Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Dolenská, Kateřina: Klobouk, hvězdy a neštovice

Malovické Divadlo Continuo si libuje v experimentech. V roce 2006 prošlo zásadní proměnou a sérií dílen pod hlavičkou Středoevropské putovní laboratoře si vybralo členy svého nově založeného Studia. Ti se nyní představili svou první uměleckou výpovědí. Mladí tvůrci (pod vedením režiséra Pavla Štourače a dramaturgyně Jany Pilátové) sáhli po tématu, které je jim všem společné a blízké – dětství. A chtělo by se dodat, že jde o do jisté míry unifikované dětství obyvatel bývalého východního bloku.

Herci Studia Divadla Continuo pochází z Česka, Slovenska, Polska a Ruska, všem je mezi dvaceti a třiceti a jsou tedy jedněmi z posledních, kteří ještě prožili své rané dětství v socialismu. Své zážitky poskládali ve volně plynoucí koláž, ozdobenou sborovou recitací, dětskými říkankami, prvky akrobacie a zpěvem. Vypráví, jaké to bylo, když se narodili, jaká jídla museli jako malí jíst, jaké měli sny a přání. Vzpomínají na své rodinné zážitky, na to jaké hrávali hry, čím stonali. Každý přináší svůj příběh a zjišťujeme, že jsou si bez ohledu na národnost značně podobné.

Těžko se dá odvyprávět nějaký syžet, inscenace Klobouk, hvězdy, neštovice je spíše jevištní báseň, do níž inscenátoři organicky začlenili pasáže z Maeterlinckova Modrého ptáka. Zejména scénu s nenarozenými dětmi, které scénografky Helena Štouračová a Kristýna Patková zpodobnily jako řezbované manekýny rodící se ze špalíků syrového dřeva. Čím více času k narození zbývá, tím méně je loutka vyřezána. Právě těmto dosud nenarozeným dětem se tu vespolek vypráví, co všechno je na světě čeká.

Rekvizity na scéně jsou, jak bývá v tvorbě Continua nepsaným pravidlem, prosté, staré znovu oživené věci – stůl, židle, plecháčky, tyče, polínka, deka. Hadice, která evokuje pupeční šňůru. Staré rádio, jímž poslouchají nezrozené děti. Okna beze skel, jimiž se herci, stejně jako Maeterlinckovi hrdinové Mytyl a Tyltyl, dívají do domu jiných dětí.

Mísí se tu střípky veselých i smutných vzpomínek, stejně jako slovanské jazyky. Cudná nahota některých scén připomíná, že nazí jsme přišli na svět. V melancholičtějších pasážích inscenace se praví, že nejhorší ze všeho je samota a že plakat se naučíme sami od sebe. Ale jsou tu i odlehčené a vtipné výstupy – třeba ten, kde děti popisují svá nejneoblíbenější jídla, nebo dobře odpozorovaná dojemně směšná etuda o dětské rivalitě a řevnivosti v kolektivu, spojená se zveličovaným vyprávěním historek o rodičích a prarodičích.

Jeden z kluků by si přál klobouk a druhý by chtěl vidět nekonečno hvězd. Po planých neštovicích, po nichž zůstávají i v dospělosti malé jizvičky, stejně jako po ošklivých zážitcích z dětství, netouží nikdo a nakonec je stejně dostanou všichni.

Studio Divadla Continuo připravilo lyricky něžnou generační výpověď, naplněnou soustředěnými hereckými výkony naprosto sehraného ansámblu. Všichni suverénně zpívají a hrají na hudební nástroje, vodí loutky a zcela samozřejmě předvádí fyzicky náročné výstupy. Jako prvotina souboru (pomineme-li účast některých členů v letním projektu Na hrázi) je to velice slibný začátek další etapy malovického divadla.

Kateřina Dolenská

Klobouk, hvězdy, neštovice aneb Rozhovory s nenarozenými dětmi

Divadlo Continuo, Malovice

Režie: Pavel Štourač

Dramaturgie: Jana Pilátová

Scénografie: Helena Štouračová a Kristýna Patková

Účinkují členové Studia Divadla Continuo: Alžběta Kostrhůnová, Ewa Zurakowska, Tereza Indráková, Dima Filipov, Tomáš Mischura a Zdeněk Březina.

Premiéra 28. 10., psáno z repríz 4. 11. a 1. 12. 2007.

Loutkář 2/2008, p. 76.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.