů z městského zábavního parku. V roce 1918 ho spolu se svým armádním druhem Rónaim vyhledá, aby studoval jeho bravurní hru s marionetami. Hincz, o kterém několik jeho současníků tvrdí, že žárlivě střežil tajemství mistrovství zděděného po rodičích a prarodičích, souhlasil dokonce s tím, že zhotoví vedení pro první Blattnerovy marionety. (Teschnerův aristokratismus se projeví teprve později, u zakladatele prvního stálého maďarského uměleckého divadla Istvána Réva [1898–1997].) V jednom novinovém inzerátu se dočteme: “Jancsi Paprika (Honza Paprika – pozn. překl.) je zábavou Městského parku, […] salcburská, norimberská či pařížská představení se již blíží umělecké produkci. Představení Národního loutkového divadla je dokonalým uměleckým zážitkem.”

Blattner se – především pod vlivem zážitků získaných u Teschnera – intenzivně zajímá o javajky. Přemluví Rónaiho, aby se kromě maňásků a marionet začali zabývat i těmito hůkovými loutkami. Sotva devět let po Orbókově produkci se v březnu 1919 koná premiéra loutkového představení Gézy Blattnera a Dénese Rónaiho Wayangské hry. Jeviště ateliéru v ulici Váci je příliš těsné pro uvádění her nejrůznějších technik, proto si pronajímají blízké divadlo Belvárosi (Divadlo v centru). Tím začíná druhá kapitola maďarského loutkového divadla 20. století.

Na programu měli dvě scénky Bély Balázse, marionetovou komedii Lehký člověk (Könnyű ember) a stínohru napsanou “pro staroegyptské siluety” pod názvem Černý džbán (Fekete korsó), “starovlámskou hru” Rytíř a jeho milá (A lovag meg a kegyese) a sikulskou pohádku Rolly Walleshauen Bylo nebylo (Egyszer volt). Béla Balázs se již na začátku své kariéry, v Berlíně, začal zajímat o loutkové divadlo a v roce 1918 se v rámci cyklu svých dramaturgických přednášek pokusil načrtnout estetiku loutkového divadla. Tato inklinace zřejmě sehrála roli v tom, že napsal text k Bartókově baletu Dřevěný princ (Fából faragott királyfi). Lehký člověk, jenž byl v divadelním v programu uveden s podtitulem “bláznivá loutková hra v původním stylu městského parku”, je o muži lehkém jako pírko, pro něhož ještě větší nebezpečí než průvan představuje vysavač. Černý džbán se odehrává v branách podsvětí, kam přijde Pamyles, aby získal zpět svou milovanou choť Tui. Zvláštní literární hodnotou hry Rytíř a jeho milá je fakt, že se jedná o volný překlad díla jednoho z největších maďarských básníků století, Dezső Kosztolányiho (1885–1936). Kostolányi a spisovatelé literární skupiny Nyugat (Západ) již v době Orbókových začátků navštívili ateliér v ulici Váci a tato návštěva u několika z nich vyvolala živý zájem o loutkové divadlo.

Loutky pro všechny hry a stínohru navrhoval Blattner, jevištní návrh Lehkého člověka dělal Szilárd Detre (1891 – ?), scénu Rytíře a jeho milé a Bylo nebylo navrhoval Zsigmond Walleshausen (1888 – ?). Oba byli žáky Hollósyho a oba později sehrají důležitou roli v Blattnerově pařížském loutkovém divadle.

Wayangským hrám je věnováno několik recenzí. Číslo Déli Hírlapu (Polední noviny) z 9. března vyčítá Rytíři a jeho milé pouze zdlouhavé tirády, ale celkově se o produkci vyjadřuje pochvalně. “Pokud jde o záměr a provedení, vítězí zde nejušlechtilejší umělecká a literární hlediska. Ředitel Dénes Rónai a umělecký návrhář Géza Blattner odvedli pěknou práci, zasluhující veškerou pochvalu!” – píše autor recenze. Časopis Magyar helikon (Maďarský helikon) se dva roky po premiéře vrací ke hře článkem analyzujícím řadu loutkářsko-estetických otázek, v němž se mimo jiné dočteme: “V době vlády nevkusu a umělecké korupce – dnes – je příjemné vzpomenout si na jedno tiché sobotní odpoledne v divadle Belvárosi, kde se před téměř prázdnými řadami po dvě hodiny ukláněly, předváděly, milovaly i trpěly ze dřeva vyřezané malé figurky, oblíbení baviči přesídlivší k nám z Dálného Východu, poevropštění barevní bratříčci javánských loutek wayang. Jsou to už dva roky, co pořadatelé budapešťských wayangských her mohli po svém neúspěchu pronést sentenci Jánose Aranye (významný maďarský básník 19. století – pozn. překl.) týkající se prvních průkopníků: A od té doby nepomyslel nikdo na to, že by mohl vpašovat do bídných dnů našich bezútěšných životů trochu krásy.” Autorem zanícené úvahy byl osmnáctiletý Antal Németh (1903–1968), pozdější významná postava maďarského divadelního života, v letech 1935 až 1944 ředitel budapešťského Národního divadla, který zahořel k loutkovému divadlu nepomíjející láskou a nedlouho poté navazuje přátelství na celý život s o deset let starším Gézou Blattnerem.

Wayangské hry měly v divadle Belvárosi pouhá tři představení. Blattner se ještě téhož roku pouští do nového podniku. V době Republiky rad pověřil lidový komisariát pro školství Rónaiho založením uměleckého loutkového divadla. V dnešním Zábavním parku (Vidám Park), tehdy ještě okázale nazývaným Anglický park, postavili a zařídili divadlo pro 200 diváků. Uvedli zde třetí loutkovou hru Bély Balázse, Rybář a měsíční stříbro, loutkovou operu Etelčino srdce (Etelka szíve) textaře Jenő Mohácsyho a později velmi populárního skladatele Pála Ábraháma, scénku Tivadara Rédeyho, dále pak do současnosti umístěného Bohatýra Lászlóa a obnovili některé kusy Wayangských her. I tentokrát charakterizuje program technická a žánrová pestrost, tak jako tomu bylo po celou dobu Blattnerovy tvorby. Denně se pořádá několik představení. O tomto podniku, kontinuálně fungujícím až do pádu republiky rad, se zachovalo málo spolehlivých údajů, přestože v dějinách maďarského loutkářství zaujímá mimořádné místo jako propojení jarmarečního a uměleckého loutkářství; mezi kejklířskými boudami Anglického parku, sotva pár metrů od Hinczova kolotočářského loutkového divadla, se uváděly hry vysoké literární hodnoty.

O dva roky později se Blattner, tentokrát už bez účasti Rónaiho, za podpory Maďarské společnosti dětských studií, pouští do posledního domácího “projektu”. V listopadu 1921 se ve velkém sále Katolického kruhu koná premiéra avizovaná pod názvem Umělecké loutkové hry. I tady je k vidění maňásková jarmareční komedie (Lékař lenivých – A lusták orvosa), hůlková hra (Žabomyší válka – Béka-egérharc), stínohra (Kouzelný sud – A bűvös hordó), jednoaktovka kombinující ploché loutky a maňásky (Pasáček Matyi – Ludas Matyi). Později – jakožto první domácí uvedení nové techniky, tzv. klávesových, zespoda voděných marionet – se konala i premiéra loutkové hry Faust (Fauszt-bábjáték), na níž se podíleli i Blattner a Antal Németh. Před představením vystoupil Antal Németh a přiblížil divákům historii Faustova tématu na loutkových scénách.

Společnost dětských studií pořádá v roce 1924 velkolepou výstavu v Műcsarnoku (Kunsthalle). Blattner je pozván, aby zde po dva měsíce hrál pro návštěvníky výstavy. Jeho společnost hraje dvě představení denně, jedno pro děti a jedno pro dospělé. Nejčastěji se uvádí Faust a Pasáček Matyi, ale mnohokrát je uváděna i veršovaná stínohra Jenő Mohácsiho Kouzelný sud, napsaná na čínské motivy, a také Rybář a měsíční stříbro.

Tím končí Blattnerovo působení v Maďarsku. Na podzim 1925 odchází zkusit štěstí do Paříže. Když se vydává na cestu, netuší, kolik měsíců nebo let stráví ve společnosti svých tamních maďarských a nemaďarských přátel-malířů.

Po mnoha zklamáních ve vlasti se pouští do horečnaté činnosti, hodně maluje, navazuje nové známosti, účastní se kolektivních výstav. Pouští se do finančně úspěšného podniku: se svou první ženou, Helén Sulyok, vyrábějí stínítka na lampy. Už čtyři měsíce po příjezdu píše Antalu Némethovi: “Podařilo se mi vytvořit takovou bázi, na které (pokud našemu zdejšímu pobytu nebudou bránit nějaké věci politického rázu) mohu založit svou budoucí obživu.”

Výroba lampových stínítek v mnohém souvisí s jeho loutkářskou tvorbou. Materiál pro zhotovování stínítek vyráběl speciálním postupem z hovězích měchýřů. Postup vypracoval ještě v době přípravy budapešťské inscenace Rybáře a měsíčního stříbra: měsíc v ní byl vyroben z hovězího měchýře, který zobrazoval plačící-usmívající se lidský obličej. Na preparovaný materiál stínítek maloval motivy ze středověku, z doby Ludvíka XIX., japonské a čínské ornamenty. Jeho žena dříve pracovala jako malířka v porcelánce, byla hnacím motorem, organizátorem a manažerem podnikání. Provozovnu zařízenou ve vilce v Boulogne sur Seine nazvali Dvě pochodně (Deux flambeaux). Dům postavil ještě Frédéric Auguste Bartholdi (1834–1904), autor newyorské Sochy svobody. Předchozím nájemníkem jejich bytu byl Marc Chagall.

Výrova lampových stínítek umožňuje, že se Blattner vbrzku může vrátit ke své opuštěné lásce – loutkovému divadlu. Jednatřicet let toto podnikání vydržuje stále deficitní Divadlo duha (Arc-en-Ciel), které po čtyřletých přípravách zahájilo svou činnost v jednom ateliéru na Montparnassu v roce 1929. Shromažďuje kolem sebe někdejší spolupracovníky, Szilárda Detreho, který přišel do Paříže v roce 1927, Zsigmonda Kolozsváryho, v sousedství bydlícího malíře Tivadara Frieda (1902 – ?) a sochaře Sándora A. Tótha, synovce paní Blattnerové, který sice žil v Paříži jen čtyři roky, ale až do návratu do vlasti byl druhým člověkem divadla, důležitým autorem jevištních návrhů a i později zůstal s Blattnerovými v pravidelném kontaktu. Ekonomkou, zásobovačkou i loutkoherečkou divadla je Blattnerova žena. Členem společnosti přátel je i André Kertész, který nafotí řadu představení Arc-en-Ciel. Hudbu k několika představením skládá pozdější světoznámý skladatel “Padajícího listí”, nejpařížštější maďarský skladatel József Kozma. Důležitou roli v životě divadla hraje dobrý přítel, spisovatel a kritik, jeden ze zakládajících členů UNIMA, Paul Jeanne a slavná montparnasská postava, ruská malířka Marie Vassilieff, někdejší Matissova žačka, která si otevře jídelnu pro chudé umělce a přitom z kůže a tkanin vyrábí komické panenky. Celý pařížský umělecký svět, počínaje Picassem až po většinou živořícího Soutinea, přítele Modiglianiho a Légera, sem chodí na večeři.

První představení se skládá z řady krátkých scének. Autorem Lišky a čápa podle La Fontainovy bajky (Le Renard et la Cigogne) je Tivadar Fried; zajímavostí inscenace je, že na dřevěné marionety byly kostýmy namalovány, a rekvizity a nádoby, používané ve hře, se pohybovaly na provázcích. Němohru doprovázely mechanické hudební nástroje. Sándor A. Tóth zinscenoval dvě pantomimy, Slepého myslivce (Le Chasseur aveugle) a Ulici (La Rue). První z nich prostřednictvím dřevěných loutek vypráví anekdotu, ta druhá byla miniaturní revue, ve které defilovaly v různých denních dobách typické pařížské postavičky jako ploché papírové figurky. Blattner se uvedl etudami Setkání srdcí (Coeurs qui se rencontrent) a Tanečnice (La Danseuse). Jednalo se o stínohry, kombinaci plochých figurek z průhledných materiálů a trojrozměrné javajky; postavy tvořily na světlém horizontu barevné stíny. Hrdinkou Setkání srdcí je fantastická postava připomínající Marťanku, která postupně přijímá své nápadníky. Nejdříve se objevuje gigolo, který na otevřené scéně ztrácí hlavu, když dáma odmítne jeho dvoření. Po několika nápadnících přichází Ideál, na jehož hrudi svítí červené srdce, uvnitř kterého rytmicky buší kladivo. Na vášnivé bušení odpovídá dáma obdobným způsobem. O původu hry mnoho nevíme. Podle Sándora A. Tótha vznikla na text jednoho dánského autora, ale je možné, že byla inspirována hrou Pasiphae Andráse Komora (1898–1944), která už byla uvedena i v Maďarsku.

Závěrečným kusem programu byla komedie Marie Vassilieff Sňatek naháče (Le mariage d´un Nu), ve které hrály stylizované a nehybné, ze dřeva a kůže vyrobené africké sochy. První program markantně prezentoval umělecké ambice společnosti přátel, jejich nekonečné hledání látky a tvaru, odvážné a nejednou i šokující experimenty.

Úspěch povzbudil Blattnera a jeho přátele k tomu, aby o rok později v nově otevřeném divadélku představili nový program. Ve svém programu uvedeném v květnu 1930 již ztvárněním konferenciéra nabídli divákovi nové pojetí loutky: tou postavou byl mechanický člověk jménem Futur (Budoucnost), jeho oči tvořily dvě kapesní svítilny, ústa představoval trychtýř reproduktoru, uši telefonní sluchátka, jednu ruku kleště, druhou kladivo a nohy – kola od bicyklu. Hlas a život vdechl této podivné postavě Paul Jeanne, který konferoval už i první program.

Každý kus skrýval nějaké překvapení. Ve scénce Paula Jeanne Marianna a její husy (Marianne et ses Oies) použil Blattner siluety ve stylu kabaretu Chat Noir. Poprvé zde zazněla ve francouzštině nádherná marionetová komedie Bély Balázse Lehký člověk v překladu Szilárda Detreho a Paula Jeanna pod názvem Lehká váha (Poids Plume).

Klávesové marionety použil Blattner poprvé ve hře Pierra Albert-Birota (1885–1967) Adamovo mystérium (Mystère d´Adam) v roce 1934. Albert-Birot, mluvčí kubizmu a futurizmu, bojový druh Aragona a Bretona, přítel Apollinaira, byl důležitou postavou literárně–uměleckého života té doby. Jeho “verše určené pro řvaní a tanec” později ovlivnily také Artauda a Ionesca. Blattnerovy klávesové loutky se dokázaly současně přiblížit lidskému pohybu a také zdrženlivým pohybem připomínajícím sochy vyjádřit důstojnost zvláštního textu. Pána představovala postava strnulá jako středověké sochy, se svítícíma očima bez zřítelnic, měnícíma barvu, zatímco poetické ztvárnění lidského páru vyjadřovalo jeho zranitelnost. V podobném duchu se zrodilo i hodinové zpracování hry Aucassin a Nicolette (1935) doprovázené pěveckým sborem.

Z textů Albert-Birota vzniklo také jedno z nejzajímavějších děl Sándora A. Tótha Ruce (Les Mains), které podle spolehlivého kronikáře francouzského loutkářství André-Charles Gervaise “svědčí o možnostech nového stylu loutkového divadla”. V této hře Pierrot a Arlequin s pomocí Ďábla na otevřené scéně vyrostou a hrají si s nebeskými tělesy jako s míči, dokud je koště domovnice nezažene zpět do reality.

Hra Frigyese Ábela (Frédéric O´Brady) Zhnusení národů (Satiété des nations) inspirovala autora k vytvoření dalšího typu loutek. Původní název hry je slovní hříčkou; je to zkomolenina spojenectví národů (societé des nations). Nesmírně všestranný Ábel s velmi dobrodružným životem (herec, loutkař, dirigent, hudební skladatel, barový pianista, choreograf, spisovatel, kritik, legionář, politický vězeň; v mládí člen několika budapešťských divadel, později vystupuje v Paříži, v Německu a v Anglii, nakonec působí ve Spojených Státech jako univerzitní profesor), se zapojuje do činnosti Arc-en-Ciel v roce 1932 a delší dobu je Blattnerovým důležitým spolupracovníkem. Společně vytvořili virtuózní a velmi úspěšnou hru Pan Banjo a jeho pelikán (Monsieur Banjo et son Pélican, 1932).

V parodii Zhnusení národů hrají marionety, předměty, lampiony; obličeje jsou současně vidět zepředu i z profilu. V hudební grotesce Alexandra Arnouxe Sextet aneb Flétnina svatba (Sextuor ou le mariage de la flute) bojují housle a cello o přízeň flétny; Blattner tentokrát exceluje zobrazením hudebních nástrojů vybavených lidskými vlastnostmi.

Největší úspěchy Arc-en-Ciel jsou spojeny s pařížskou Světovou výstavou 1937. Soubor vystoupil v rámci této akce se dvěma inscenacemi: groteskním mystériem holandského spisovatele Adriana Michala de Jonga (1888–1943) Cestující Thanatos (Thanatos le Passager) a hrou Tragédie člověka. Jedná se o první uvedení Madáchova dramatu ve francouzštině. (Na další je třeba čekat více než půl století; i to se konalo v loutkovém divadle, v Théâtre Jeune Public ve Strassbourgu.) Text napsali Zsigmond Waleshausen a Fernand Pignatel. Ve snových scénách promlouvají pouze Adam a Lucifer; Lucifer představuje účinkující, vypráví obsah jednotlivých obrazů, které probíhají jako němohra, často s doprovodem sboru. Pro tento velkolepý podnik mobilizuje Blattner téměř všechny své dosavadní spolupracovníky. Každá scéna je vyrobena podle návrhu jiného výtvarníka. Sándor A. Tóth, žijící tehdy už v Budapešti, posílá náčrty k egyptské scéně z domova. Aténská scéna je dílem Zsigmonda Kolozsváryho, konstantinopolská – Zoltána Kisse Olcsaiho, pražská – Tivadara Frieda, falanstéra je dílem Istvána Beöthyho. Loutky tří hlavních postav vytváří József Csáky, ale jejich kostýmy pro všechny snové obrazy navrhují sami autoři scén. Doprovodná hudba je dílem Tibora Harsányiho. Základní myšlenka inscenace – po konzultacích s Antalem Némethem – pochází od Blattnera: jak tomu u Blattnera často bývá, i tentokrát se vše odehrává na dvou nad sebou umístěných scénách: nahoře snové obrazy, dole první tři a patnáctý obraz. V Ráji a ve dvou obrazech mimo Ráj se protagonisté objevují jako shora ovládané marionety, na horní scéně pak jako klávesové loutky. Scény snových obrazů jsou umístěny na obrovském kole osudu, které se při každé změně pootočí.

Premiéra Tragédie – za kterou získali na Světové výstavě zlatou medaili – je součástí cyklu mystérií, který Blattner zahájil tři roky předtím Adamovým mystériem a pokračoval v něm hrou Aucassin a Nicolette. Sem patří mimo několika dalších experimentů také Thanatos, ve kterém se Smrt marně snaží získat lidskou duši, zatímco lidé jsou zoufalí, protože už dlouhou dobu nikdo neumírá. Vystupují zde loutky, jejichž zadní strana je pokryta černou látkou; když se loutka otočí, zmizí nám z očí. (Tento trik o pětadvacet let později po rozmachu černého divadla s oblibou používá téměř každé loutkové divadlo.) Rozměrné ruce, hrající důležitou úlohu, vyřezal Károly Koffán. Poslední kusem cyklu je Mystérium Panny Marie (Le Mystère de la Vierge Marie) z roku 1938, o jehož představení napsal Yves Sjoberg 27. ledna 1939 v Tems Présent následující: “Mystérium Panny Marie, marionetové pastorále Henriho Héraulta ve čtyřech obrazech, je nevídaným novátorským počinem. Jeho příprava trvala dva roky, což není divu, když se podíváte na 43 loutky Hildegarde Weberové, oblečené s takovým vkusem, že obyčejné hadry dělají z loutek pastýře, vladaře, rybáře, loupežníky, jedním slovem různé postavy z různých dob. Nemluvě o nebešťanech, kteří mají v této hře časté promluvy. Dokonce ani Victor Hugo by nic nenamítal při pohledu na symbolické kulisy, které jsou chloubou Blattnerova talentu. Je to skutečná ,svatá hra’ po vzoru středověkých mystérií.”

Následující rok se Blattner zabývá další Héraultovou hrou Velká zeď (Le Grand Mur). Znovu experimentuje s novým typem loutek: hlavy mají z drátů, jejich profily vrhají na pozadí obrovské stíny. Hra varující před blížícím se nebezpečím se dočkala jen několika uvedení. Je to poslední produkce, která vznikla před vypuknutím světové války. Je to ohromující výpověď mimořádně citlivého umělce. Jeho soukromý život se dostává do krize, jeho žena páchá sebevraždu. V roce 1940 kvůli německé okupaci musí opustit Paříž. Po mnoha nesnázích se usazuje v jižní svobodné zóně, ve Valençay, kde znovu začíná hrát. Ze svých starších kusů vytahuje ty, které lze v nuzných podmínkách snadněji zahrát.

Géza Balogh

Přeložila Tatiana Dimitrová

(Pokračování)

Loutkář 2/2008, p. 88–91.

Balogh, Géza: Géza Blattner - I. Světoobčan z Velké uherské nížiny

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters